1. Narazím na pár problémů

11. srpna 2012 v 20:06 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu

Shoduje se s knižní předlohou...

(Knižní série se jmenuje Záře Měsíce, více --> ZDE)


,,Lioness Powerfullová''


Všude byla tma, nebylo vidět na krok. Nikde nikdo nebyl - na to, aby se někdo potuloval prázdnými ulicemi už bylo příliš pozdě - , ale. i přes to, že už bylo hodně po půlnoci, jedna osoba potulující se nocí našla. Všchni až na ni si netroufli jít ven. Jako by se všichni zamkli doma a doufali, že je tak nikdo nenajde.
Všude bylo naprosté ticho. Vítr utichl a ve vzduchu bylo cítit, že se stane něco strašného...
Ta dívka se rozhlížela všude kolem, ale nikoho neviděla. Byla sama uprostřed temné uličky. Nevěděla, jak se tam dostala nebo proč tam je, ale věděla, že tam nemá být. Že jí tam hrozí smrtelné nebezpečí.
Temnota byla všude okolo. Nebylo vidět ani měsíce a hvězdy byly schované za mraky, které hyzdily oblohu. Země byla vlhá a kluzká, tudš znemožňovala rychlý běh. Všechno vypadalo větší a strašlivější. Všechno bylo tak tajemné a zlé až z toho přebíhal mrár po zádech a to se ještě nic nedělo.
Ta dívka se pokusila zavolat, ale odpovědí jí byla pouze vlastní ozvěna.
Kolem se mihotali temné stíny, které se jako by shromažďovaly okolo jejího těla a toužily po něžném doteku, který by byl pro ni smrtelným.
Nelíbili se jí. Bála se jich. Byli pro ní nebezpečný. Cítila to někde uvnitř.
Začali se po ní sápat. Vyjekla, když jí jeden z přízraků chytil za nohu. Odkopla ho a dala se do běhu. Stíny jí pronásledovali. Vrhali se za ní. Ona běžela, jak nejrychleji dokázala. Pořád se ohlížela, jestli je nesetřásla. Ale oni se jí pořád drželi v patách. Nestačila s dechem. Pálilo jí na plicích a mozek jí pořád dokola opakoval jednu jedinou větu : "Musíš jim utéct!" Prostě musela utíkat.
Byla na pokraji sil. Křičela z plných plic a snažila se dělat, co největší hluk, aby jí někdo uslyšel a přišel jí na pomoc, kterou tak nutně potřebovala.
Havraní vlasy za ní plály jako černý závoj a zpocená mikina se jí lepila na kůži.
Běžela pořád dál a dál směrem ke hřbitovu, myslela, že tam za ní nepůjdou. Ale pak zakopla o kořen vyvráceného stromu. Všechno se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Všechno pro ni znamenalo jistou záhubu.
Chtělo to zázrak.
Spadla na zem. Přízraky se k ní hbitě přibližovaly...
Pak se nad ní objevila zlatá záře, jasná jako samotný měsíc. Půvabná jako ladná tanečnice a lákavá jako křeslo u krbu v chladných zimních večerech. Zářilo namodralým světlem a získávalo obrys člověka, dívky... Ale ta dívka měla na zádech černá křídla, která jí splývala s vlasy. Byla nebezpečná a plála modrým světlem, které připomínalo plameny na sporáku...
Ta dívka nebo spíše žena lapená v plemenech stála k dívce sedící na zemi, zády a čelem k temnotě a přízrakům. Beze strachu hleděla do temnoty a zaháněla ji na ústup svým vnitřním světlem.
Pak rozhodila rukama a vznikla obrovská vlna, která jako by všechno smetla z povrchu zemského.
Dívka na zemi začala křičet bolestí a uši si zakryla rukama v domění, že tu bolest zažene. Ovšem bez úspěchu. Všechno bylo rozmazané a změněné... Všechno se rozprsklo jako při výbuchu atomové bomby.
Sklo létalo vzduchem a auta narážela do domů neviných lidí.
A přízraky pomalu prchali před světlem, které vyzařovalo z ženy, jež zachránila mladou dívku.
Ta žena pořád nehnutě stála a světlo nechávala proudit vzduchem. Z rukou jí šlehaly modré plameny, které se ve víru všeho spřádaly dohromady a ničily všechny, kteří by mohli představovat nebezpečí a pak všechno zmizelo a dívka padala pořád dolů...
S křikem se snažila chytit kořenů stromů, ale hlína se nad ní uzavírala.
Všechno vířilo vzduchem a vítr ji táhnul dolů, rval z ní šaty a snažil se jí, co nejvíc polámat a ublížit jí...
Ona nadále padala a křičela...

Leknutím jsem vyletěla do sedu.
Hlava mi ještě pořád třeštila a nedivila bych se kdyby mi kolem ní poletovaly hvězdičky jako v kreslených filmech. Byla jsem zpocená a udýchaná jako kdybych běžela maratón bez přestávky. Zpocené tričko se mi lepilo na tělo a vlasy mi zpadaly do bledého obličeje.
Zrychleně jsem dýchala a dívala se do prázna.
Zase ten blbej sen! Pomyslela jsem si chmurně a přinutila jsem se trochu uklidnit. Přeci jen to byl sen. Ale strašně otravný sen. Zdál se mi skoro každou noc od mých třináctých narozenin. Psycholog, ke kterému jsem vždy po půl roce chodila, mi říkal, že je to u lidí v mém věku normální. Ale co je na mím životě asi tak normální?
Pracně jsem se vyhrabala z postele a protřela jsem si oči.
Nenáviděla jsem ranní vstávání, ale do školy jsem (bohužel) musela. Sice jsem pak byla (aspoň většinou) strašně drzá a protivná, ale toho si nikdo nevšímal, protože taková jsem byla pořád.
Umyla jsem se a oblékla jsem si černý tričko bez nápisu a modré džíny. Měla jsem v plánu si ještě vzít skaťáckou mikinu s různými nápisy a barevné sluchátka, ale zapomněla jsem si je ve skříňce. Smůla.
Krom čištění zubů a normální ranní hygieny jsem si ještě musela nandat ty otravné kontaktní čočky, jinak bych toho viděla asi tolik jako slepýš. Měla jsem šest dioptrií a brýle jsem nosit nemohla, poněvadž jsem vypadala jako blb normálně, tak co potom s brýlemi? Ale čočky nenosím zas tak dlouho.
Mám je asi tři roky a to z důvodu "skoro" oslepnutí, jak to nazval jeden můj kámoš (totální dement, já vím). Totiš to jsem prostě jen tak procházela okolo nějaký chlapa, se kterým jsme se vážně moc nemuseli a on měl takový ten sprej proti hmyzu. No a já jsem byla zase ve své drzé náladě, takže mi to stříkl do očí a já málem oslepla.
Když jsem vycházela z koupelny, budík ukazoval půl sedmé. Pohoda. Sešla jsem dolů, když v tom sem zaslechla Eriku, jak na něco nadává.
"Co se děje?" zakřičela jsem na ní.
"Zaspali jsme. Je půl osmé!" zakřičela nazpátek a já slyšela další ránu, jak si narychlo nandavala džíny a zbytek oblečení (pochybuju, že by do školy šla nahá...).
"No bezva," hlesla jsem potichu a zase jsem se tím probojovala do své velmi přívětivé a všem tak strašně sympatické nálady. Počkala jsem na ní a pak jsme spolu běželi do školy. Chvíli jsem se zasekla u vchodu.
Všechno se přede mnou na pár minut smrsklo v jeden velký chumel a jako by mě to udeřilo do hlavy. Svět se se mnou zatočil a můj žaludek začal dělat kotrmelce pozadu.
Bolestně jsem zalapala po dechu a opřela jsem se o rám dveří.
Brzy budem vládnou Alexis... rozezněl se mi v hlavě něčí hlas.
Byl hluboký, mužský a silný. Šel z něj strach, autorita a strašně velká moc.
Bylo to až děsivé.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem. Ale nikoho jsem neviděla.
"Lioness, pospěš! Za patnáct minut nám začíná škola!" zakřičela na mě moje kámoška a vytrhla mě ze zamyšlení. Otočila jsem se zády k ní a zamkla. Pak jsem jí dohnala.
No jo no. Teď si asi řeknete: "Ježiši Kriste! Co je to za jméno?! To je, jak pro pětiletý dítě..." Ale pravda je taková, že přesně takhle se jmenuji. Tady ve Francii Lioness Power, ale jinak mi říkají Powerfull... Ani vlastně nevím proč.
Každopádně se mi Powerfull líbí víc než Power. Asi to bude způsobený tím, že Power znamená pouze energie, ale Powerfull znamená něco jako plná energie nebo tak něco. Nevím, proč, ale přijde mi, že se to ke mě hodí. Je to docela zvláštní jméno, ale lehce zapamatovatelné, výstižné a celé pocházející z angličtiny, neboť Lioness znamená něco jako lvice. Takže Lvice Plná Energie... Vážně zvláštní...
No, ale zpátky ke mě. Je mi třináct let a chodím do šesté třídy na soukromé škole v Asiopei.
Asiopea je malé městečko na pobřeží Francie, kde jenom pořád prší, je sychravo a vůbec tu není vidět sluníčko.
Což mě a mý náhradní rodině vůbec nevadí, neboť jsme Vampíři. Zní to absuldně - to vím - , ale je to pravda. Nemáme dlouhé bílé tesáky a netopýří křídla. Kolík do srdce nás nezabije a česnek nám tak maximálně otráví dech. Nebojíme se stříbra, svěcené vody, ani kříže a není nám víc, jak sto let. Teda, pokud vím. Ale ten zbytek je většinou pravda.
Jsme rozděleni na dvě takové skupiny. Na dospívající a dospělí. Dospívající se teprve učí lovit, což znamená, že "trénujeme" na zvířatech. Máme zakázáno pít lidskou krev do věku třinácti (v některých výjimkách už smějí od dvanácti) let. Potom nám do těla vpraví Vampíří jed, který v nás zahubí většinu toho lidského a udělá z nás pravá Vampíří monstra sající krev z lidských obětí. A taky je pravda to, že dokážeme číst myšlenky a pocity, nebo někteří profíci dokáží i vidět budoucnost a pohybovat s věcmi pouhou myšlenkou.
Já patřila k těm mála případům opravdového talentu, neboť jsem byla ve čtení myšlenek opravdový mistr a když na to přišlo a já se hodně, opravdu hodně soustředila, dokázala jsem zvednout propisku. Říkejte si co chcete, ale je to bomba.
Rychle jsem běžela cestou ke škole a v kalužích na zemi sledovala svůj odraz jako v zrcadle.
Jsem hodně neobvyklá, jak svým vzhledem, tak i chováním. Lidí mě nazývají ze slušnosti zvláštní a Vampíři prostě divnou. Jsem tak trochu od obojího, ale ani za to moc nemůžu. Mám to v genech, ačkoliv se o mě mý rodiče už moc starat nemůžou, vím, že jsme si byli hodně podobní...
Mám černý, hustý vlasy, který mi sahají až někam do půli pasu. Mám modro-zelený oči. Teda většinou... Občas se mi stává, že jsou jenom modrý nebo jenom zelený, ale nejčastější je modrá.
Je to divné, ale zdá se, že mé oči mají vlastní schopnost měnit svou barvu podle mé nálady. Většinou jsou zelené u zorničky a u krajů modré nebo naopak, ale stála se, že když jsem smutná nebo hodně brečím, mám je modré. A když jsem naštvaná, ztvrdnou a zezelenají.. Jak jsem už říkala: jsem zvláštní.
Moje pleť je bělejší než nejbělostnější mraky na nebi a když mě potkáte večer na ulici máte pocit, že vás každou chvíli klepne, protože mě bys te si hodně snadno spletli s duchem. Nejraději nosím černý oblečení, ale nepohrdnu ani ostatními barvami, obzvláště modrou a fialovou. Připomínam emo holku, ale emaře nemusím.
Nechci být nijak hnusná nebo tak, ale dost mi vadí ty jejich stále smutný obličeje a skeptický pohled na svět. Přijde mi to až moc depresivní styl a je spíš pro lidi, kteří se cítí nějak utiskováni nebo přehlížení. Podle mě to jsou strašný citlivky a sebepoškozovatelé s těžkou pochurou mozku.
"Tak pohni s tím svým zadkem!" křikla na mě přes rameno Erika. To je celá ona.
Je moje nevlastní sestra a nejlepší kamarádka. Miluje romantické filmy a zatím co já jsem ráda za trojky na vysvědčení ona v kliku vychází každý rok s vyznamenáním. Je to ta nejmilejší holka na světě a má smysl pro humor. Ovšem nesnáší, když jí někdo skáče do řeči nebo od ní příliž vyzvýdá.
Je to malá hnědovláska s hnědýma očima, ale když se jí do nich podíváte pozorněji zjistíte, že v nich má i malinká zrnka černé a hodně světle béžové, takže to vypadá jako by v nich měla zrníčka písku nebo zlata. Pleť má o něco tmavší než já, ale ne o moc. Má dlouhé nohy a drobnou postavu.
Mě strašně moc připomíná Bellu ze Stmívání (nejen vzhedem, ale hlavně chováním). Je sice dost malá, ale zato tvrdohlavá a silná. Nerada lže a podvádí. Ale není ani žádnej žalobníček, který na vás hned všechno poví. Je to super kámoška a moc mi na ní záleží. I když to moc často neříkám, byla bych rozhodně na dně, kdyby ona nebyla se mnou. Mnohdy je to právě ona z nás ta silnější a sebevědomější...
Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla. Ještě dva bloky a budeme ve škole, opakovala jsem si v duchu. Tohle jsem na škole nenáviděla : běhání, vstávání a čas co trávím po škole. Vběhly jsme do třídy ještě před zazvoněním. Sedla jsem si vedle Nicka - toho ťulpase co se mě pokouší sbalit.
Nick je prostě strašně otravný frajírek, který si o sobě myslí bůh ví, co pro nás jeho existence znamená. Je stejně jako většina lidí na naší škole Vampírem a ví, že já to vím taky a navíc on s Mettem dokončili proměnu jako první ze třídy. A tím pádem si myslí jakou mi nedělá čest, že se mu líbím a dává to otevřeně najevo. Jenže má to jeden háček. A to, že podle mě je to ten největší slizák na škole.
Podívala jsem se na svůj dotykový mobil HTC EVO 3D, který jsem si koupila minulý týden z kapesného, které mi měsíčně chodí na konto. Jo, vím, že je divný, aby třináctiletá holka měla vlastní konto, ale taky je divný, aby žila bez rodičů ne?
Bylo 07:42. Zamračila jsem se.
"Ahoj, kotě. Tak co? Nemáš po škole čas?" zavrtěl ten idiot.
"Na tebe? Určitě budu mít na práci něco důležitějšího," ujistila jsem ho bleskově a zadýcaně si sundala tašku.
Kolem proběhl Mett. Asi taky zaspal, usoudila jsem.
"Ahoj," pozdravil.
"Čau," odvětila jsem a úplně nemožně zrudla. Podívala jsem se stranou a doufala, že nejsem až zas tak rudá jako minule, protože to se mi pak udělala strašná vyrážka na krku a nechtěla zmizet. Všechny jsem tím nesmírně pobavila a ještě půl roku po tom mi říkali rajče. Ale naštěstí je to hned přešlo, když zjistili, že se mám, co nevidět stát dospělou. Nu, totiž u Vampírů proměna nastává, tak v patnácti, ale neboť je dnes "úplně jiná doba", dospíváme mnohem dříve a rychleji. A já začínám mít první příznaky.
Mett se pousmál a posadil se do zadu na své místo.
Nemyslete si, že když zrudnu znamenáto hned, že jsem nějaká stydlivka nebo tak - to vážně nejsem. A ani si nemyslete, že ho třeba mám ráda - to fakt ne.
Mett je prostě fajn kluk s milým úsměvem a vtipnými hláškami. Má špinavé blond vlasy, které nosí pravidelně úplně rozcuchané a nagelované, takže vzdorují zemské přitažlivosti. Oči se mu třpytí jako dva safíry. Je to jeden z nejvyšších kluků od nás ze třídy, takže je zhruba o deset centimetrů vyšší než já. Je moc fajn a dá se s nim normálně mluvit.
Učení jsem samozřejmě nechala doma, takže jsem si nemusela ani připravovat.
Viděla jsem, jak se Nick zvedl a zamířil ke skupince lidí sedících a stojících vzadu na stupínku. Hned, co se k nim přiblížil se k němu přilísala Lili-Mage. Radši jsem se odvrátila, abych na ně neviděla, protože... řekněmu, že nejsem jako Erika a slaďáky mě neberou.
Když zazvonilo na první hodinu matemaky už byli všichni na místech. Bohužel.
Nick byl zase cítit po cigaretách a dýchal na mě, takže jsem si byla naprosto jistá, že načuchnu taky. Udělalo se mi strašně blbě. Vůbec nemůžu pochopit lidi kterým tohle voní!
Na první hodinu k nám přišel náš třídní Deniel Shepart. Je to docela podivím a nevím proč, ale nemá mě rád... Pořád nosí okolo krku šátek a teče mu z nosu. Navíc je v jednom kuse nemocný a zelený, takže doopravdu vypadá jako ten kreslený zlobr od Disneyho... až na to, že se nekoupe v bažině.
Je to vysoký vousatý a namyšlený chlap, který si myslel, že ho snad bude i někdo poslouchat. Vlasy měl hnědé, dlouhé až pod ramena svázané do culíku. Z jeho obličeje se dalo velmi snadno vyčíst, že je starší než všichni jeho žáci dohromady.
"Dobře děti! Někam si poznamenejte, že v pátek bude velký šestnácti kilometrový běh a letos se ho zůčastní i naše škola. A účast je pro všechny žáky povinná!" na slovo "povinná" kladl velký důraz a jen tak náhodou zabloudil jeho pronikavý pohled ke mě a mé ošuntělé lavici... jo a taky k Nickovi,... ale ten nikoho nezajímá.
"Cože?" Vyjekla jsem, neboť na sporty jsem už od přírody poleno.
Člověk by řekl, že jako Vampírka asi budu nejrychlejší nejsilnější a nejspolehlivější ze třídy. Ale pravda je taková, že na sporty jsem vážně obravský tele, v páce přetlačím maximálně Eriku a spolehnout se na mě dá asi jako na oblečení ze sekáče. Takže jak se říká opak je pravdou.
"Slečno Power," oslovil mne učitel a zatvářil se přísně, "chcete-li mi něco zdělit tak se prosím přihlaste!"
Vždyť jsem vám říkala, že mě nemá rád! Nikdo jiný mi neříká Slečno Power.
Bez váhání jsem zvedla ruku.
"Ano, Lioness?"
"Cože?" zeptala jsem se znovu jenže tentokrát jsem přidala hraně milý úsměv a hlásek připomínající blba.
Kolem mě se začaly všichni smát. Já jsem byla radši zticha, neboť učitel vypadal už teď dost nasupeně. Naštěstí se uklidnil. Nejspíše pochopil, že největší trest pro mě budou čtyři kolečka kolem hřiště a další dva týdny po škole.
Začal nám vysvětlovat něco k matice, což je jeden z mnoha předmětů, ve kterým nijak nevynikám... Spíš jsem v něm ráda za trojky, čtyřky... Ale to je způsobeno pouze tím, že náš učitel mě nemá rád, jinak by mi ten předmět určitě šel!
Tak on si něco vyprávěl a půlka třídy včetně mě ho nevnímala. Místo toho si mnozí kreslili po lavicích, jiní pod lavicí četli a takoví jako já a Nick ťukali tuškou do lavice nebo si znuděně natáčeli vlasy na prst a opírali se o lavici. Jenom ti největší šprti si psali poznámky a věnovali svou plnou pozornost právě výkladu učitele, což mě teda vůbec nebralo.
Pak konečně zazvonilo na přestávku - mojí nejoblíbenější školní činnost. S holkama jsme se měly sejít na našem obvyklém místě na lavičce za skříňkama, ale to by nám to nemohl zkazit matikář.
"Slečno Power. Musím s vámi mluvit." řekl nepřítomě a něco zapisoval do svého poznámkového bloku, který stále nosil u sebe.
Zvedla jsem se ze židle a tašku jsem si přehodila přes rameno. Oplatila jsem Mettovi škleb a vyrazila k učitelově lavici.
"O čem se mnou chcete mluvit?" zeptala jsem se bez obalu.
"Měla byste mít víc úcty ke starším a moudřejším, slečno... Jinak by se vám to mohlo vymstít," prohlásil naprosto vážně.
Já v sobě dusila smích. "Pane... Já mám úctu ke každému, kdo si ji zaslouží... A ne k někomu, kdo není schopem mi vysvětlit jaký je rozdíl mezi kružnicí vepsanou a opsanou," řekla jsem. O půlku přestávky dýl už jsem šla na naše obvyklé místo s papírkem, na kterém stálo, že budu další dva týdny po škole. Jako by to někdo řešil.
Na našem obvyklém místě bylo o několik lidí míň než obvykle a to mě trochu popudilo a náladu mi to rozhodně nevylepšilo... Ach jo, proč já musím být pořád takový pesimista?
"Kde jsou ostatní?" vyhrkla jsem a sedla jsem si.
"Taky tě rády vidíme," řekly sborem Annie a Erika, které už byly zvyklé na mé děsné nálady a neměly žádné problémy s jejich překonáváním.
"Ahoj,'' dodala ze zdvořilosti Annie. Erika zas až tak taktní nebyla a provrtávala mě nenávistným pohledem, ruce si založila na hrudi. Vypadala spíš jako vrah než čtrnáctiletá holka. Ale ona mě chtěla jenom naštvat - což se jí mimořádně nevedlo.
"No tak, kde jsou," naléhala jsem a netrpělivě jsem se zavrtěla. Nenáviděla jsem to protahování. Nikdy jsem nebyla přiliž trpělivá.
"Kelly je nemocná a Vanessa se o ní stará,"odvětila mi Erika s podmračeným výrazem ve tváři.
Kelly a Vanessa MacCleanovi jsou dvojvaječná dvojčata. Jsou o půl roku mladší než já a i kdybys byl na tyhle věci super expert, tak je od sebe vůbec nerozeznáš. Obě mají modré oči a špinavé blond vlasy (ne, jako špinavé, že by si je nemyly, ale takové nahnědlé).
Annie je malá zrzka s modrýma očima. Je docela dost drzá, namyšlená (myšleno v dobrým), občas milá, zábavná, nikomu nemusí dělat garde. Můžete si být jistí, že když se jí s něčím svěříte, ona to udrží v tajnosti. Je sice nedůvěřivá, ale důvěryhodná.
A s Erikou se známe už od dětství. Dalo by se říct, že jsme taky něco jako dvojčata. No je pravda, že vzhledem si vůbec podobné nejsme. Navíc Erika je o jeden a půl roku starší a mě si Elizabeth - její matka vzala do náhradní péče. Moji praví rodiče prý zemřeli při havárii letadla. Teda to my všichni tvrdí.
Ale o to teď nejde prostě jsme s Erikou docela dost sehrané .
Erika se na mě podezíravě podívala a já její pohledznuděně opětovala.
Umění číst myšlenky jsme zvládaly na jedničku. Ani jedna z nás neměla nejmenší problém číst myšlenky, ale na ostatní jsme to nepoužívali... No, Erika ne. Já jenom při zkoušení a to na učitele, které jsem nesnášela, neboť to smrtelníkům může způsobit vážné poruchy mozku... Ale to se nám samozřejmě nikdy nestalo. Zatím.
"Přestaňte!'' vyjekla Annie a chytla se za hlavu. Udiveně jsme se na ní podívaly.
"S čím?'' zeptala se Erika. Zřejmě byla stejně zmatená jako já.
"S těmi nadávkami!'' Podívaly jsme se na sebe. Telepatii používáme už dlouho, ale nikdo si toho zatím nevšiml. Natož aby z toho měl bolesti.
A ano. Doopravdy jsme si s Erikou nadávaly... Jinak taky mi vyčítala, že jsem znovu chtěla zdrhnout od Vampírů. Nic nového.
"Au!" křikla Annie. Dál se zmítala v křečích a svírala si v dlaních hlavu. Erika se z ní snažila sejmout část té bolesti a zároveň ji alespoň trochu uklidnit. Ustaraně jsem se na ní dívala a nebyla jsem jediná.
Za rohem stál nějaký kluk v černým plášti, kterého jsem neznala. A to bylo divný poněvadž já jsem znala téměř všechny na téhle škole. Neviděla jsem mu do obličeje, ale vsadila bych se, že se pousmál. Ale nebyl to normální, klidný úsměv, který říká: ahoj, já jsem naprosto v pohodě. Byl to zákeřný úsměv, který i já sama používám, když vím něco, co ostatní neví a je to hodně důležité, takže mi musí podlézat, abych jim to řekla. Neviděla jsem mu do obličeje, ale zdál se mi nepřirozeně bledý, takže to klidně mohl být Vampír nebo i něco horšího...
Najednou se mě zmocnil chlad a s ním přišla ruku v ruce zlá předtucha.
To Vampíři mívají. Některé naše vize se vyplňují a máme občas takové záblesky minulosti, budoucnosti a někdy i ze součastnosti, která se děje na jiných místech nebo z pohledu jiné osoby. Někdy je to až děsivé.
Dotyčný, o kterém byla má vize se otočil a zmizel.
V hlavě se mi rozezněl jeho hlas. Promluvme si.
Mezi tím se Annie aspoň trochu sebrala a já jsem pochopila, že se nevyhnem vysvětlování. "Půjdem k nám,'' navrhla jsem, když zazvonilo na další hodinu a chodba se vylidnila. Erika přikývla. Stejně se nám nechtělo strávit další hodinu se Shepartem.
"A co škola?''zeptala se nechápavě Annie.
Není sice nejchytřejší, ale každý ví, že na téhle škole je naprosto v pohodě odejít bez vysvětlování ze školy. Sice nebylo zas až tak obvyklé přijít jen na první hodinu, ale komu to v tu chvíli vadilo, že?

"Elizabeth nám napíše omluvenku," uklidnila jsem ji. Už mnohokrát jsme se takhle vypařily uprostřed vyučování a třeba i týdny nepřišly do školy. Ale tohle nemohlo trvat celé týdny, nebo jo?
 


Komentáře

1 Aravis Aravis | Web | 22. srpna 2012 v 19:37 | Reagovat

No vypadá to zajímavě :) Jdu na další kapitolku 8-)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 23. srpna 2012 v 12:15 | Reagovat

Tak mladá a už ji někdo drtí v literárním životě... Píšeš skvěle, to nemůže nikdo popírat a to jméno... je boží! :-) Strašně se mi líbí. To si  vymyslela, nebo sis ho někde vypůjčila?

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 23. srpna 2012 v 15:57 | Reagovat

[2]: Díky. To jméno jsem našla někde na internetu...

[1]: Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama