I. kapitola Podivná znamení... III. část

9. srpna 2012 v 17:13 | Alexis Dark |  Dcery a synové Moci (noci)...
Poslední část první kapitoly....





Eurenee si nebyla jistá, jestli to bylo myšleno jako otázka, ale i přesto přikývla.
Schopnosti se jí už opravdu začínali probouzet k životu. Byla vnímavější a citlivější. Získávala instinkty lovce. Ale dokázala i číst myšlenky a pohybovat se s naprostou tichostí.
"Nejsi obyčejná a to nejen tím, že jsi princezna..."
"Jak to myslíš?" vyhrkla.
"Před miliardami let nebyl vesmít takový jaký ho známe dnes. Byl plný zla a temnoty, nebylo v něm místo pro světlo ani dobro, lidí byli zkažení a všechno bylo pod nadvládou temnoty.
Až jednoho dne byly stvořeny Moc, Moc, které do sebe pohltily veškeré zlo a tím dali možnost lidem žít svobodně a dobře. Nikdo netušil, jak ty Moc vznikly, prostě se najednou objevily, aby nás chránily.
Bylo šest druhů Moci. Moc vody a vzduchu, Moc nebe a ohně, Moc země a ducha, Moc vědomí a snů, Moc života a Moc smrti.
Ale Moc potřebovala i své nositele. Dospělí je nedokázali přijmout, protože byli zvyklí na svou normální podstatu a moc vůle nebo zla.
A tak se Moc přemístili do šesti v tu dobu narozených dětí.
A každé to dítě mělo své děti, které se rodili s tímto darem až do dnes...
Jejich rodiče se jich vzdali a poslali je na jiné planety, aby je mohli ochraňovat a to po celou věčnost, dokud nebudou mít své děti a ty nezdědí jejich moc..."
"A co to má, co dělat se mnou?" zeptala se, ačkoli ji přepadlo neblahé tušení, že ví, proč jí to vypráví.
"Ty jsi jedno z tich dětí této generace!"
Eurenee o krok ustoupila jako by jí někdo dal facku.
Zatočila se jí hlava a do krku stoupla žluč. Měla pocit, že upadne do bezvědomí (což by se nestalo poprvé).
"Ty jsi dítě ohně a nebe..." pokračovala nevzrušeně královna.
Tentokrát dívčino překvapení vystřídala zlost.
Jak dokáže být královna tak klidná? Chová se jako by jí na tom vůbec nezáleželo jako by se jí to snad ani netýkalo...
"Musíš se naučit svou moc ovládat, naučit se zodpovědnosti a loalájnosti..."
Pokračovala dál ve svém proslovu, ale Eurenee se ji už nechtělo poslouchat.
''Já nemusím nic!'' zakřičela a sotva se ovládala. ''Celých 117.let jsi mi lhala a teď čekáš, že ti to poslušně zbaštím a budu dál tvojí dceruškou?''
Věděla moc dobře, že takhle by s královnou mluvit neměla a zvlášť ne, když měla v ruce meč, ale nemohla si pomoc, byla naštvaná a cítila se ponížená. Jí by taky nikdo neměl nic zatajovat a už vůbec ne si s ní, tak hnusně zahrávat.
Max se jí pokoušel uklidnit myšlenkami, ale ona ho neposlouchala.
''Ano, to očekávám...'' řekla královna, která se k ní otočila čelem a hleděla jí do očí.
''Tak to se asi nikdy nedočkáš.'' zavrčela krutě a duhovky jí vzplály jako by je pohltily rudé plameny. To znamenalo jen jediné - je naštvaná, tak, že by byla ochotná zabíjet - a to bylo nebezpečné. Nejen pro ni a královnu, ale i pro všechny lidi v paláci, protože Eurenee se nedokázala vůbec ovládat, když byla naštvaná a mohla by ublížit mnoha lidem.
Eurenee tasilia dřív než si to její mozek stihl uvědomit, Max se naježil a postavil se vedle ní v jeho bojové podobě. I královna tasila a její elemnar se proměnil ve velkou útočící kobru.
Ale bylo jasné, kdo tu má navrh.
Jistě že královna byla starší a zkušenější, ale už dlouhá léta meč nedržela v ruce a Eurenee byla lepší než tucet jejích nejlepších vojáků. Kdyby přišlo na boj, vyhrála by Eurenee a obě to věděly.
Vyměnily si pár ran, ale ani jedna nebyla zraněná. Eurenee udělala prudký výpad a královna ho sotva zadržela a udržela rovnováhu. Ale mladá vampírka jí nešetřila v mžiku jí zasadila další prudkou ránu a královna jí jen taktak zadržela, poté se pokusila zasadit stejně tvrdou ránu Eurenee, ale ta se jí elegantně vyhla a podrazila královně nohy. To už se na nohou neudržela a spadla k zemi.
Mezitím už Max popadl kobru pod krkem a čekal na rozkazy své paní. Ta držela jílec svého meče u královnina krku. Ta lapala po dechu a po čele jí stékaly kapičky potu a z malé ranky na čele jí tekla krev. Byla poražena a ponížena nevlastní dcerou.
Eurenee od ní poodstoupila a nechala jí, aby se vydrápala na nohy. Udržovala si stále chladnou tvář, i když poručila Maxovi, aby pustil jejího elemnara.
A byla to i Eurenee, kdo zasunul svůj meč jako první, zavrčela, obrátila se k ní zády a odešla... Ještě slyšela, jak za ní královna volala, aby se ihned vrátila, ale ona ji neposlouchala...
Nejdřív jen tak postávala v chodbě, ruce zaťaté v pěst a s očima rudýma vzteky. Ale když jí bylo jasné, že víc se uklidnit nedokáže... rozběhla se.
Běžela spletitými chodbami paláce ven, za město. Do lesa.
"Co chceš dělat?" zeptal se jí Max, kterému se očividně to, že se dala do běhu moc nezamlouvalo. Ale když spatřil na její tváři slzy, uvědomil si, že se jí to dotklo víc než očekával.
Eurenee nikdy nebrečela.

Běžela dlouho, když v tom se jí do cesty postali první stromy. Ale zastavila se až v půlce lesa, který jí vítal už z veliké dálky svými korunami s listím a poryvy větru, které jí popoháněli dopředu. Ten les se jmenovala L'llrouse bills a znamenalo to Bouře živlů. Mnohdy se stávalo, že se tam v noci strhla sněhová bouře, ačkoli byl červen a někdy dokonce stromy začaly kvést uprostřed zimy. Ale nikdy změny toho lesa nikomu neublížily. Zdálo se, že ten les má vlastní řád podle kterého ovládá počasí, ale to Eurenee nezajímalo.
Opřela se o strom a po jeho kůře se zhroutila na zem. A brečela. Hlavu si složila do dlaní a ramena se jí otřásala silnými vzlyky. Zase byla zrazená jako už mnohokrát předtím, ale nečekala, že by jí zradila zrovnaona.
Vychovávala ji, starala se o ni a cvičila ji; aby byla nejsilnější... a Eurenee si myslela, že to dělá pro ni, že chce, aby měla slibnou budoucnocnost, ale to ne. Ona to dělala jenom pro sebe a svůj lid, protože chtěla, aby jim vládla silná vůdkyně, která se dokáže správně zachovat v každé situaci. A Eurenee se dokázala zachovat správně, ale jen, když sama chtěla a ona teď nechtěla, chtěla se jen zadusit vlastními vzlyky a už na nic nemyslet, necítit žádnou bolest.
Seděla tam dlouho a brečela.
Po chvíli uslyšela kroky. Někdo běžel směrem k ní.
I Max ho uslyšel a připravil se k proměně. Ale uklidnil se hned, jak rozpoznal jeho auru a pach. Eurenee se také uklidnila a snažila se zahladit stopy po pláči, ačkoli jí to nebylo moc platné. Oči měla zarudlé a nateklé a určitě byla celá rudá jako rajče.
Ze zedu si k ní přisedl její bratr.
Eurenee nebyla schopná se mu zadívat do očí. Cítila se slabá a to jí štvalo.
"Královna nám lhala," řekla ostrým, prázdným hlasem a v srdci se jí ozvala dutá bolest. Už si byla naprosto jistá, že je to pravda.
"Já vím. Slyšel jsem vás." řekl Mett.
Seděli dlouho nehnutě. Oba se snažili být silní a potlačit slzy, ale nakonec to oba vzdali a objali se. Brečela a cítila, že on se také otřásá vzlyky.
Nevěděla, co má říct nebo udělat a tak ho jenom dál objímala.
"Ona si nás vzala jenom kvůli té Moci!" zamumlal.
Eurenee pořád zarytě mlčela.
Nakonec se pustili a začali si otírat slzy.
"Co budeme dělat?" zeptal se jí Max.
Po celou dobu mlčel. Věděl, že nesnáší, když jí někdo utěšuje.
"Odejdeme..." odpověděla prostě.
"Ale kam?" zeptal se Ed, Mettův elemnar.
"Nevím." zvedla se a zatla ruce v pěsti. "Ale já tady nezůstanu! Určitě existuje nějaký důvod, proč jsem tady. A já to zjistím! Mám tady nějakou práci a musím jí dokončit!"
"A mi ti jí pomůžeme dokončit!" vyhrkl Mett, který se také postavil.
"S tím počítám bráško..."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama