2. Docela důležité rozhodování

12. srpna 2012 v 12:18 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu

Shoduje se s knižní předlohou

(Knižní série se jmenuje Záře Měsíce, více --> ZDE)




,,Lioness Powerfull''

Vyšly jsme ven.
Naše "drahá" Erika podpírala Annie a já nesla těžké tašky. Moje taška je vážně lehká, když je prázdná, ale když do ní naskládám všechno potřebné plus notebook (což je také potřebné), sluchátka a nějaké ty sešity, tak váží asi tak pět kilo. Krom toho si Erika v tašce táhla asi půlku knihovny (všechny knížky od Mayerové) a Annie měla v tašce asi tak půl tuny něčeho... ani nevím čeho, ale každopádně to něco bylo dost těžký a já si připadala jako naprostý blb, když jsem se s tím nákladem táhla na zádech a na rukou.
Hodně jsem přemýšlela nad tím klukem.
Takže určitě to nebyl smrtelník ani Vampír, ale... nepřipadl mi ani nijak zvláště nebezpečný, což by měl jestli je to, co si myslím.
Můj náklad byl sice mnohonásobně těžší než Annie, ale i přes to jsem byla o dost rychlejší a na každém kroku jsem na ně musela čekat. Asi to bylo způsobené tou zprávou, kterou mi ten kluk poslal na telepatické vlně, kterou jsem byla schopná přijmout jen já a (nejspíš) mý rodiče, kteří jsou už ale dost dlouho mrtví...
No, prostě byly děsně pomalé a tak jsem řekla, že půjdu napřed.
"Lioness,'' zakřičela na mě Erika, protože asi tušila co mám v plánu, "buď opatrná.''
Vždycky na mě dávala až moc velký pozor, což mě zároveň uklidňovalo i štvalo, což bylo dost divný, poněvadž já nerozhodná nebývám...
"Neboj,'' křikla jsem na ni a zmizela za rohem. Ale stejně bych to za žádnou cenu nedodržela. Já a opatrnost, to je jako štětec a kladivo.
Rozběhla jsem se po 31 ulici a zatočila za roh. Hádala jsem, že bude právě tam.
"Hej, já vím, že tady si. Tak vylez, ty srabe," křičela jsem bez dechu. Kolem mě se něco mihlo. Vypadalo to jako šedá šmouha, jak moc to bylo rychlé. Připadala jsem si jako v nějakém hororu. Jen jsem doufala, že nejsem vedlejší postava a neumřu v prvních minutách filmu. Ať to bylo cokoliv, prostě se to rozhodlo na chvíli na sebe upozornit a pak zase zmizet z mého dohledu. Otočila jsem se o sto-osmdesát stupňů do prava, ale nikdo tam nebyl. Otočila jsem se zpátky a On tam stál.
Opět mu nebylo vidět do obličeje. Ale vsadila bych se, že se usmíval. Byl velmi vysoký a bledý, jeho černý plášt´ dlouhý až na zem se jemně vlnil ve větru.
"Co jsi zač a co po mě chceš?'' vyhrkla jsem bez náznaku jediné emoce.
Když je člověk Vampírem naučí se jimi příliš neoplývat. Vampíři jsou tvrdí parchanti, kteří když zjistí, že pociťujete něco, tak vás prostě zabijí. Prý nehoda při výbuchu plynu, prý dětská hloupost, prý pád letadla, prý požár, prý nehoda. Ale ne. Jen účiné zbavení slabších a všech, kteří si nazaslouží žít (citace Elizy).
Jeho výraz ztvrdnul. Podíval se mi do očí a já zalapala po dechu.
Byl silný. To na něm bylo vidět. Měla jsem z něj strach. Byl okouzlující, ale taky hodně strašidelný. Hnědý vlasy mu cuchal vítr a jeho oči... Čiřela z nich naprostá prázdnost a zlost, že se mu opovažuju vzdorovat. Ustoupila jsem, neboť jsem v něm poznala svého úhlavního nepřítele - Stopaře.
Stopaři jsou pro nás nebezpeční. Pro všechny bez rozdílů. Odvádí takové jako my na své ostrovy a tam je mučí a ničí. Je jedno, jestli jsi hodný Vampír nebo ten zlý, ale musíš jim ukázat, že jsi silnější, jinak si můžeš připravovat závěť a úmrtní list.
Otočila jsem se chtěla se dát do běhu, ale on mě chytil za ruku. Byl neskutečně rychlý! Zavrčela jsem a pokusila se mu vykroutit, ale byl silnější.
To se mi stávalo poměrně často, ale většinou jsem se z toho nějakým zázrakem dostala. Jenže tenhle chlápek byl až moc silný, takže jsem pochybovala, že se mi povede uniknout jeho železnému stisku, kterým mi drtil mou ruku. Byl prostě silný a já nedodělaná Vampírka. Byl ve výhodě.
"Nech toho! Nechci ti ublížit!'' snažil se mě přesvědčit. Měl Americký přízvuk.
Nevěřila jsem mu ani slovo proto jsem se dál bránila. Kopla jsem ho do břicha a on povolil svůj stisk, jak to nečekal. Já také na nic nečekala a utíkala jsem pryč. Běžela jsem mezi uličkami a vběhla do zapomenuté části města. Neuběhlo ani pár minut a zaběhla jsem do slepé uličky. (Nevím ja,k pro vás, ale pro mě to je naprosto typické.)
Zvedl se vítr a on za mnou elegantně přistál. Jeho černá křídla působila hrdě a majestátně. Ve mě však vyvolala pouze frustraci, strach a beznaděj. Spousta stopařů mívá křídla, ale jen ti nejsilnější jsou schopní je používat... a já se jim neuměla bránit.
Ihned je úhledně složil na zádech a ony se jako by vsákly do jeho kůže. Prostě zmizely. On si asi myslel, že jsem si jich nevšimla.
Rozmáchla jsem se pravačkou a chtěla mu jednu vrazit, ale byl rychlejší. Chytil mojí ruku ještě za letu, obrátil ji a já spadla na kolena.
"To už by stačilo!" Byl rozzuřený, ale z mě neznámého důvodu se snažil ovládat.
Pokusila jsem se pohnout s tou rukou, kterou mi svíral, bolelo to. Jakmile ucítil, že se s ní pokouším hnout tak ji zmáčkl ještě pevněji. Cítila jsem se naprosto bezmocná. Srdce mi bušilo jako zběsilé a mozek mi přestával pracovat. A uvědomila jsem si, že mám napnuté svaly. Uvolnila jsem je. Bolestně jsem přivřela oči a došlo mi, že ještě pořád žiju. Že se nemůžu jen tak vzdát. Jsem Lioness Powerfull! Vykroutila jsem se mu.
"Co po mě chceš?'' zeptala jsem se chraplavým hlasem. Promluvila jsem anglicky. Učila jsem se už od mala a tak jsem dovedla docela plynule mluvit v jeho řeči. Ale dlouho jsem ten jazyk nepoužila a tak to znělo skřípavě.
"Neproměnila ses..'' Jeho hlas zněl překvapeně a zaujatě.
Jo, dospělí Vampíři se dovedou proměnovat v rychlejší a silnější... věci, ale mláďala ne, což věděli všichni, kdo se v tomhle světě pohybovali. Zřejmě byl nováček. Nebo ho udivilo, že jsem stále ještě mládě. Já jsem se tomu také občas divila.
Mluvil plynule anglicky takže jsem se nespletla - byl to Američan. Rozeznala jsem anglickou angličtinu od té americké. Dost často jsem poslouchala písničky - jak americké, tak i ty anglické.
Hbitě jsem od něj poodešla několik kroků, on jen překvapeně zamrkal, ale ve chvíli se znovu zatvářil profesionálně jako by nechtěl, abych poznala, že jsem ho překvapila.
"Na něco jsem se ptala!'' vykřikla jsem a cítila jak se mi třese hlas. A tentokrát to nebylo nejistotou svou znalostí angličtiny.
"Mám za úkol tě dovézt ke strážcům. Tam se o tebe postarají,'' tvrdil to takovým hlasem, že mi bylo jasné, že tomu on sám věří. Ale já jsem mu nevěřila.
Křivě jsem se usmála. "A pak, že mi nechceš ublížit...'' Ruce jsem měla překřížený před sebou. Chtěla jsem, aby mezi námi něco stálo. Už tak jsem si připadala až moc zranitelná. "Radši zemřu!'' štěkla jsem rozhodně a moc dobře jsem si uvědomovala, že to myslím smrtelně vážně.
Zamračil se tak, že se mu na čele objevila vráska.
Byl vážně hodně starý, ale i přes to nevypadal na víc než dvacet. Měl delší černé vlasy, ve kterých mu úplně svítily hnědé melíry. Měl je nedbale rozcuchané a ofina mu padala do očí, ale on si jí nevšímal. Pleť měl jemnou a bledou jako všichni nesmrtelní. Rysy v obličeji měl ostřeji řezané, ale nevýrazné. Oči měl tak tmavé až mu splývaly se zorničkou a člověk by v nich viděl jenom prázdnost. Já v nich viděla jakýsi druh nervozity a zamyšlení. Nos měl střední a ústa plná, dokonale tvarovaná. Připomínal typickou řeckou sochu boha války. Byl o dost vyšší než já a měl mnohem víc vypracovanou postavu. Byl štíhlý, ale svalnatý. Vypadal dokonale, jak už to u tich zlých bývá.
"Mám tě přivézt živou...,'' řekl po krátké odmlce, kdy si mě prohlížel podobně jako já jeho a přišlo mi, že... bude to znít divně, ale přišlo mi, že když se mi krátce zadíval do očí, tak jeho pohled trochu zněžněl. Což byla samozřejmě blbost.
Ale co mě zaujalo bylo to, že mu můj pohled nevadil. Většina lidí oči sklonila, když uviděla barvu těch mých, ale on ne. Byly děsivé, stejně jako oči čarodějek a temných zaklínaček, které lidi dříve proměňovaly v žáby a i horší věci jen tak pro zábavu.
"Ale co když já nikam nepůjdu!'' Nenechala jsem se jím vyvézt z míry a sama jsem pociťovala změnu mých očí. Jak už jsem říkala, často měnily barvu, jak se jim zlíbilo. V tu chvíli byly chladně modré.
"Pak tě přinutím," řekl nevzrušeně a veškeré emoce mu zmizely z tváře. Zřejmě si změny mých očí vůbec nevšiml, ačkoliv se do nich díval. Byl možná ještě děsivější než já a moje nálady. Nebo znal někoho podobného. Ačkoliv jsem neznala moc lidí, kterým by oči měnily barvu. Podle doktorky to bylo tím, jak na to dopadaly různé druhy paprsků. Já tomu nevěřila.
Ale neměla jsem moc času nad tím přemýšlet. Zmocnila se mně panika.
"Já s tebou nikam nepůjdu,'' namítla jsem, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že jeho to absulutně nezajímá. Aby toho nebylo málo tak mi hlas přeskakoval o oktávu víš než jsem byla zvyklá. Srdce mi tlouklo jako zběsilé a vuších se mi začínal ozývat strašlivý hukot mého vlastního tepu. Černé vlasy mi spadaly do očí.
Stopař si mě se zájmem prohlížel.
Já jsem sklonila pohled, aby neviděla slzy lesknoucí se v mých očích. Nikdy jsem nebrečela nebo jsem aspoň nebrečela před někým. Slzy byly znakem slabosti. A já jsem nikdy nebyla slabá! Nemohla jsem si dovolit, aby někdo viděl mou slabost. Moc dobře jsem věděla, že by jí využil. Nikomu jsem nemohla tolik věřit.
"Musíš jít se mnou! Hrozí ti nebezpečí...," chytil mě za předloktí a tím mě donutil, abych se mu znovu podívala do očí.
Moje modré oči zářily jako dva safíry na dně jezera, od kterého se odrážely sluneční paprsky. Musím mu utéc, uvědomila jsem si, ačkoliv jsem si byla jistá, že se mi to nepodaří. Vykroutila jsem se mu. A otočila jsem se k němu zády v odmítavém gestu.
Potřebovala jsem pomoc, ale má mysl byla bloklá, tudíš jsem si o ni nemohla nijak zavolat. Chtěla jsem.. ne, musela jsem mu utéct, ale nevěděla jsem, jak by se mi to povedlo ani co bych dělala, kdyby mě dohonil.
On to však vymyslel za mě, takže jsem nad tím nemusela moc dlouho přemýšlet a v panické hrůze vymýšlet další krvelačné, divné a střeštěné strategie, které by mě s největší pravděpodobností stejně stály můj velice vážený život.
Smířeně si povzdechl a já měla na chvíli pocit, že se dotkne mého ramene. Naštěstí to neudělal. "Dobře, ale nezapomeň, že jsem tě varoval." S těmi slovy se vznesl.
Otočila jsem se právě včas, abych viděla, jak se mu křídla vlní ve větru. Zůstala jsem sama. Najednou jsem si uvědomila, že se ochladilo. Mě zima být nemohla. Žádná Vampírka zimu necítí. A já nejsem Vampírka! Vítr mi rozcuchal vlasy. Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Říkal, že mi hrozí nebezpečí, ale proč?
Zamířila jsem k lesu. Cesta byla dlouhá a namáhavá, ale mě to nevadilo. Stoupala jsem dál. Vlasy se mi vlnily ve větru a po tváři mi stékali kapičky potu. Ale já už to nevnímala. Šla jsem dál, než jsem se octla na kraji lesa. Pak jsem se zastavila. Dech jsem měla zrychlený a tváře zarudlé. Oči mi tajemně svítily, byla jsem zmatená a unavená. Co chci dělat? Proč jsem sem vůbec chodila? Nechápala jsem vůbec nic. Vešla jsem do lesa. Pohltila mě temnota. Veškeré moje myšlenky zčernaly. Aspoň on jí poskytl útěchu. Opřela jsem se o strom a klesla na zem. Skryla jsem tváře do dlaní. Nechápala jsem sama sebe.
Proč jsem tak smutná. Vždyť je to vrah! tvrdila jedna část mě. Ta víc Vampíří.
Ale tebe nezabil, připomínala mi zase ta... no, ne přímo lidská, ale něco na ten způsob.
Něco mu v tom bránilo...
"Ale co?'' Zamyslela jsem se a zvedla jsem hlavu k obloze. Ta teď byla temně modrá a na ní se třpytily zlatavé hvězdy. "Proč jsi mě nezabil?''
Odpovědí mi bylo pouze všude přítomné ticho. Ševelil větřík a někde v dálce vyli vlci. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím tichem. Milovala jsem ten les. Většina lidí se ho bála, ale já ne. Věděla jsem, že by mi neublížil. Vždycky mi poskytoval bezpečí a úkryt. Před zlem všude kolem, kterého nebylo málo.
Najednou zašustil keř vedle mě. A sakra!
Rychle jsem vyskočila na nohy a rozeběhla se.
Bylo to instinktivní. Po Vampírech jde mnoho tisíc druhů nestvůr, které lidem přijdou jako normální smrtelníci, ovšem pro zraku Vampírů jsou to nestvůry, které baží jen po naší krvi.
Pořád jsem se otáčela, abych se ujistila, že mě to nesleduje. Ale bohužel jsem se ujistila v něčem úplně jiném. Že mě to fakt a naprosto určitě sleduje.
Vyběhlo to ze křoví.
Byla to velká chlupatá nestvůra s rudýma očima toužícíma po krvi. Byla podobná kanci, ale asi tak dvakrát větší. Tělo měla porostlé černými hrubými chlupy a ten smrad na nich přímo visel. Tesáky měla zažloutlé a zlověstně se lesknoucí ve světle hvězd a nádherného namodralého měsíce.
Nějak jsem netušila, co to bylo zač. Ale tak to bylo v mým životě se vším. Nikdy jsem nic nevěděla o tom co se v tu danou chvíli dělo. Mnohokrát někdo zmizel, nikdy už ho nenašli a nic se proto neudělalo.
Ta chlupatá koule stále přidávala na rychlosti a mě začínal docházet dech. Rychle jsem vylezla na nejbližší strom a doufala, že si mě nevšimne. Byla buť opravdu hodně blbá zrůda, nebo nějaký z bohů vyslyšel moje modlitby.
Odešla. Ale já slezla až když jsem neslyšela její myšlenky.
No... Ony to nebyly tak úplně myšlenky, nýbrž takový shluk povelů. Jíst, spát, zabíjet... Nebyly to tak úplné myšlenky a pocity, nebyly to vzpomínky ani žádné podrobněji popsané příkazy.
Sedla jsem si na zem a jen tak přemýšlela o úplných nesmyslech. Zavřela jsem oči a úplně jsem se uvolnila. Ruce jsem svěsila podél těla a sedla jsem si do tureckého sedu.
Měla jsem v plánu sedět tam do konce minimálně tohoto staletí. Chtěla jsem si na chvíli oddechnout od toho "Vampírství" a žít normální pohodový život, jaký žije většina holek v mém věku, které touží po tom stát se tím, čím jsem já.
Popravdě... na jejich místě bych asi taky chtěla být něčím víc zvláštním, ale když to člověk nazažije, nic o tom neví. Třeba když někdo chce nový mobil, aby byl úplně stylový a největší frajer na škole. Pak ho dostane a zjistí, že se snadno zničí a neumí ho ovládat. Podobné je to s Vampírstvým. Člověk chce být Vampírem, ale když se jím stane, zjistí, že to neumí ovládat. Že se neumí ovládat.

,,Rowan Lenoche''

Vytáhl si ze šuplíku nůž a baterku. Vyšel ze svého domu. Rowan Lenoche. Syn Afrodity, bohyně lásky a krásy, která si ho přisvojila už před tisíciletími, ale před několika lety se o něj znovu přihlásila a tak byl on nucen přespávat v domě se svýma sestrama fiflenama a bratry měkkými jako cukrová vata. Nesnášel to.
Měl na sobě svoje noční oblečení, přes které si přetáhl ještě nepromokavý plášť, protože v noci vydatně pršelo a ve dne by je mohl někdo vidět, což nechtěli. U jejich porad mohlo být jen pár lidí a proto je pořádali v noci.
Zamířil rovnou k hlavní budově, kde už na něj čekali ostatní. Rick Lemon, satyr s hnědými vlasy a oříškovýma očima, který seděl tak napůl že Rowanovi bylo hned jasné, že projednávají něco, co mu není ani trochu příjemné. Ariadne Lewis, dcera Árese s blonďatými vlasy a pichlavýma modrýma očima, která se dívala na posledního sedícícho, kterým byl Cheirón, kentaur s bílým koňským zadkem a tmavě hnědými vlasy, vousy i očima. Na to, že byl jejich učitelem z nich vypadal (když Rowan nepočítal Ricka, který vypadal na prášky) nejmírněji.
Kývnul na pozdrav a sedl si na volnou židli mezi Cheiróna a Adne. Sundal si z hlavy tmavou mokrou kapuci a přitáhl si plášť blíž k tělu, aby nikdo neviděl jeho pyžamo skládající se jen z kraťasů a vytahaného nátělníku. Měl silné nutkání si ten plášť sundat, ale neudělal to.
''Takže už tu jsme všichni,'' zanotoval Cheirón. Přes husté vousy mu nebylo moc rozumět, ale na to už byli zvyklí a tak si jeho huhlání poskládaly do slov. ''Výborně.''
''Proč jsme tady?'' zeptala se už netrpělivá Adne. Nelíbilo se jí to protahování. Byla dcera Árese. Milovala boj a nesnášela čekání. Nebyla moc trpělivá, do všeho se vrhala po hlavě. Zastrčila si za ucho pramen vlasů, který jí spadl do obličeje, což dělala, když byla hodně nervózní. Rowan si ještě všimnul, jak se jí klepe ruka.
Rick si dělal nějaký test na svým tabletu a nevnímal dění okolo stolu.
V testu mu vyšlo: "Máte více emoční inteligence než průměrný chlapec. Jste dost náladový a někdy se ocitnete v pocitu rozrušení, aniž byste věděl, co ho skutečně způsobilo. Vaše emoce mohou předjíždět někdy i vás samotného, a máte tendenci stát se posedlý vašimi negativními myšlenkami. Pamatujte, že vaše emoce nemají vládnout vašeme životu, ale brát ho s nadhledem, když jednáte s ostatními lidmi. Svět je dost obtížné místo - není třeba, abyste si život ještě ztížili pro sebe!"
Rick tablet položil na tmavý stůl jako nechtěnou hračku. Pochopil, že to, co se tam píše jsou absolutní nesmysly, ale odmítl to říct nahlas.
Cheirón kývl a tím dal Rickovi znamení, že může všechno vyklopit. Všichni u stolu věděli, že Rick rád poskytuje informace a umí být maximálně stručný, což se o Cheirónovi říct nedalo.
Rick se povýšeně chopil slova, ačkoliv zrovna on neměl na povýšenost moc velké právo a moc dobře to věděl. Jen pro jednou věděl něco víc než jeho přátelé, což mu dělalo dobře. ''Našli jsme dva nouveauxe. Bratra a sestru...,'' začal, ale byl přerušen.
Ariadne v očích zajiskřilo vztekem a ponížením. ''Jenom dva? A to nás chcete poslat na takovej začátečnickej boj?'' vyhrkla naštvaně. Dcera Árese... Jo, celkem to sedělo.
Rowan zůstával v klidu. Taky ho to trochu popudilo, ale zase ne tolik. Většinou dělal, co se mu řeklo. Pokud měl jít zachraňovat jen dva Novél, tak to udělal. Ale trochu ho urazilo, že Cheirón chce dva své nejlepší bojovníky poslat na něco tak banálního jako přivézt dva Nové do ústavu.
''Jsou to děti podsvětních bohů a jeden z nich je velmi mocný," zamumlal Cheirón, aby oponoval Adne, ačkoliv Rowan moc dobře věděl, že by si proti ní vystoupit do přímého sporu netroufl. Většina lidí se jí bála.
"Myslíme si, že by to mohl být jeden ze silných...," dopověděl Rick a upřeně se zadíval na své přátele, aby jim došlo, že i on to myslí smrtelně vážně. A Rick toho moc vážně nebral. Jeho pohled byl docela poplašený a měl bledou kůži, což u satyrů je celkem neobvyklé. Kozí nohy obalené chlupy měl skryté pod stolem, ale rohy, které mu vykukovaly z vlasů neschovával jako to satyři obykle dělávali. Celkem byl mladý na jejich poměry, ale starý na poměry normálních lidí. Bylo mu čtyřicet, ale satyři se dožívali mnohem vyššího věku než ostatní smrtelníci.
Cheirón pokývl důležitě hlavou. ''Musíte je přivézt sem. Nevíme, který z nich patří mezi silné, takže musíte přivézt oba živé. Tady je pro ně jediné bezpečné místo,'' mluvil vážně a zachmuřeně. V očích měl naléhavost a obavy. ''Rozumíte?''
Adne s Rowanem pochopili, že to bude těžší než to vypadá. Že budou muset čelit spoustě nepřátel a že je budou muset za každou cenu ochránit, protože jednou budou muset zachránit oni celou Zemi a moc bohů. Oba dva na sebe pohlédli a shodli se pohledy. Museli to udělat, protože jinak by mohli zradit zbytečně. Oba se zadívali zpět na Cheiróna a přikývli.
Možná udělali chybu. Rowana napadlo, že si měli nejdřív zjistit víc informací než na to kývli, ale už bylo pozdě. Museli to udělat a museli uspět. A možná, že se jim konečně podaří prolomit to hrozné pouto, které je spojuje s jejich zkaženými druhy, kteří zradili vlastní krev. Možná, že se jim podaří vzepřít pradávnému proroctví a zároveň přežít...

Rowan si moc dobře uvědomoval, že je tam moc toho možná.
 


Komentáře

1 Aravis Aravis | Web | 22. srpna 2012 v 19:48 | Reagovat

Hm... trochu mi to připomíná Percyho jacksona... což samozřejmě nevadí :D Piš! Chci pokračování :D :D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 22:06 | Reagovat

Ten Rowan je dost drsnej. Líbí se mi jeho jméno. Jsem ráda, že jí ten chlap neunesl a že jí Erika řekla, to, co řekla. Teda doufám, že si to ještě nerozmyslí...
A pak... krásnej vzhled blogu, vážně nádhernej! :-)

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 13:08 | Reagovat

[1]: Jo, ze záčátku to bylo něco jako FF na Percyho Jacksona v "holčičí" verzi a měla to být jednorázovka, kterou jsem si psala pro sebe. Pak mě to, ale chytlo, pozměnila jsem děj a dnes to má něco přes sto devadesát stránek...
[2]: To jméno jsem si našla v jedné knížce a tak trochu ho zpopírovala :-(, ale v knížce se moc neobjeví...
A co se bude dít s Erikou a s Lioness to ví jenom vážně málo lidí.
A moc díky za pochvalu. :-D Mě taky hned uchvátil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama