3. On je tak otravný... 1/2

25. srpna 2012 v 14:19 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu

Shoduje se s knižní předlohou...


(Knižní série se jmenuje Záře Měsíce, více --> ZDE)


,,Lioness Powerfull''

Další den jsem vstávala dost brzo. A to i když byla sobota a Eliza s Chrisem nebyli doma. Kontaktní čočky jsem vyhrabala ze šuplíku vedle postele a nandala jsem si je na oči. Což se neobešlo bez slzení z očí. A kapání.
Sešla jsem po schodech dolů a hned jsem se přinutila dýchat nosem. To už byl u mě takový zvyk. Totiž Eliza si ráda dává k snídani krev a pak to smrdí po celým baráku. Proto nemýváme moc návštěvy a když už, tak strávíme den drhnutím kuchyně a používáním všelijakých chemikálijí, které ten puch odstraní. Když jsme to dělali naposledy měla jsem pocit, že mi upadnou ruce, jak agresivní ty přípravky musely být.
Udělala jsem si vajíčka se slaninou a k pití džus z pomerančů, protože nesnáším horké pití. Čaje, kakaa, horká mlíka, kávy a tak. Nic z toho jsem pít nemohla.
Sedla jsem si na židli do obýváku, kde to tolik nepáchlo a navíc díky proskleným dveřím bylo vidět ven na zelenou zahradu. Tam jsem snídala většinou, když jsem nezaspala a když jsem měla náladu. A když mě Eliza nenutila jíst v kuchyni 'jako civilizovaného člověka'. Vychutnávala jsem si slaninu a při tom jsem rozebírala své stravovací návyky.
Nikdy jsem moc nechápala lidi, kteří mají něco proti masu k snídani. Nebo vegetariány. To musí být děsný jíst jenom zeleninu, ovoce, housky a rýži. Nebo ještě horší jsou vegani, kteří nejedí nic živočišnýho. Ve škole máme jenom jednoho tykovýho blázna a to mojí kámošku Kelly MecClean.
Malou, špinavou blondýnu s modrýma očima, ale není to taková ta vybledlá barva, kterou má většina normálních lidí. Ne, ona, její sestra Vanessa a já máme to štěstí, že naše oči jsou modré, jako hladina oceánu.
Ale zpátky k Kelly a jejímu životnímu stylu. Je vegankou už od svých osmi let a ještě pořád jí to nepustilo. A to i přesto, že se jí ze zeleniny zvedá žaludek, chleba nemůže ani cítit a s ovocem si taky moc nepadla do oka. Proto je hubená skoro jako anorektička a většina lidí si o ní šušká, že má poruchy s příjmem potravy. Ona si ale přesto stojí za tím, že je veganka a tečka. Od nikoho si nedá rozmluvit, že to pro holku jejího věku není nejlepší nápad.
Když jsem dosnídala bylo teprve čtvrt na devět.
S holkama jsme se měly sejít až v deset před hřbitovem a spolu jsme měli jít až na hřiště do parku. Měly jsme v plánu zahrát si FRISBEE ULTIMATE, což je taková hra s létajícím diskem. Určitě jí všichni znáte, ale jen málokdo vý, jak se jí doopravdy říká. A pak jsme měly jít na zmrzlinu do cukrárny na 93 ulici (je to divný název, ale mají tam nejlepší výběr zmrzliny na celém pobřeží Francie). A pak jsem měla domluvené na čtvrtou doučování s Mettem. (Měli jsme se sejít na pláži. A prý že přinese všechno potřebný...)
Rozhodla jsem se, že ještě než půjdu ven, tak se kouknu na počítač. Vyběhla jsem teda schody k sobě do pokoje a čapla hned to první oblečení, co mi přišlo pod ruku. Fialové tričko s černým nápisem "Life is a struggle"; černý džíny a koženou bundu, bez které jsem si připadala jako bez ruky.
Pak jsem zapla svůj notebook Apple MacBook, bez kterýho prostě nemůžu žít a otevřela jsem internet. Jako vždycky jsem si nejdřív pustila písničky na You Tobe a až poté jsem se podívala na maily. Prostě jako obvykle.
Ale co mě zarazilo byl jeden mail, který mi přišel od "neznámého" odesilatele.

Myslím, že bys měla zvážit mou nabídku... Mohl by se ti hodit někdo silný, kdo by tě v případě potřeby dokázal ochránit...
Však ty víš, kdo jsem..

Znechuceně jsem si odfrkla a písnička od Michela Teló - Ai se eu te pego mi najednou nepřišla tak veselá a nepatřičná vzhledem k dané situaci. Zachmuřeně jsem se mračila na mail od někoho se jménem nepoznas-me1972 a měla jsem chuť pro jednou vypnout svůj notebook o něco dřív než obvykle. Jenže já od problémů neutíkala.
Jak je možný, že mě dokáže tak snadno vytočit? A jak poznal, že je to zrovna můj blog?
Jo, tohle byla fakt úchylná otázka. Poznal to podle toho, že tam mám napsáno, jak se jmenuji i kde bydlím. A i kdybych to neměla napsaný v profilu na blogu našel by si mě třeba na facebooku. To nebylo zas tak těžký uhodnout.
Po chvíli přemýšlení jsem se přihlásila na jiném mailu, jehož heslo jsem si uložila na ten starý i s jménem. Přihlásila jsem se a chvíli jsem musela čekat než všechno naskočí. Rychle jsem zadala jeho mailovou adresu a do předmětu jsem zadala název: VZKAZ PRO IDIOTA. Až poté jsem se dala do psaní mailu.
Musela jsem psát z té nové schránky pro případ, že by se Eliza s Chrisem rozhodli kontrolovat mail. Dělala jsem něco zakázaného. Bavila jsem se s chlapem, který po mě chtěl, abych zdrhla. Bylo to děsivý, ale při tom jsem se cítila podivně dobře. Dělala jsem něco, co by mi určitě neschválili. Už z toho vědomí mi bylo dobře.

Moc ráda bych ti řekla, že jsem ráda, že ses ozval. Ale popravdě... Nejsem a už od mala jsem byla vedena k tomu, že se nemá lhát, takže promiň, ale jediným důvodem, proč odepisuji je to, že chci vědět, co po mě chceš a proč zrovna ode mě?
Samozřejmě bych si na to mohla odpovědět sama tím, že jsem mnohem hezčí než většina jiných Vampírek, ale ty očividně nemáš moc dobrý vkus, takže to asi nepoznáš. Proto chci vědět, proč zrovna já? No a samozřejmě, co chceš?
S pozdravem Lioness Powerfull

Odesla jsem to a čekala na odpověď. Ta přišla téměř okamžitě, což svědčilo o tom, že je někde blízko.

Chci, aby si šla se mnou a to protože jsi jedna z nás. A tím, že si ze mě budeš dělat srandu ničeho nedocílíš. Ačkoliv skutečně zas tak hezká, abys mě zaujala nejsi. Jo a taky bys měla myslet na to, že ti hrozí nebezpečí. Krom toho... vážně si přeješ po celý zbytek života sát něco tak odporného jako je lidská krev?
Ale pokud se rozhodneš, že se mnou nepůjdeš, tak nezapomínej, že bych si pro tebe mohl přijít a pochybuju, že by tě Eliza s Chrisem zrovna dvakrát ochránili. I kdyby chtěli nemají moc velkou šanci. A navíc pochybuju, že by o tebe tolik stáli. Vždyť ani nejsi jejich dcera, tak proč by se s tebou měli zahazovat?
Idiot, který ti chce zachránit život...

Dostala jsem chuť mrsknout se svým počítačem pořádně o zem, ale věděla jsem, že by mi to moc nepomohlo. Budu dělat klidnou a pěkně mu to ukážu! Nemám z něj strach. Kdo by měl?
Ale to jsem si jen namlouvala. Naštvalo mě, že mě napovažuje za hezkou, ale zas ne tolik. Hodně lidí mi říkalo, že jsem hnusná zrůda, takže jsem na to byla celkem zvyklá a naučila jsem se to ignorovat. Ale docela trefil to s tou krví a taky, že by mě Eliza s Chrisem moc nechránili. Trochu mě vyděsilo, že je zná jménem.
Napsala jsem jedinou větu, která vyzněla zároveň nevinně, ale i provokativně.

Ty mi snad chceš vyhrožovat?

Chvíli se neozýval až jsem si už myslela, že mi neodpoví. Když v tom mi přišel další mail, odpověděl. Jednoslovně. Jak kreativní.

Možná...

Přemýšlela jsem. Čím bych ho asi tak vyprovokovala? Mám hrát tvrdou, nebo spíš hysterku? Nebo mám být sama sebou? To jsem fakt nevěděla. Byl složitější. To jsem poznala jenom z těch pár vět, co mi napsal. Já umím odhadnout lidi, ale nevím, jak se s nimi bavit. To byla jedna moje velká nevýhoda, ale i výhoda zároveň.
Rozhodla jsem se, že se zeptám Annie a Vanessy. Ty toho o lidech věděli hodně. Přemýšlela jsem nad tím a ani ne po minutě jsem to zavrhla. Přece je do toho nemůžu tahat. Ještě by si myslely, že chci někoho sbalit. Moje pověst by utrpěla velkou újmu.
Začala jsem psát novou správu.

Abys věděl, tak na mě to vůbec nefunguje. Asi budeš muset být víc kreativní, pokud mi chceš nahnat strach. Jedním slovem se ti to skutečně nepodaří.
A navíc... Proč bych měla chtít, aby mě Eliza s Chrisem ochraňovali? Dokážu se o sebe postarat sama a pokud ti to ušlo, tak sorry, ale nemám zájem o to, abys mě zachraňoval před čímkoliv. Co by bylo tak hrozného, abych se toho měla bát? Smrti? Promiň, ale moji rodiče zemřeli a vím, že na mě nezáleží tolika lidem, abych si měla dělat starosti s tím, že bych někomu tolik chyběla. A mě taky moc lidí otravovat nebude.
Takže sbohem a jdi si otravovat někoho jiného!

Odeslala jsem to a zjisila, že za deset minut mám být s holkama. Vypnula jsem notebook a dala ho do tašky, abych si ho mohla vzít sebou. Nevěděla jsem proč, ale brala jsem si ho všude s sebou jen abych se cítila líp. Navíc jsme si na něm většinou s holkama poté pouštěly videa, takže byl celkem užitečný. Do tašky jsem si ještě hodila peněženku a mobil jsem si strčila do zadní kapsy svých džín. Už se mi párkrát stalo, že jsem ho potřebovala a on zrovna nebyl po ruce. Eriku jsem nechala spát. Stejně jsem se měla s holkama setkat jenom já.

 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 23. září 2012 v 11:27 | Reagovat

Sakra, dostat já takový e-mail, asi se odstěhuju na Aljašku, jde z toho strach, ale zase kdyby mi někdo řekl, že jsem v nebezpečí... hmmm, asi bych to neřešila, jako tady Lioness.
Docela se mnou zamávalo těch osm kilometrů. Fakt! :-D Nesnáším běhání a strašně trpím jenom když běháme kilák ve škole, chtěla bych mít výdrž, jako Lioness, to teda fakt, hned bych se té proklaté dálky nebála jako čert kříže.
Ten konec je zajímavý, snad se nestane něco špatného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama