III. Mluvit a chtít zabíjet...

17. srpna 2012 v 20:35 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
No, měla jsem v plánu zveřejnit už ve třetí kapitole Nathanino odhalení, ale přišlo mi to trochu brzo, takže jsem to odložila až na popříští kapitolu. Dneska tu bude trochu jiná káva...


Byl čtvrtek (já měla volno) a i přes to jsem vstávala poměrně brzo... Nevím, čím to je způsobeno, ale poslední dobou chodím, čím dál déle spát a mnohem dřív vstávám. Já, která jsem nespokojená, když mě někdo vzbudí před polednem! Ale myslím, že za to mohl hlad.
Včera jsem byla na lovu a našla jsem si vážně parádního sportovce. Černovlasý, svalnatý, hezký, bledý... (Prostě moje typická oběť.) A dokonce měl krev nulku negativní! Mojí nejoblíbenější. A že nevíte co? Měl v krvi výtažek z olše! Jediného stromu, který může nás upíry zabít! Já myslela, že se jeho krví zadávím!
Nakonec jsem mu vymazala paměť, takže si nepamatoval na naše "malé" setkání v parku, ale já si ho rozhodně pamatovala. Hlavně moje vnitřnosti si ho pamatovali... Nepříjemné setkání.
Takže jsem si místo jednoho sáčku krve rozhodla vzít dva. Pro jistotu.
Zapila jsem je černou kávou a tak nějak automaticky jsem začínala připravovat snídani pro dvě, protože jsem čekala, že se tu každou chvíli ukáže Carol s vyhladovělým žaludkem a asi nepříliš dobrou náladou, protože když jsem se vzbudila, tak trochu omylem jsem třískla dveřmi a z jejího pokoje se ozvalo naštvané mručení... A poněvadž jsme si v tomhle byly hodně podobné, tak jsem předpokládala, že bude naštvaná.. A taky, že byla.
Dala mi to jasně najevo, když sebou kecla na židli a zírala na stůl tak hypnotizujícím pohledem, že jsem pomalu čekala, kdy vstane. Asi mi tím chtěla dokázat, že se sotva drží při vědomí.
Takže musim splácet i její probuzení...
"Můžeš si jít ještě lehnout..." řekla jsem. Udělala jsem nám vajíčka se slaninou.
Najednou odtrhla zrak od stolu a zadívala se na sporák. "Ty umíš slaninu?" zeptala se zmateně.
Uchechtla jsem se. "Jo. A taky umím skvělou šunkovou pizzu, špagety, palačinky se zmrzlinou..."
Nevěřícně mě sledovala. "Takže.. Ty vaříš?" zeptala se. Tohle je vážně urážka! Jasně, že vařím! Jsem přece ženská, umím se o sebe postarat sama a k tomu patří i nějaká ta drobná příprava jídel!
Naštvaně jsem našpulila rty. "Jasně, že jo!"
"Takže si můžu někoho pozvat na oběd..."
Jo, odtud vítr vane...
"To jde o to, kdo by to byl." řekla jsem a otočila jsem se k ní zády, aby neviděla můj pobavený úsměv.
"Takhle jsem to nemyslela!" vyhrkla, když si přebrala tón mého hlasu. "Chtěla jsem přijít s Melissou a Ellie... Však to znáš. Drby, holčičí kecy, drbání kluků.." zářivě se usmívala od ucha k uchu.
"Jo. Proč ne." řekla jsem lhostejně. "Když nebudete moc křičet a nevzbudíte mě před obědem, tak klidně.."
No, jo. Už jsem holt nebyla ta fifina, která se zajímala jenom o sebe, o své nehty, co si vezme na sebe a jak na sebe nejlíp upozorní... Změnila jsem se a byla jsem za to ráda. Ztvrdla jsem a zvážněla. Byla jsem jiná. Trochu víc sarkastická a protivná. Už jsem se (skoro) ničeho nebála a rozhodně ne těch věcí, kterých jsem se bála před svou proměnou (pavouci, zlomený nehet, rozchod s kapitánem fotbalového týmu...).
"Počkej. Ty s náma nebudeš jako vůbec mluvit?" zeptala se nevěřícně.
"Mluvit jo." Nandala jsem jí na talíř slaninu s vajíčky a sedla jsem si naproti ní. "Ale... Já už na tohle moc nejsem." řekla jsem a radši jsem si pusu zacpala vajíčky.
Vážně se mi povedli.
Zasmála se. "Neboj. I my, mladší generace jsme trochu dospěly."
Ušklíbla jsem se. "Ty nedospěješ nikdy!"
Naoko se urazila. "To by ses teda divila!" vyhrkla a já se rozesmála.
"Radši jez. Vychladne ti slanina." řekla jsem a svůj už prázdný talíř jsem dala do myčky. Ona ještě jíst ani nezačala, čímž mě nevědomě urazila. Moje ego utrpělo těžkou ztrátu...
Nedůvěřivě napíchla na vidličku vajíčko a sledovala ho jako nějaký vědec v laboratoři. "Není otrávené?"
Teď už jsem uraženou nehrála. Založila jsem si ruce na hrudi a probodla jsem jí vážně hnusným pohledem. "Neurážej mé kulinářské schopnosti!" zahrozila jsem jí a přišlo mi, že se vážně napnula a narovnala.
Nakonec jí to stejně nedalo a strčila si vidličku i s vajíčkem do pusy.
"No?" zeptala jsem se jí netrpělivě.
"Dobrý." řekla. Ještě víc jsem se zamračila. Polkla to sousto a celá se rozzářila "Moc dobrý!" řekla a než jsem stihla mrknout už to měla v sobě.. No, to trochu přeháním, ale měla to v sobě dost rychle.
Už jsem se nemračila, ale trochu uražená jsem byla pořád.
Takže když mě chtěla vytáhnout do baru hned jsem zamítla, ale neměla odvoz, takže jsem jí tam musela aspoň hodit. Nakonec mě ale dotáhla i dovnitř.
"Kdy přesně jsi získala takové skvělé přesvědčovací prosředky?" zeptala jsem se.
"To je vírobní tajemství." řekla se smchem. Vážně jí dělalo dobře mě štvát. Aspoň vím, že určitě patří do rodiny.
Bavila jsem se. S Carol jsme se znovu trochu nalily a bylo nám fajn. Drbaly jsme a smály se. Probraly jsme všechno od kluků, přes politiku, nákupy, knihy (ona začala číst!), autory a zakončily jsme náš rozhovor tématem škola, když nás vyrušil ten ubožák, který si říkal bratr kluka moj kámošky... Tedy asi kámoškou.
"Třikrát whisky." kývl na barmana.
"Neprosila jsem se tě o pití!" vyjela na něj Carol dřív než jsem stihla jenom otevřít pusu.
Stevenson jí ignoroval a sedl si vedle mě. Zářivě se usmál a já měla chuť ho něčím přetáhnout po palici. Jediné, co mi v tom zabránilo byla carol sedíc vedle mě. Asi by se jí moc nelíbilo, kdybych tomu chlapovi přerazila nos. Podruhé. A vyvolalo by to rozruch, protože bych určitě použila svojí upíří sla a poněvadž byl upír, předpokládala jsem, že by mě stoprocentně prásknul.
"Jak se daří?" zeptal se mě.
"Dařilo se dobře. Dokud si sem nepřišel a nezkazil nám náladu." Sladce jsem se na něj usmála. "Nebyl bys tak laskav a nepodstil svou přítomností někoho jiného?"
"To bych mohl.." řekl zcela vážně a pak se znovu usmál. "Ale co za to?"
"Nenakopu ti zadek." řekla jsem a ten úsměv jsem pořád měla na tváři. Odmítala jsem se jím nechat rozhodit.
"Myslíš, že bys to zvládla?" zeptal se. Ten si ale věřil.
Carol nás celou dobu pozorovala, ale nic neřekla.
"Tebe by srazila na kolena každá." promluvila jsem pohrdavým tónem. Taky jsem si věřila.
"Každá až na tebe."
"Každá a já zvláště." opravila jsem ho.
"Kdyby to tak bylo, prč už si to neudělala?"
"Protože by to mělo špatný dopad na Carolinino dospívání... Víš, nechci jí způsobit trauma z toho pohledu."
Tvářil se překvapeně. Moc si věřil, že se mu v hláškách nikdo nevyrovná, ale to se ještě nesetkal s mými bratry.. To by něco viděl! Najednou se jeho výraz projasnil a on se celý rozzářil. Nechápala jsem to. Přece jsem ho právě setřela?!
"Konečně rovnocený soupeř!" řekl s úsměvem.
Ach, tak...
"Budu to brát jako lichotku." řekla jsem, ale scházel tomu úsměv.
Bude to znít divně, blbě... všelijak. Ale tou větou mi strašně připomněl bráchy a já jsem měla strašnou chuť se s nimi zase vidět... Neviděli jsme se už pár měsců a já jsem své hodinky měla ještě pořád přednastavené na ten člověčí čas, takže to pro mě byla vážně dlouhá doba a já (ač bych to nahlas nikdy nepřiznala) jsem je mla doopravdy ráda. Stejně tak sestry... Tedy většinu... No, tak dvě tři... Snad.
"To je všechno, co mu na to řekneš?" zeptala se mě Carol.
Vzala jsem si skleničku, kterou mi objednal a napila jsem se. Ihned jsem toho litovala.
Byla v tom namchaná olše. A že jí bylo požehnaně!
Úplně mi spálila mé sotva zahojené vnitřnosti a pomalu m nutila křičet bolestí, ale já jsem na bolest už byla zvyklá a tak jsem nekřičela a ani jsem na sebe nijak neuporňovala.
Stevenson mě po celou dobu od chvle, kdy jsem vzala skleničku do ruky pozoroval. Šmejde! Parchante! Idiote! Pitomče! nadávala jsem mu v duchu, ale tvářila jsem se nezúčastněně. Rozhodně jsem měla v plánu mu to oplatit.
Ještě jsem si lokla a ignorovala Carolininý kecy. Mám j ráda, ale občas mi její řeči lezou pořádně krkem, takže bych jí nejradši vlezla do hlavy a trochu si pohrála s jejími myšlenkami, ale já jsem byla ta hodná, takže jsem nemohla... Jaká škoda.
"Takže to bereš jako lichotku?" zeptal se smyslně a naklonil se ke mě blíž než je zdravé.
Odtrhla jsem zrak od skleničky a zadívala jsem se mu do očí. Stačilo by abych se trochu naklonila a naše rty by se setkali. "Poslední chlap, který se ke mě takhle přiblžil, skončil v márnici." upozornila jsem ho a myslela jsem to vážně. Poslední chlap, který se ke mě přiblížil takhle blízko skončil s kolíkem z Olše v srdci... Byl to docela milej chlap, ale já nesnáším, když mě někdi osahává!
Uchctl se. "Myslíš, že se tě bojím..?"
To už to Carol nevydržela a vyjela na něj: "Přestaň!" sykla na něj a znělo to vážně hrozivě. Nevím, jestli to bylo způsobené světlem, ale přišlo mi, že jí zorničky mírně zrydly. Ale rychle to vyprchalo. Naštěstí. Jinak bych začínala být hodně podezravá.
Odtrhl ode mě zrak a teď zase chtěl otravovat Carol. "Z tebe stoprocentně nebudu mt strach." poznamenal. Zřejmě se moc dobře bavil.
"Už zase otravuješ?!" zeptal se ho jeho brácha a mě neuniklo, jak se na něj Carol děkovně usmála.
"Jo. Otravuje." postěžovala jsem si. "Asi by sis ho měl hlídat nebo se s ním budeš muset tahat domů až mu rozbiju nos... Znovu."
Erik se pousmál.
"Já se hojm rychle." řekl Stevenson. Jako bych o nevěděla. Všichni upíři se hojí rychle!
"Abych ti nedala takovou, že by ses už nezhojil!" odsekla Carol.
Překvapeně jsem se k ní otočila a než jsem se stihla zarazit vyletělo ze mě: "Jak to myslíš?"
Všichni tři ztuhli a prkeně se narovnali.
A do háje!
"Emh.. Že mu roztříštím lebku?" zkusila to nervózně zamluvit.
Usmála jsem se a zase jsem se začala věnovat alkoholu s výtažkem z olše.
Takže to ví i Carol. Bezva. Já se jí od toho snažít pět let ochránit a oni si k ní prostě napochodují a celý jí to vyžvaní? Měla jsem chuť trhat a že bych toho nebyla schopná to se říct nedalo.
Dál jsme se bavili "normálně". Teda v jistých mezích. Jak jsem zjistila Erik i Stevenson jsou stejně zvrácení jako já a Carol nad námi jenom bezmocně kroutila hlavou, když jsme načali témata jako pohřební rituáli aztéků, dávná pohřebiště, hřbitovi, smrtelné nemoce a vůbec historii jako celek.
Přiznávám bez mučení, že mě historie baví a že když jsem byla mladší strašně jsem toužila jí učit na vysoký nebo aspoň na strřední. Nikomu jsem to nikdy neřekla (a ani to nemám v plánu), ale rodině to ani říkám nemusím. Jak by řekl táta: Máme to v genech, což je bohužel až moc pravdivé moudro.
"Myslím, že bychom měly jít..." řekla najednou Carol uprostřed jedné z našich přestřelek.
Podívala jsem se na hodinky. "No, jo. Já budu muset jít vařit." poznamenala jsem otráveně.
"Ty vaříš?" zeptal se pobaveně Erik.
"Většinou pro jednoho, ale vzhledem k tomu, že Carol se ke mě přistěhovala..." ušklíbla jsem se a vstala. Hodila jsem na stůl pár bankovek a vytáhla opilou Carol na nohy. (Zatímco my s klukama jsme probírali morbitní tématiku, ona do sebe lila jednu skleničku za druhou.)
"Moment! Ty už nebydlíš u mámy?" zeptal se jí.
Zakroutila hlavou, udělala krok a málem sebou sekla, takže jsem j musela podpírat.
"No, jestli takhle skončí nalité i holky, tak se mám na co těšit." zamumlala jsem a myslela jsem to naprosto vážně.
Naštěstí tak holky nedopadly a chovaly se docela dospěle. Normálně.
Docela jsem si to s nimi užila. Melissa na mě přestala být naštvaná a Ellie mi pomohla s vařenm, takže jsem musela i nějaké ty zásluhy přenechat jí, ale potom, když mi pomohla uklidit nádobí už mi to toli nevadilo.
Drbaly jsme až do večera a nakonec se rozhodly, že u nás přespí. Jejich mámy neměly nic proti (a já taky ne, kupodivu), takže s tm nebyly žádné problémy. Vzaly si spacáky a ustlaly si dole a Carol se k nim taky nastěhovala. Já jsem se své postele vzdát odmítala, takže jsem spala nahoře... A druhý den jsem toho litovala.

Spokojeně jsem spala ještě v půl deváté, když jsem uslyšela kroky.
Málem jsem na ně vystartovala a zakousla se do nich. Prozradilo je jejich rozpustilé hihňání, takže jsem se trochu uvolnila a dál jsem dělala, že spím.
Ellie mi skočila do postele zprava ve stejnou chvíli, kdy mi někdo z leva nadzvedl deku a někdo mi hodil polštář na hlavu.
Vylekaně jsem vyletěla do sedu, protože mě tohle vážně vyděsilo.
"Dobré ráno!" křikla rozpustile Ellie.
"Bylo by dobré, kdybyste mě takhle brutálně nevytáhy z postele!" řekla jsem. Už to bylo pár let, co jsem se takhle probudila.
Ale ony si z mého vyhrožování vůbec nic nedělaly a smály se ještě u snídaně. Carol mi dokonce řekla, že jsem vypadala jakjo nějaká žába (netušila jsem o čem to mluvila).
"Čí to byl vůbec nápad?" zeptala jsem se, když jsem se aspoň trochu vzpamatovala.
Melissa ukázala na Carol a ta i s Ellie ukázala na ní.
Probodla jsem jí ostrým pohledem. Od ní jsem to vážně nečekala.
"Na to, že jsi jenom o tři roky starší bys mohla zabíjet pohledem." poznamenala Carol.
Spokojeně jsem se usmála a lokla jsem si rybízového džusu (mix i s krví). Jo tohle bylo něco jiného než alkohol s olší... Rozhodně to bylo příjemnější pro mé vnitřnosti.
Ale rozhodně mě moc nepotěšilo, že jsme pak celý den s holkama byly spolu a já jsem už byla zvyklá na dení dávky krve.. A dva dny po sobě být bez přísunu krve a ještě k tomu s třemi uječenými holkami, které bych nejradši zabila i s půl litrem krve v těle to byla vážně muka.
Další den to nebylo o nic lepší. Ples.
Vstávala jsem přesně v sedm hodin... Tedy byla jsem vytažena Carol. donutila mě vstát a jít do obchoďáku vybrat si šaty. Bez snídaně!
Vážně jsem měla strašnou chuť j zabít.
A co teprv výběr šatů...
"Zkus si tyhle!" řekla a hodila mi asi desáté růžové šaty.
"Kolikrát ti mám říkat, že nesnáším růžovou a nic s takovýmhle výstřihem si nevezmu!" zavrčela jsem už fakt naštvaně.
Ignorovala mě a dál prohrabávala regály s oblečením... Růžovým, jak jinak?
Chytila jsem jí za rameno a donutila jsem jí, aby se mi podívala do očí. "Carol... Mohla bys mě nechat na pár minut vydechnout? Vyberu si šaty. Najdu si boty, vyberu líčení... Ale prosím tě! Nech mě to udělat samotnou, ano?" vyhrkla jsem.
Měla jsem v plánu to všechno udělat a ještě jednu pobočku. Najt si hezkého dárce krve, kterého bych vycucla.
"No, jo..." zavrčela a moc nadšeně to doopravdy neznělo.
Když odešla vážně jsem si oddechla.
Několikrát jsem v klidu prohrabala celý pokoj a vybrala jsem si bílé, dlouhé šaty bez ramínek s flitry přes celý hrudník a neuvěřitelně jemnou látkou kolem boků. Boty jsem si vzala na dost vysokých podpadkách, ale byly pohodlné. Líčení jsem měla nějaké doma, takže jsem rovnou mohla dojít pro dárce.
Byla jsem hladová a tak jsem nebyla moc vybíravá a zakousla se do prvního mužského krku, který se ocitl v temné uličce.
Neměl v krvi žádnou Olši a rozhodně chutnal dobře.
Odcházel odtamtud o pár minut později se zhoenou ránou a bolestí hlavy, ale už si na mě určitě nikdy nevzpomene.
Domů jsem šla s nově nabitou energií a úsměvem na tváři... Ten mi zmizel, když jsem si všimla něčeho, co rozhodně nebylo normální vybavení naší verandy.
Stál tam, opřený o rám dveří s tím svým frajírkovským úsměvem na tváři.
Jako vždy vypadal skvěle. Černé vlasy měl rozcuchané do všech stran. Oči tak podobné tim mým byly orámované černými řasami, kterých jsem upřímně litovala, že vyfasovaly tak egoistického majitele. Byl bledý jako každý normální upír a hezký taky jako každý normální upír. Na sobě měl černou košili a modré vytahané džíny. I tak působil elegantně a až moc reálně na to, abych byla šťastná.
"Nath! Rád tě zase vidím!" křikl a rozevřel náruč.
Vím, že to bude protiřečnit s tím, co jsem před asi dvěmi vtařinami říkala, ale usmála jsem se a objala ho.
Ať ho nenávidím sebevíc, mám ho ráda jako bratra. Pořád a navždy.
"Nápodobně Brine." řekla jsem.
"Takže už si se asi začlenila, když jdeš na ten ples, že?" zeptal se.
Zaúpěla jsem. "Jo. Carol mě donutila."
"No, jo. Je po tátovi." uchechtl se. "Takže máš doprovod?"
Pozvedla jsem obočí. "O tobě by se neměl nikdo dozvědět." poznamenala jsem pobaveně.
"Nikdo se nedozví o Brianu Samuelovi, ale všichni budou vědět o Elenovi Kingovi." řekl to tak sebejistě jako by to už měl předem naplánované.
"Fajn." řekla jsem. Zazubil se. "Ale jestli na to někdo přijde je to na tebe! Jasný?!" řekla jsem, ale přitom jsem se smála, což moje slova moc nepotvrzovalo.
Odešel s tím, že mě večer vyzvedne a já se začala pomalu, ale jistě chystat na ples.

Předchozí kapitola ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨Další kapitola

 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 21. srpna 2012 v 22:25 | Reagovat

Áh, bezvadný!
Z Nath jde vážně strach a Carol... je taková typická mladší sestra.
Ne, že bych vstávala v poledne, ale taky nemám ráda, když mě někdo vytahuje z postele.
Nechci být nějak hnusná, nebo tak, ale v týhle kapitole bylo celkem dost překlepů a ty trochu rušily při čtení, ale to jsou jen maličkosti, jinak to nemá chybu a jsem zvědavá, co budou podnikat dál.
A ten bratr... hmmm ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama