3. On je tak otravný... 2/2

25. srpna 2012 v 14:21 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu

Shoduje se s knižní předlohou...

(Knižní série se jmenuje Záře Měsíce, více -->ZDE)


"Lioness Powerfull"


Pomalu jsem se vracela domů na oběd. S holkami jsem se rozloučila už před hodinou, ale šla jsem se ještě projít po parku a promluvit s Deivisem, mým kámošem (smrtelník).
Musela jsem si hodně popovídat s Annie, protože jí ještě úplně nedošlo, že měla něco jako "halucinace". Tvrdila nám, že viděla naše myšlenky a slyšela naše hlasy aniž bychom mluvily. A pak se prý ocitla v temný místnosti bez oken, která se pomalu naplňovala vodou a měla vyschlo v krku. Prý měla strašnou žízeň, která jí spalovala útroby, ale nemohla se napít vody, protože to jí vůbec nepomáhalo. Tvrdila, že měla takovou podivnou žízeň jakou ještě v životě nezažila. Mučivou, pálivou, zničující...
Vyděsila mě její slova, protože právě takhle všichni Vampíří dospěláci popisují žízeň po krvi. Jako něco drtivého uvnitř v nich, něco, co se neustále rozpíná v jejich tělech a ničí je to...
Nakonec se mi podařilo jí to vymluvit, ale ani já jsem nedokázala skrýt zděšení, když mi řekla, že viděla můj odraz ve vodě. To už jsem začínala pochybovat i já.
Ale co když měl ten Stopař pravdu a mě opravdu hrozý nebezpečí? Ihned jsem si zakázala myslet na podobný věci.

Měla jsem hlad a tak jsem šla z mého pokoje rovnou do kuchyně.
Najednou jsem si uvědomila, že to není hlad, ale spíše žízeň. Žízeň podobná té, která sužovala ve vidině Annie. Žízeň tryskající z mě samé. Z mého podvědomí a duše. Začalo mě to lákat k horní skříňce, která byla určená pouze pro Elizu a Chrise. Ke skříňce, ve které byla ukryta ona životodárná tekutina.
Blížila jsem se k ní jako v tranzu. Zorničky zúžené do tenkých linek a duhovky zbarvené do zelena. Ústa dychtivá po krvi a bílé ruce natahující se ke klice. Stačilo tak málo. Jen otevřít skříňku, vytáhnout balíček krve a napít se. Utišit tu žízeň.
Ale já jsem nemohla. Nemohla jsem porušit svou přísahu. Odvrátila jsem pohled, což mě stálo veškerou vůli.
Ale na druhou stranu bude lepší, když se napiju krve ze sáčku než z člověka, pomyslela si ta Vampíří část ve mě, kterou jsem nechtěla pouštět ke slovu. Věděla jsem, že má pravdu, což se mi ani trochu nelíbilo. Už jsem se chtěla znovu natáhnout po jednom sáčku, ale pak mi to docvaklo. On je Vampír od té doby, co se poprvé napil lidské krve...
Zase jsem ruku stáhla a poodešla pár kroků stranou. Vzala jsem si sluchátka a zastrčila jsem si je do uší a na krev jsem už nemyslela.

Když jsem došla k pláži už tam stál a čekal na mě. Zamával mi a usmál se.
Vypadal docela dobře, to musím uznat. V černých džínech a bílé košili mu to nepředstavitelně slušelo, ale jak jsem si všimla i z té dálky, něco mu chybělo. A tím něčím bylo učení.
Na chvíli jsem se zastavila a pak jsem s podmračeným výrazem zemířila k němu.
"Ahoj, Lioness!" řekl s nebezpečným úsměvem a objal mě.
Zamračila jsem se ještě víc.
Choval se divně. Nikdy si nezapoměl sebou vzít učení a věděl až moc dobře, že jsem nesnášela objímání. A krom toho... něco mi na něm nesedělo. Měl něco vepsaného ve tváři. To jak se pohyboval, choval, mluvil - to nebyl on. Jako by ho někdo nahradil.
Odtáhla jsem se od něj a pohlédla jsem mu do safírových očí. Málem jsem sebou sekla.
Jeho oči! Už nebyly modré jako safíry ani jako dno temného jezera. Ne. Ony byly rudé. Tmavě rudé jako zaschlá krev. A podivně hladové kruté a nemilosrdné. V tu chvíli jsem si už byla stoprocentně jistá, že to není on.
Odstrčila jsem ho od sebe.
Zmateně se na mě díval a tvářil se dotčeně, ale v očích se mu značilo pouze pobavení. "Co to do tebe vjelo, Alexis?"
Nepřestávala jsem na něj rozzuřeně dívat. "Kdo jsi?" řekla jsem hlasem, který mi ani snad nepatřil. Byl v něm chlad, mrazivá lhostejnost, která se člověku dostane pod kůži a zničí ho zevnitř. Něco, co ke mě nepatří... něco, co jsem nebyla . Uvědomila jsem si, že na mě zírá opět svýma očima.
"Co je to s tebou?" zeptal se mě zmateně.
"Se mnou?" zeptám se pochybovačně. "Tys mě tady objímal, měl si rudý voči, říkals mi Alexis a choval ses jako totální idiot a ptáš se mě, co je se mnou?" Otočila jsem se na podpadku a chtěla jsem co nejrychleji vypadnout.
Ale on toho nenechal. Chytil mě za loket a otočil čelem ke mě. Tvářil se ublíženě a tentokrát se mi bolest objevila i v očích. "Promiň... já nevím, co se to se mnou stalo." Pustil mou ruku a já se k němu obrátila čelem s rukama překříženýma na prsou.
Prohrábl si vlasy a spustil: "Víš poslední dobou se se mnou něco děje..."
"No, nepovídej...," zamumlala jsem spíše pro sebe. Přešel to bez povšimnutí.
"Někdy se mi stane, že jsem někde a pak... já nevím. Prostě najednou se ocitnu úplně někde jinde a já netuším, jak jsem se tam dostal... Táta mi tvrdí, že to je u Vampírů v mém věku normální," protočil oči (svého otce nemá přiliž v lásce). "Ale i otec se může někdy mýlit,'' odmlčel se jako by uvažoval nad tím, co právě řekl. Vampíři nesměli spochybňovat slova jiných Vampírů, zvlášť ne svých rodičů.''Zdají se mi morbitní, noční můry; v hlavě mi znějí hlasy.... a vůbec...," selhal mu hlas. Díval se do země a já jsem si všimla dvou slz, které se roztříštili o zlatý písek.
V další chvíli jsem jednala zcela instinktivně. Přešla jsem k němu blíž a odhrnula jsem mu vlasy z čela.
Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Jeho výraz byl naprosto nechápavý a zmatený... a hlavně ztrápený... Muselo být hrozné nevědět, co vlastně dělá a nemít kontrolu nad svým vlastním tělem...
"To bude v pohodě," řekla jsem a konejšivě jsem se na něj usmála.
On mi úsměv oplatil.

*o**O**o*

Dívali se na ní ze svého sídla.
Sledovali jí celou její existenci. Její rozhodnutí, její dětství, pocity, touhy a chování. Kdyby o nich věděla asi by si připadala jako nějaký věděcký projekt. Ale ona o nich nevěděla, takže se chovala normálně. Skoro až lidsky.
Některé z nich její chování uspokojovalo. Jiným vadilo, že se ještě pořád chová jako malé dítě a že ještě nedospěla. Že ještě neví o svém posláním..
Ale nesměli ji pomoc nalézt svou cestu. To musela sama.
A on to věděl. Věděl, že se sama musí učit. Jinak by se cítila divně, nesoustředila by se a nic by se nenaučila. Už se jednou pokusil jí něco naučit, bylo to poprvé, kdy prohráli a od té doby vydal zákaz pomáhání smrtelníkům, Novým, Strážcům, zrádcům i Vampírům.
Všichni byli nuceni přísahat při řece Styx na to, že jim pomůžou jenom, když je jejich děti o to požádají. Což se nestávalo.
Jejich děti byli tvrdohlaví a pracovití. Věřili, že když se budou snažit půjde jim všechno snáze a dokáží i nemožné. Neměli strach z ničeho... jenom, že zklamou. Že zklamou své rodiče a ti jim už nikdy neodpustí.
Bohové by si to nikdy nepřiznali, ale obdivovali je. Jejich kuráš, víru, čest a věrnost. Byli pyšní na to, že stvořili někoho takového. Nebýt tich bitev, které mezi sebou vedli už celé existence byli by dokonalí. Samozřejmě ne tak jako bohové, ale i přesto dokonalí.
Zeus, nejvyšší z bohů sledoval ze svého trůnu dění na Zemi. Tušil, že se blíží den, kdy bude moc poprvé po dlouhých letech promluvit se svou dcerou...
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 23. září 2012 v 11:30 | Reagovat

Dcerou?! O_O

2 Alice Shinshekli Alice Shinshekli | E-mail | Web | 29. července 2013 v 10:19 | Reagovat

[1]:  Asi tak nějak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama