I. Podivná znamení I. a II. část

9. srpna 2012 v 15:52 | Alexis Dark |  Dcery a synové Moci (noci)...
I. část: Z pohledu Laury
II. část: Z pohledu neskutečné postavy, Eurenee...


I. část:
Zabalila jsem si věci do tašky a vyjdu z pokoje do koupelny pro další věci na zabalení.
Připravovala jsem se do školy Dark Heard Hight, kam jsem měla od zítřka chodit. No, všera mi bylo raných sedmnáct let a měla bych nastoupit do druháku. V prváku jsem sice chodila někam jinam, ale to bylo na dlouho a u konce bych zase brečela...
Ale zabalila jsem si a sešla po schodech dolů, kde na mě čekal bratr, aby mě odvezl do školy.
Udiveně nadzvedl obočí, když mě uviděl.
Můj bratr, Denys Arael je typický druh týpka, na kterýho holky vždycky letí.
Měl černohnědé vlasy trčící do všech stran; modré, pronikavé oči a bledou kůži. Byl vysoký, krásný, milý, stylově se oblíkal a poslouchal úžasnou hudbu. Byl i chytrý a rád četl. Prostě dokonalý kluk, o kterém se zdá asi každé holce...
Stál opřený o dveře z bytu s rukama založenýma na prsou. Na sobě měl džíny, rudé tričko a koženou bundu.
Obdivně zahvízdal a přešel ke mně, aby mi pomohl s taškou. Přitom ze mě ani na vteřinu nespustil oči. Začínalo mě to znervózňovat.
"Co je?"
"Přemýšlím jestli tě mám pochválit, že ti to sekne. Nebo tě donutit jít se převléknout..." řekl upřímně.
Našpulila jsem rty.
Přeháněl! Zas tak odvážné to nebylo...
Měla jsem na sobě rudé šaty do půli stehen s nabýranou sukní a černými růžemi okolo pasu. Ramínka jsem měla docela tenká a výstřih jsem skoro ani neměla. Nijak jsem se nelíčila, protože moje přírodní stříbrné stíny, rudé rty a tmavě černé řasy mi bohatě stačily. Jako boty jsem si vzala černé tenisky, abych se nazabila na případném náledí a černé vlasy jsem si svázala do divného copánku, který mi sahal až do půle pasu, některé pramínky mi volně spadaly okolo obličeje a ještě zvíraznily mé už tak dost výrazné, modré oči.
Nakonec jsme nasedli do auta a jeli do mé nové školy...
Bratr si celou dobu telefonoval se svou novou přítelkyní a mě nebral na vědomí.
Ani já jeho.
Dívala jsem se z okna a sledovala jsem okolo se míhající stromy, lesy, domy, města a lidi. Uviděla jsem mojí starou školu a mírně zasněně jsem se pousmála.
Začalo pršet.
Velké, chladivé kapičky se tříštily o sklo auta a obloha se zbarvila do šediva. Všechno potemělo a ztajemělo. Tráva se prohýbala pod sílou větru a stromy se kývaly ze strany na stranu jako při zuřivém, plynulém tanci. Naráželi jeden do druhého a pak se zase narovnávali. Lidé se utíkali scovat do svých malinkých domečků, aby nezmokli.
Líbil se mi déšť. Když jsem byla malá a začalo pršet, vždycky jsem vyběhla ven a skákala v mokrých kaluží.
Ale teď už nejsem malá. Ano? Nejsem malá?

II. část

***oOo***

Eurenee právě skončilo vyučování a vracela se do klubovny. Procházela křišťálovou, lidupráznou chudbou a přemýšlela. Na jejím rameni líně odpočíval Max - její elemnar, nebo také bojovník.
Elemnar měl za úkol chránit svého pána/paní až do konce. Každý vampír měl alespoň jednoho, úplně jiného než ostatní, ale když o něj přišel bylo to jako by přišel o kus sebe sama.
Její elemnar měl podobu líné, bílé kočky. Ale když se Eurenee ocitla v nebezpečí ihned se zvetšil do podoby velké, bílé tygřice s křídly anděla a modrým kamenem na přívěšku okolo krku.
"Děje se něco?" zeptal se po chvilce pozorování své paní.
"Víš, napadlo mě..."
"Co tě napadlo?" pobýdl ji.
"Napadlo mě, že válka se nám začíná vymykat kontrole a lidé přestávají věřit." povzdechla si. "A já nevím, co mám dělat... Kdyby tu byl otec, poradil by mi..."
Zasněně se zahleděla do země.
O otci nikdy moc nepřemýšlela. Byla bojovnice, takové pocity jako byla lítost a bolest nad ztrátou nejdražších jí oslabovali.
Ale i přesto nedokázala přemoci ty vzpomínky na časy, kdy jí a jejímu bratrovi Mettovi vyprávěl ty své kouzelné příběhy o jiných světech, daleko od vampírie. Pořád vzpomínala na jeho vyprávění o tom, co si prožili s její matkou... ale to už bylo pryč. Její metka měla spoustu práce s válkou a otec byl nezvěstný už pět let.
Jiným lidem by to připadalo jako dlouhá doba. Ale jí ne. Byla to vampírka a byla stará 142 let.
"A co kdybychom navštívili jeho planetu?" napadlo ji náhle.
"Eurenee, to je naprostý nesmysl!" zavrčel Max. "Tady zuří válka a ty chceš navštěvovat Zemi? Zbláznila ses?"
Možná, ozval se jí titěrný hlásek v hlavě.
"No jo no. Tak tu zůstanu! Stačilo to říct normálně a ne po mě hned vyjet ne?" zabrblala a pokračovala v cestě.
Zatím Zemi neuvidím, ale hned, jak skončí válka tak ano! Nikdo mě nezadrží...
Na konci chodby zabočila do prava ke dveřím do klubovny.
Tam už na ní čekala Erea s Mettem.
"Tak co? Jak se ti dařilo první den ve škole?" zeptala se nadšeně Erea.
Eurenee si poprvé vyzkoušela jaké to je učit mladé vampíry.
"Víš, jak nesnáším děti..." zavrčela.
Měla na starost jejich disciplínu a loalájnost vůči vůdkyni.
Což jí zrovna nebavilo.
Ani ona sama nebyla příliš loalájní a disciplinovaná. Radši si dělala, co chtěla a nerada čekala na rozhodnutí ostatních.
Sedla si na pohovku, co možná nejdál od nich.
Neměla chuť se s nikým vybavovat.
Chtěla být sama ve svém úžasném pokoji s výhledem na les.
Když byla malá, prosila tátu, aby jí tam vzal, ale on tvrdil, že tam žijí zlý duchové, kteří by jim mohli ublížit.
Eurenee se na tváři objevil kratičký úšklebek.
Ale teď už malá nebyla a věděla, že když chce dokáže úplně cokoli.
Mett a Erea se začali o něčem bavit, ale ona je neposlouchala.
Ze zamyšlení jí vytrhl až hlas počítače, který oznamoval: "Tým 275 nechť se ihned dostaví do královské síně. Opakuji: Tým..."
V ten moment přišel i Márk a Luck a jejich tým byl kompletní.
Všichni okolo se na ni podezíravě zadívali.
"Já o ničem nevím!" Zvedla ruce v obraném gestu, ale přitom se dívala na obraz za nimi.
Stáli tam. Všichni jako jedna velká rodina.
Připadalo jí to jako věčnost...
Vyšli z klubovny a šli do trůního sálu.
Po pár krocích se otočili do leva a ocitli se před velkými, prosklenými dveřmi do "Královské místnosti" (tak jí říkala Eurenee).
Dveře se rozevřeli a velký, svalnatý vampír je pobýdl, aby vešli do síně.
Místnost byla prosycená světlem, které pronikalo dovnitř dvěmi velkými okny v odstínech světle zelené a růžové. Zem byla dlážděna bílím mramorem a stejně tak i strop a stěny. Na stropě krom toho visel i křišťálový lustr, obrostlý různými květinami, které si velmi oblíbili světlušky. Na zemi byl karmínový koberec, který vedl přes malé schody až k trůnu, na kterém seděla královna.
Královna vypadala naštvaně. Rudé oči jí plály vztekem a v ruce držela křišťálový meč. Černé vlasy měla spletené do podivně skrouceného účesu a na sobě měla světlonce modré šaty.
Eurenee sice byla její dcera, ale ani zdaleka se jí nemohla rovnat v její vznešenosti a kráse. Ona sama měla také černé vlasy, dlouhé až k pasu, jenom s tím rozdílem, že v jejích byla přímíchána i vínová. V ofině, která jí skoro překrývala pravé oko měla pár pramínků nafialovělích a i zbytek vlasý jí od dvou třetin jejich délky začínal nabývat růžovělé barvy. A nejen vlasy se od ní lišila. Její oči měnili barvu podle jejích nálad...
Neodvážila se královně podívat do tich zelených, vážných a naštvaných očí.
Polkla a vešla jako první. Zbytek týmu kráčel za ní jako poslušné ovečky za svým pastýřem, uvědomila si náhle.
Zrakem zůstávala přikovaná k zemi, i když seběhla pár menších schůdkůch a poklekla (jak bylo zvykem) na jedno koleno.
Radši zůstávala zamlklá, aby svou paní nenaštvala ještě víc.
Max měl nejspíš také nahnáno, neboť si své ironické poznámky nechal pro sebe.
"Eurenee, musím s tebou mluvit!" řekla královna a zadívala se na zbytek týmu. "O samotě!"
Jen to dořekla ostatní se sebrali a odešli.
"Sraby," zasyčela si pro sebe Eurenee.
Královna se zvedla ze svého trůnu a ocitla se přímo před ní.
"Povstaň" řekla po chvilce ticha.
Eurenee ji poslechla. Neměla ani moc na výběr.
"Eurenee... Musíme si promluvit," otočila se a pohlédla ven z okna.
"O čem...?" zeptala se mladá vampírka. "Matko?"
Už si byla naprosto jistá, že ona "protentokrát" nic hrozného neprovedla. Královnin vztek směřoval k někomu jinému.
Ale i přesto jí nešlo do hlavy, proč královna pořád drží v ruce meč?
Královna se zapřemýšlela a na rameni se jí objevil její elemnar.

 


Komentáře

1 Selen Selen | Web | 28. října 2012 v 9:17 | Reagovat

pěkná kapitolka moc pěkná, hned jdu na další:-)

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 28. října 2012 v 14:26 | Reagovat

[1]: Děkuji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama