II. kapitola Moje vnitřní bolest I.,II. a III.část

9. srpna 2012 v 17:26 | Alexis Dark |  Dcery a synové Moci (noci)...
I. část: Z pohledu Lucy Andorové.....

II. část: Z pohledu Laury Araelové....

III. část: Z pohledu Laury Araelové; deník...




Stáli venku před školou a čekali na své kámoše.
Bery, Kean a Lucy. Čekali na Lilu a Meka.
"Měli tu být už před půlhodinou..." zasténala Lucy.
"Ale klid. Voni dorazej..." utěšoval ji Bery.
Byli schovaní pod malou stříškou před školou, do které chodili už druhým rokem.
Pozorovali nově příchozí, zdravili spolužáky a komentovali nové studenty.
"Páni..." zahučela zničeho nic Lucy.
Kluci se otočili stejným směrem jako ona a poklesla jim čelist.
Okolo projela černá audina a zaparkovala na školním parkovišti.
Veškeří studenti, kteří pospíchali ke škole spomalili nebo se úplně zastavili a kochali se pohledem na černé auto.
Dveře u spolujezdce a řidiče se otevřeli a z nich vylezli dvě osoby. Holka a kluk.
Ten kluk byl už spíše mužem a vypadal naprosto úžasně. V černém obličeji dokonale vynikla jeho postava štíhlého atleta a v obličeji jeho ostře řezané rysy.
A holka byla spíše dívkou a vzhledem za ním nijak nezaostávala. V šatech vynikly její štíhlé nohy a bledá pleť.
"To je mi, ale hezoun..." prohlásila Lucy a mlsně se olízla. "Jestlipak k nám bude chodit..."
"To asi těžko! Je to přinejmenším vysokoškolák a Lucy..." uculil se na ní nevinně Kean. "Na něj fakt nemáš. Pokud jsem to správně pochopil a tamto je jeho holka."
Lucy se zamračila a zkoumavě si prohlížela dění na parkovišti.
Muž přehodil dívce přes ramena svojí koženou bundu a sám si na záda naložil její batoh.
Takže ona k nám nejspíš chodit bude..., pomyslela si chmurně.
Už teť jí nenáviděla.
Běželi směrem k nim a ani jednou jim to po kluzkém povrchu neuklouzlo.
"No, nevypadají na špatnou společnost." zamumlal Bery, když to jednomu klukovi před nimi uklouzlo a připletl se jim pod nohy. Oni mu pomohli na nohy a přitom se smáli.
Nevypadali namyšleně.
Lycy toho kluka poznala. Mek dorazil... Za ním se pomalou chůzí loudala Lila.
Vběhli pod střechu přesně ve chvíli, kdy zahřmělo.
Lucy měla konečně možnost si je pořádně prohlédnout.
Kluk se jí totálně zamlouval, ale ta dívka... Byla krásná, nebezpečně krásná. Ale Lucy si byla jistá, že je stokrát krásnější a že jí ho přebere.
Lucy byla malá blondýnka s modrýma očima, plnýma odhodlání a sebedůvěry. Nesnášela, když nedostala, to, co chtěla a ráda se mstila. Někteří by jí mohli považovat za proradnou mrchu, kterou se dost často i sama nazývala, ale její přátelé věděli, že to všechno jsou jen přetvářky. Věděli, že uvnitř je citlivá a milá, ale že se to bojí ukázat, protože jí to připadá jako slabost.
"Ahoj." pozdravila Lilu a přátelsky jí objala.
"Čauký!!" zvolala její vysoká kamarádka se zelenýma očima a hnědou dlouhou hřívou a musela se sklonit, aby jí objetí mohla oplatit.
Muž se s dívkou chvíli vybavoval a pak jí políbil na tvář. Ona se usmála a zamávala mu.
Lucy byla zelená závistí.
Holka si přes záda přehodila tašku a vešla do školy.
Všechny pohledy byli přikované k ní. K jejím oblým bokům, ladné chůzi a tomu, jak bez námahy zvedla tak obrovskou tašku.
"Ahoj, lidi!" pozdravil i Mek a s kluky si plácnul. "Dem?" řekl a ukázal ke vchodu. "Nebo tu chcete stvrdnout až do zimy?"
Kluci se zasmáli jeho nepříliš povedenému vtipu a vyrazili dovnitř.
Holky jim šli v patách a cestou si tiše šeptali o té "novačce", kterou viděli před školou.
Pak vyrazili na pokoje.
"Ach ne!" zasténala Lucy, když si četla rozdělení pokojů.
Lila se také podívala. "Máme oddělené pokoje." zaúpěla.
Lucy měla pokoj sama pro sebe, ale Lila bydlela s nějakou holkou jménem Laura Arealová.
Tak se rozloučili a každá z nich šla jiným směrem.

II. část
***oOo***

Hodila jsem si tašku na postel a sama jsem se posadila.
Pokoj byl malý a útulný, ale divný a tmavý.
Zase ty blbý pohledy! Zase jsem tu za autsidera.., pomyslela jsem si.
Všichni na mě zírali jako na nějaký exponát... tedy až na ni. Ona se na mě dívala jako na vetřelce.
Chtěla jsem se jí zeptat, co má za problém, ale nakonec jsem se neodvážila s ní ani promluvit. Zase jsem utekla.
Dívala se na mě krutě, tvrdě a nenávistně. Ale já na tyhle pohledy už byla zvyklá a tak jsem dokázala ho ignorovat, ale i přesto mě mrzelo, že na mě vidí jen to zlé. Něco jí na mě vadilo a mě by zajímalo, co. Ale já jsem neměla odvahu se jí zeptat. Taková jsem už holt já, no, nikdy nedokážu říct lidem do očí, co si o nich myslím. Tedy, většinou jo, ale ne hned první den školy, když ještě pořádně nevím ani, kde mám svůj pokoj a kdo bude má spolubydlící.
Povzdechla jsem si a začala jsem si vybalovat.
Jako první jsem si vyndala notes a deník a dala jsem je do bezpečí psacího stolu. Pak jsem si do jedné ze skříní dala trička, když v tom se dveře otevřeli...
"Ahoj!" pronesla překvapeně dívka ve dveřích.
"Nazdar." pronesla jsem.
Samozřejmě, že jsem v ní poznala tu holku, která šla s tím klukem, díky kterému jsem málem z blízka poznala, jak často drhnou parkoviště (no, nechtějte vědět, jak moc často, protože bych řekla, že moc často asi ne...).
"Já jsem Lila." natáhla ke mně ruku a přátelsky se usmála.
Sorry, kotě! Ale já se s drbnami nebavím!, pomyslela jsem si naštvaně. Moc dobře jsem slyšela, jak mě s tou její kámoškou pomlouvaly, ačkoli tak ani jedna nevypadala, obě to byly nejspíš velké mrchy, které vždycky dostanou, co chtějí.
"Já vím." řekla jsem chladně a otočila jsem se k ní zády.
Lila se zdála být zaražená.
Byla o kus vyšší než já a byla docela pěkná. Měla dlouhé, tmavě hnědé vlasy a oči, které jsem na žádném člověku ještě nikdy neviděla, byly zelené, ale ne tak vybledle a normálně, ale byly strašně tmavé a moudré, ale i přesto si u mě žádné sympatie nezýskaly. Měla tmavší pleť a plné rty. Působila jako hodná holka, ale já už jsem dávno poznala, že zdání klame.
Dívala se na mě s podivným úšklebkem, ale ruku nestáhla.
"A ty musíš být Laura, že? Viděla jsem tě na parkovišti..."
"Jo? Já si tě vůbec nevšimla!" řekla jsem a nijak jsem se nepokoušela skrýt ironický podtón v mém hlase. Jen ať pozná s kým má tu čest. Ať pozná, že já z ní strach nemám a nesednu si z ní na zadek...
Dál jsem si vybalovala a působila jsem na ní lhostejným dojmem, ale ona se nevzdávala:
"Opravdu?" zeptala se provokativně.
"Opravdu." odpověděla jsem příkře.
"Hele ať tě štve cokoli budem to tady spolu přežít celý tenhle rok, tak proč spolu nevycházet, ne? Já nevim, jak ty, ale já nechci mít další nepřátele..."
Překvapeně jsem se k ní otočila.
Mluvila naprosto upřímně a mě přímo ze srdce.
"Jo? A pomlouvání je dovoleno?" ucedila jsem s kyselým šklebem.
Trochu pobledla, ale neustoupila. "Promiň..." zašeptala.
"Promiň?" vyjekla jsem překvapeně.
"No, víš je to takový můj zlozvyk... ráda o lidech hodně vím a když o nich nic nevím, tak si toho musím spoustu domyslet a možná, že to pak vyzní jako pomlouvání, ale já to tak nemyslím. Nechci, aby si o mě lidé mysleli, že jsem drbna nebo pomlouvačka, ale prostě se v lidech ráda vyznám a ráda o nich mluvím..."
Celou dobu se dívala do země a ruku měla staženou u těla.
Zírala jsem na ní s otevřenou pusou. Trochu jsem se sebrala, ale z úst mi pořád nevycházela slova.
Totálně mě překvapila svou otevřeností.
"No... to je zajímavý..." promluvila jsem ponečně a ruce jsem si překřížila na prsou.
Zvedla ke mně oči.
Já jsem se na ní přátelsky zašklebila.
Usmála se, když si všimla, že se na ní už nezlobím.
"No, tak v pohodě?" zeptala se ještě váhavě.
"V pohodě." potvrdila jsem a byla jsem ráda, že jsem jí nevyhodila hned, co mi vlezla do našeho pokoje...

III. část

1.9. 2012
Milý deníčku,
Dnes jsem se poprvé viděla se svou novou školou a učiteli.
Musím být mimořádně potichu, protože naproti mně spí moje "nová kámoška" Lila.
A o ní bych chtěla začít.
S Lilou jsme se setkaly hned ráno a já ji slyšela, jak mě s její kámoškou pomlouvaly, ale pak se mi omluvila a byla ke mně naprosto upřímná a otevřená. Mám z ní takový dobrý pocit. Máme toho spoustu společného a mohly bychom spolu skvěle vycházet, kdyby tady ovšem nebyla její kámoška Lucy...
Lucy je asi něco jako boss téhle školy. Celé to tu vede a všichni skáčou, jak ona píská. A jak jsem si stihla všimnout, nemá mě zrovna v oblibě. Když jsem vystupovala z auta a Denys mě vyprovázel do školy, tak se na mě pořád dívala. Její pohled mě úplně propaloval a sama mi řekla do očí: "Tady jsem nejlepší já! Takže si dej vodchod!" Já sem se jí na to jenom usmála a řekla jsem jí, že jí také ráda poznávám. Čímž jsem si z její strany zasloužila jeden dost nenávistný pohled a obdivných pohledů ze strany kluků a prvaček.
Jinak učitelé nejsou o nic horší než u nás na škole a učivo bude hračka. Přečetla jsem si nadpisy učiva, co budeme probírat a všechno je úplně jednoduché, jenom ještě nevím, co si vyberu jako povinný volitelný předmět.
Rozhoduji se mezi španělštinou, výtvarkou a hudební výchovou...
Ještě jsem trochu váhala nad Literaturou, ve které bych se učila o různých spisovatelých, knížkách a psaní vlastních povídek a tak. Ale nakonec jsem to zavrhla.
Dříve jsem chtěla být spisovatelkou, ale pak, když mi zemřela moje kamarádka Sony... Nedokázala jsem se tomu i nadále věnovat. Vždycky mě v tom tolik podporovala. Byl to náš společný cíl, abychom ze mě udělaly spisovatelku...
Nikdy jsem se s její smrtí úplně nesmířila a to ani po šesti měsících...
Pořád na ní myslím..
Promiň, už nemůžu psát. Zase se mi chce brečet...

Zavřela jsem deník dřív než mi neposlušná slza skápla na inkoust.
Sledovala jsem, jak se ta malá kapička rozprskla o modré desky mého deníku.
Byl už večer a já byla v pižamu, ale spát se mi nechtělo.
Hmátla jsem po notesu a ponořila jsem se do života své postavy...

 


Komentáře

1 Vicky Vicky | E-mail | Web | 10. prosince 2012 v 9:15 | Reagovat

jsem moc ráda, že jsem si konečně našla čas i na tuto tvou povídku. :D Je skvělá, pár pravopisných chyb se ukáže, ale děj a styl psaní to rozhodně "přehlušují" :D
Chudák Laura, nechtěla bych ztratit kamarádku jako ona ://

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama