II. Noční můra

14. srpna 2012 v 20:01 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Takže druhá kapitola... Vím, že mi to trvalo a omlouvám se, ale já nejsem zvyklá psát tak dlouhé články... Asi bych si už měla zvykat, že? No, tak tady je další kapitola. A pozor! Bude to zásadní odhalení pro celou povídku!


Okolo mě proudil studený vzduch.
Stála jsem zase tam. Zase na tom kopci, kde se to všechno stalo, tam, kde si změnil celý můj život. Znovu to prožívám. Znovu cítím svůj dech, který se mi zadrhává v ústech a cítím zběsilý tlukot svého srdce. Krev mi zběsile proudila tělem. Plíce mě pálily a já už věděla, že se blíží úplný konec.
Doběhla jsem na konec útesu a nevěděla jsem, co dál. On se za mnou blížil, ale už neběžel. Věděl, že jsem v pasti a tak ke mě kráčil volným krokem, ze kterého mě mrazilo. Couvala jsem až na kraj útesu, ale dál jsem už nemohla.
Pode mnou byla hluboká propast...
On blýskl svými dlouhými tesáky. Byl to upír. Oči mu rudě zářily a okolo nich měl krev.
Vypadal hrozivě a já se bála jako nikdy v životě.
Otec mi říkal, že existují, ale já mu nevěřila. Nevěřila jsem mu až do té chvíle než mě jeden z nich napadl.
Přešel až ke mě a zvedl mi bradu. Při tom se mi dlouze díval do očí. "Opovaž se křičet." řekl a pak se mi zahryzl do krční tepny.
Bolelo to. Stašně moc. Cítila jsem, jak ze mě uniká poslední kapka života, jak se mi podlamují kolena a padám k zemi. Upadla jsem do bezvědomí a on to moc dobře věděl.
Přestal sát mou krev a posadil se se mnou do mokré trávy, aby ke mě měl lepší přístup. Odhrnul mi zpocené vlasy z čela a zadíval se mi do bledého, bezduchého obličeje. "Nekřičelas'." promluvil tiše. "Ber to jako odměnu." Potom mi strčil svou ruku, ze které mu vytékala krev přímo do pusy.
Nemohla jsem tomu zabránit. Byl přliš silný a já až moc silná. Ale s tou krví se do mě vlévala nová naděje, nový život. Už mi nemusel přidržovat hlavu, abych sála. Prudce jsem ho chytila za ruku, abych měla lepší přístup k té tekutině, jenž mu vytékala z rány.
Vůbec to nechutnalo jako krev. Ta chuť byla energetická, živá... úžasná. Cítila jsem ji všude. Celým mým tělem probíhaly lehké výboje a nově nabytá síla. Měla chuť toho nejsladšího červeného vína s lehkým podtónem medu a vášnivého granátového jablka.
Nakonec mě od sebe odtrhl a pak mi zlomil vaz jako by to byla sirka.
Veškeré oblbnutí zmizelo a zůstala pouze nekonečná bolest a strach o to, co se bude dít potom. Bála jsem se, že umřu a nikdo se to nedozví. Bála jsem se, že na mě má rodina zapomene... Že nebudou chtít vzpomínat...
Bolest byla nekonečná. Z pusy i nosu mi vytékala krev a já se svíjela bolestí a pak všechno utichlo a nic nezbylo....

Prudce jsem vyletěla do sedu a zrychleně jsem dýchala.
Byl to jenom sen, vzpomínka... Ano. Vzpomínka na mou proměnu v upíra.
O den později jsem se probudila v bytě táti a on mi to celé vysvětlil a řekl, že si můžu vybrat. Buď zemře nebo můžu žít navěky.
Bylo mi patnáct. Byla jsem mladá a nepřemýšlela jsem nad tím, co plácám a tak jsem souhlasila s přeměnou v dospělého upíra.
Proměnil mě a já byla nucena jet s ním a bráchou pryč. Někam daleko odsud, kde mě nikdo nebude znát...
Mnohokrát jsem byla vděčná za své uprství a mnohokrát jsem ho proklínala. Je to dar, ale i prokletí. Pro mě ne až takové, protože bez lidské krve vydržím třeba i tři dny, ale pro bráchu a tátu to prokletí je, protože si musím najít něco k jídlu každý den. Každý den musí lovit.
Jsme lovci, lovíme vše živé. I já jsem mnohokrát zabila a nedokázala jsem toho litovat. Bylo to správné ať si říkal, kdo chtěl, co chtěl. Pro nás to bylo přirozené jako pro lidi jíst steaky nebo bichteky. Mnozí z nás byli taky takovími vegetariány, že se snažili krvi vyhýbat nebo lovili zvířata, ale ti byli slabí a bezmocní, když přišlo na boj. Ale my jsme museli být silní, abychom dokzali porazit všechny magické bytosti, se kterými přijdeme do styku, takže jsem i já lovila prakticky každý den, jenom ne tak moc jako kluci.
A abych nezapomněla. Jsem i silnější.
Jo jsem. Protože mě proměnil jeden z rodiny prvních upírů a já ho zabila, takže jsem v podstatě zaujala jeho místo ve světě. Což znamená, že jeho rodina je teď tak trochu i moje a že já jsem jedna z prvních a to jsem upírkou teprve pět let, což se dá v upíří společnosti považovat jako věk novorozeně. Ale já jsem nikdy neplula s proudem, takže jsem jako vždy výjimkou.
Vstala jsem z postele a vylezla si na balkón. Trochu jsem se vrátila v minulosti....

Z baru jsme s Carol přišly okolo jedenácté. Byly jsme strašně vysmáté a trochu přiopilé.
Já jsem v kapse měla lístek s pitím a smlouvu s majitelem baru. Dostala jsem místo toho předchozho barmana. Ben z toho pomalu skákal radostí.
Liz, naše máma už byla doma a překvapeně nás pozorovala, když jsme mým autem přijely na příjezdovou cestu. Ruce měla překřížené ruce na prsou a tvářila se naštvaně.
''Ajej.'' byla moje první reakce, když jsem ji uviděla.
Carol výrazně zbledla a přestala se smát.
Jela jsem docela dobře na to, že jsem byla nalitá a totálně na šrot. Myslím, že to bylo moje jediné štěstí, protože kdyby mě chytli policajti, asi bych skončila bez řidičáku a ještě jim zaplatila opilcoměřič... Mimochodem. Už jsem říkala, že Liz je šerifka?
"Něco mi říká, že mám pořádný průšvih." zamumlala jsem se stálým přiopilým úsměvem, když jsem vylezla z auta a zabouchla za sebou dveře. Carol taky vystoupila, ale netvářila se tak uvolněně jako já.
"To teda jo! Carol do pokoje! Ty do kuchyně!" zavelela a naivně si myslela, že jí poslechneme. Nevím, jak Carol, ale já nic takového v plánu rozhodně neměla. Místo, abych jí následovala jsem se pohodlně opřela o dveře mého auta a ruce jsem si překřžila na hrudi stejně jako je před chvílí měla Liz.
"Ale já s vámi nebydlím." řekla jsem lhostejně. Liz se ke mě otočila a já pokračovala stejným tónem: "Vyhodilas mě z domu, takže jsem si pronajala dům kousek odsud, abych tě neobtěžovala." Ušklíbla jsem se. "A jo, taky tě ráda vidím po tolika letech..."
Liz vypadala každou vteřinu naštvaněji. Carol se napnula a postavila se vedle mě.
"Tys jí vyhodila? Vždycky jsi mi tvrdila, že jste se pohádaly a ona ti řekla, že bude bydlet s tátou!"
Odfrkla jsem si. "Jo, to jsem řekla, ale takhle to zní úplně jinak. Je to vytržené z kontextu.
Liz řekla: "Pořád jsi jenom s nimi a na nás absulutně kašleš!"
Já řekla: "To není pravda! S Carol trávím dost času a nemůžeš mi vyčítat, že chci poznat svého otce a bratra!"
Ona na to: "Když je máš tak ráda, tak proč nejsi u nich?!"
A já řekla: "Tak fajn! Ode dneška bydlím s tátou!" a odešla jsem k tátovi, pak jsme se odstěhovali z města a jen tak se brouzdali po světě, takže zas tak špatný život to nebyl..."
Pak jsme se tak trochu pohádaly a já šla k sobě na byt a Carol se rozhodla, že mámu potrestá tím, že u mě přespí. No je dospělá stejně jako já, takže Liz nemá žádné právo jí to zakazovat a navíc... ona s ní ani nemluvila, takže to bylo docela jedno.
Počkala jsem na ní před bytem a ona si rychle zbalila nějaké základní potřeby.
Byla zbalená tak rychle, že jsem jí podezřívala, jestli už delší dobu nechtěla vzít roha. Upřímně bych se jí ani nedivila...
Dům jsem si pronajala ještě před měsícem a poslala jsem si sem všechny věci a najala nějaké lidi, aby to tu dali dopořádku.
Celý dům měl dohromady jedenáct místností. V dolním patře byli obývací pokoj, kuchyň, koupelna, knihovna a pracovna. V horním patře jsou tři pokoje pro hosty, můj pokoj, koupelna a druhá knihovna (mám hodně knížek).
Všechno bylo zařízené ve stylu osmnáctého století a knihy byly taky většinou z té doby.
Carol si zabrala pokoj nejbližší koupelně, který shodou okolností leží hned naproti tomu mému a nejblíž schodišti. A taky byl celý zařízený v rudo-bílé barvě. Na zemi je bílý chlupatý koberec a žáluzie jsou také bílá. Prostěradla jsou rudá a gouč je taky rudý. Skříně jsou takové napůl rudé a napůl bílé.
Můj pokoj je zařízený v modro-zelených barvách a je asi ze všech nejmodernější.
No to je docela fuk! Každopádně mám docela dobré přechodné bydlení, protože jako upír se nikde nemůžu dlouho zdržet.
Ještě jsem se trochu zamyslela nad svým vpádem do města, když se mi začala pomalu klížit víčka a já usla opřená o rám okna a s nohama skrčenýma pod sebou.

Vzbudila jsem se v šest - na mě dost velký výkon.
Vylezla jsem z postele, abych si dole udělala snídani, když mi došlo, že jaksi nemůžu snídat jako obvykle, protože už nebydlím sama.
Sakra!
No, co mi zbývá? Budu se buď muset najíst (napít) hodně rychle nebo až když bude Carol ve škole... Volím první možnost.
Rychle jsem na sebe hodila černé džíny a černé korzetové tričko se špagetovými ramínky a fialovým páskem. Rozhodla jsem pro jednou otestovat svou otužilost a rozhodla se dnešek strávit bez mikiny, což se u mě mohlo rovnat zázraku.
Rychle jsem sešla schody dolů a udělala si kávu. Z "tajné" ledničky jsem si vyndala pytlík s krví a kopla ho do sebe na jednoho loka.
Krev mi nabudila všechny smysly a rozechvěla mi celé tělo. Její kovová příchuť ve mě vždycky vyvolávala touhu po ještě větším množství, ale já jí dokázala ovládnout. Užívala jsem si tu bolest ve špičácích, kteří se mi zostřili v předpokladu, že se zakousnu do lidského masa. Jejich touhu jsem zdílela, ale já jsem vždycky to hodná, takže jsem to potlačila. Svaly se mi napnuly a tváře mi trochu zrůžověly. Srdce mi začalo na chvli tlouct, ale po pár vteřinách svůj omyl zase napravilo a můj tep se zase zklidnil.
Kávu jsem vypila jen o vteřinu později. Začala jsem dělat snídani, když do kuchyně přišla Carol.
Bylo to jen tak tak.
"Dobrý ráno." řekla a zívla.
"Ahoj." řekla jsem. Byl pro mě nezvyk zdravit se s někým ještě před snídaní. Vždycky jsem bydlela sama a s kluky se vídala až dopoledne.
"Dáš si toust?" zeptala jsem se a vrazila svojí várku do toustovače.
"Jo. Proč ne?" Chvíli mě zaujatě pozorovala než prohlásila: "Asi bych si měla zvyknout, že teď připravuješ snídani?"
Zacukaly mi koutky. "Obvykle ji připravuju jenom sobě..." řekla jsem. "Ale vzhledem k tomu, že teď mám spolubydlící, které dlužím pět let života, tak asi jo."
Rozzářila se. "Takže u tebe můžu zůstat?!"
"Jak dlouho budeš chtít." přikývla jsem a málem spadla, když mi skočila okolo krku.
Společně jsme se nasnídaly a vyměnily si pár informací. Pak se ona šla oblíct a já namalovat.
Nepřeháněla jsem to. Jenom jsem si obtáhla oči černou tužkou a na rty nanesla malou vrstvu lesku na rty.
To Carol tak skromná nebyla.
Na sobě měla rudé šaty. Vlasy si změnila v lehké vlny splývající jí okolo obličeje. Na rtech měla rudou rtěnku a okolo očí snad dvě tuny očních stínů. Když si v hale brala vysoké kozačky na patnácticentimetrovém jehlovém podpadku už jsem si nemohla odpustit mírné rýpnutí.
"Chceš někoho zbalit nebo se takhle fintš každý den?" zeptala jsem se a opřela o rám dveří.
No, já jsem sice taky měla jehlové podpadky, ale rozhodně jsem neměla šaty ani jsem nebyla tak moc nalíčená a o vztah s někým zdejším jsem fakticky nestála.
Jemně jí zčervenaly tváře a schválě se mi vyhnula pohledem.
Ajej.
"Tak kdo?"
"Nevím. O čem to mluvíš."
"No, jasně." ušklíbla jsem se.
Protočila oči. "Můžeme jet? Už teď přijedu pozdě."
"Škola ti začíná až za půl hodiny, takže pojedeme až to vyklopíš."
"Toho neznáš..." řekla vyhýbavě.
"Fajn, takže ho po škole přivedeš k nám a já se s ním seznámím." řekla jsem sebevědomě a otevřela jsem dveře.
Carol na mě fascinovaně zírala. "Kdy ses tak změnila?" zeptala se se smíchem, když mě dohnala.
"To už bude nějakých pár let, zlato." zazubila jsem se na ni.

Odpoledne jsem už byla v práci a zrovna nalévala někomu gin, když se znovu ozval.
"Ty seš tady nová?" zeptal se.
Napřímila jsem se a střetla se s jeho modrýma očima, který mě zkoumavě pozorovaly. Vzplála ve mě nenávist a touha mu zakroutit krkem. Nejraději bych kašlala na schovávání se a rozbila mu lebku o bar, ale on byl upír a sama vím, že z upírů si dělat nepřátele není dobrý nápad.
"Už od včerejška, Stevensone." odsekla jsem a dál už mu nevěnovala pozornost.
Obočí mu vyšplhalo až k čelu a drze se na mě zazubil. "Jak vím, jak se jmenuju?"
"Včera ses mi představil, ale pak si začal vyvádět, takže tě tvůj mladší bráška musel odvézt, abych ti neublížila." řekla jsem přesladce.
On zbledl. "Co sem říkal?"
"Maminka mi zakázala takovéhle výrazy používat." Imitovala jsem hlas malé holčičky a potají poslouchala rozhovor dvou "podezřelých" lid, kteří mě nenápadně pozorovali.
Věnovali mi až příliš pozornosti a to se mi moc nezamlouvalo.
Frustrovaně si povzdechl. "Dala bys mi skleničku a nechala mě ti to vysvětlit?"
Tentokrát jsem já pozvedla obočí já. "Ani náhodou." odvětila jsem. "Nebudu sázet na moje sebeovládání."
"Takže tys mi včera vrazila?" zeptal se a ruka mu mimoděk cukla k nosu. Měl ho trochu oteklý a nafialovělý, ale nebylo to moc vidět.
"Jo. Takhle skončíš pokaždé, když budeš urážet Carol." zavrčela jsem naštvaně, ale i já jsem věděla, že když je člověk opilý, dělá totální hovadiny a nepřemýšlí nad tím... Zvlášť, když má k tomu opileckému stavu dobré důvody, což on měl.
Carol mi řekla, že mu zemřela přítelkyně. Prý to byl "útok divokého zvířete". Jo, to určitě!
"Do hajzlu!" vyhrkl a vytřeštil oči. "Co sem jí řekl?"
"Že je nudná v posteli." odsekla jsem a namíchala jsem whisky jednomu starochovi, který si přisedl vedle Stevensona.
"Jo. Tak proto je Erik tak naprdlý..." přemítal nahlas.
Já se odhodlala ho ignorovat.
"A jak se vlastně jmenuješ?" zřejmě byl hodně sebevědomý, protože ho to vyděšení docela rychle přešlo.
"Pro tebe jsem slečna Samuelová." Můj pokus o ignorování selhal. Nedokážu nikoho ignorovat, když jsem na něj naštvaná a něco mi říká, že na něj budu naštvaná... asi hodně dlouho..
Zbledl a ztratil zbytek své sebedůvěry. "A sakra!" ulevil si.
"Nath?" zeptal se někdo.
Vzhlédla jsem k oné osobě.
Měla dlouhé hnědé vlasy a zelené oči. Byla vysoká se štíhlou postavou. O pár let starší než já a o něco málo sebevědomnější. Krásná, bledá, milá, silná... byla přesně taková, jakou jsem si ji pomatovala.
Před ní jsem celá roztála a uvolněně jsem se na ni usmála. Ona už se culila jako blbec. Objala mě přes bar a Stevenson jen valil oči v upřímném úžasu.
"Ráda tě zase vidím, Ellie." řekla jsem.
Ellie byla moje nejlepš kámoška než jsem odjela. Já jsem byla jedna z mála lidí, kteří jí dokázali přimět k úsměvu, ale to Stevenson nevěděl. Asi proto se tvářil tak moc nevěřícně... No, každopádně jsem vždycky měla Ellie ráda a přetrvalo mi to i přes upírstvý...
"Já tebe taky. Liz mi říkala, že ses vrátila, ale já si myslela, že kecá." odtáhla se ode mě.
Ušklíbla jsem se. "Liz a kecat?"
Zamyslela se. "Jo. Zní to jako naprostý nesmysl..."
Usmála jsem se a nalila jsem jí její oblbený nápoj. Vodku s citrónem a ledem.
"Takže vy se znáte?" řekl Stevensone.
Ellie se na něj zamračila. "Musíš všechny otravovat svou přítomností?" zeptala se a mě znovu zacukaly koutky.
Ty její pohotové reakce mi scházely...
Protočil oči. "Neboj. Musím si vyžehlit průšvih u brášky a pak se stavit za Carol, takže stejně musím..."
"Carol už nebydlí s Liz." řekla jsem a snažila se působit neutrálně, když jsem zmínila jméno své "matky", ale ačkoliv jsem teď byla upír... Ellienin šestý smysl fungoval pořád stejně.
"Pohádaly jste se a Carol zdrhla, že?" řekla, ale bylo to spíš konstatování než otázka.
"Jo." vyhrkla jsem jejím směrem a k němu prohodila: "Carol bydlí se mnou a poněvadž je to můj dům, asi tě k nám nepustí."
"Ahoj, lidi!" prohlásila Carol, sotva dosedla na židličku. Stevensona při tom okatě ignorovala. "Víte, co se chystá?"
Ellie se uchechtla. "Ne."
"Škola pořádá ples! Zítra se vyvěsí plakáty a v pátek se bude konat!"
Ples, šaty, šperky, tanec, hudba... No bezva! Vážně. Nic horšího se mi nemohlo přihodit. Alkohol, jídlo, všichni lidi z města... doprovod! Zatraceně! To mi někdo dělá naschvál nebo co?!
"Carol? Můžeme si promluvit?" zeptal se, čímž přerušil Ellienino a Carolino vyměňování narážek, témat... a všeho okolo plesu.
"Ne!" řekla nekompromisně a otočila se ke mě. "Gin!"
Nalila jsem jí. Ben přišel s dalšími objednávkami a já měla, co dělat, takže jsem nemohla vnímat jejich rozhovor a k tomu ještě rozhovor tich dvou podezřelých osob, které jsem už za podezřelé osoby ani moc nepovažovala.
"Fakt se omlouvám!" řekl, ale Carol jeho existenci nebrala na vědomí. Místo toho se podívala na mě.
Cítila jsem, jak mi záda propaluje pohledem a tak jsem se k ní otočila. Prosila mě očima... a já měla pořád pocit, že jí něco dlužím a tak jsem jí hodila klíčky od auta. Domů to není zas tak daleko...
Usmála se. "Díky!"
"Opovaž se mi poškrábat lak!" zahrozila jsem jí.
"Tohle je spiknutí!" rozhodil rukama.
Pokrčila jsem rameny a pak jsem se zarazila.
Díval se na mě. Přímo na mě! Očima mi přikazoval, abych šla ven.
Pohledem jsem visela k osobě pár stolů za Stevensonem. "Bene. Mohl bys to tu na chvíli vzít za mě?" zeptala jsem se, ale nečekala jsem na odpověď. Rovnou jsem vyrazila ven za udivených pohledů ostatních. Vylezla jsem před bar a v mžiku jsem byla přišpendlená ke zdi.
"Co blbneš?!" sykl na mě. "Tohle nebylo v plánu!"
Odstrčila jsem ho od sebe nadlickou silou. "Chci s ní být aspoň pár dní před začátkem!" zavrčela jsem. "A přestaň si na mě vyskakovat! Zapomínáš snad, kdo je z nás dvou ten silnější?!" Jistě, že nezapomněl, ale já jsem měla strašnou chuť mu to znovu připomenout. Obličej se mi proměnil v ten upíří a zakousla jsem se mu do tepny. Ani jsem se nesnažila udělat to bezbolestně.
Zase ve mě vyvolávala touhu po větším množství, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že kdykoliv může někdo vylézt z baru a přistihnout mě.
Odtáhla jsem se a otřela si pusu. "Teď vypadni!" přikázala jsem mu.
Usmál se na mě a přidržoval si ránu, která se už začala zacelovat. "Jak si přeješ sestřičko."
Protočila jsem nad jeho oslovením očima a raději se vrátila zpátky do baru k ostatním.
"Děje se něco?" zeptala se Carol, když viděla, jak se tvářím.
Omylem jsem se střetla s jeho pohledem. Jeho modré oči mě přímo hypnotizovaly...
"Ale jo." zavrčela jsem. "Jenom jsem potkala jednoho blba z minulosti."
Netvářila se moc přesvědčeně.
"Můžeš klidně jet." dodala jsem. Už mě ten její zkoumavý pohled začal znervózňovat.

Předchozí kapitola ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨Další kapitola

 


Komentáře

1 Aravis Aravis | Web | 15. srpna 2012 v 20:02 | Reagovat

Krása :) Piš, piš ;)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 12:40 | Reagovat

Hej, já chci o tom bráškovi vědět víc! :-D Zatím se mi ze všech těch kluků tady líbí asi nejvíc, ačkoli ani nevím, jak se jmenuje a znám ho jen pouze jako "bratra". Nevím, od Nath bych se asi držela dál, je docela prudká. Navíc, když bych ji naštvala, nechtěla bych, aby mě kousla. On to nebral moc vážně, se mnou by to asi seklo :-D
Takže jen směle dál, budu se těšit na další díl! =)

3 StewartTix StewartTix | E-mail | Web | 23. února 2017 v 16:28 | Reagovat

wh0cd808249 <a href=http://overthecounterviagra.science/>Viagra</a>

4 Homework For Pre K Homework For Pre K | E-mail | Web | 15. ledna 2018 v 12:46 | Reagovat

college essay help <a href="https://collegeessays.us.com">college essay</a> college essay help <a href=https://collegeessays.us.com>buy essays</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama