IV. kapitola Odjezd I.část

9. srpna 2012 v 17:48 | Alexis Dark |  Dcery a synové Moci (noci)...

I. část: Z pohledu Laury Araelové, kterou čeká velmi nepříjemný den...




I. část

Odložila jsem propisku a promla jsem si čelo. Už zase jsem se totálně zažrala do psaní o Eurenee... až jsem zapoměla, že musím dodělat úkol z Angličtiny. Měla jsem udělat referát o původních obyvatelých Ameriky a já si vybrala čarokézké kmene, protože... Já ani nevím, ale přišlo mi správné o nich psát.
Popravdě toho ani moc nevím o nich, jejich kultuře, legendách ani jak žili, ale přišli mi... No, každopádně dost tajemní, protože na webu o nich absolutně nic nebylo. Vím jen, že uctívali ženy stejně jako muže - to mě asi tak moc nadchlo... No to je fuk...
Všechno se pro mě mění, aniž bych tomu dokázala zabránit. Škola mi připadá moc tajemná...
Tak včera jsem našla pod polštářem nějaké psaní od někoho, kdo si říká "E-". Nevím, kdo to je, ale každopádně mi citoval nějakou modlitbu:

Prochází se v kráse
Stejně jako noc
Na potemnělé kopce
Pod hvězdnou oblohou
Žehná měsíci
dnes večer plnému
A okouzluje magií
Elementy světla
Ve jménu
Bohyně
Dcery
A živlů

Podle toho, co jsem četla o staré mytologii by to mohla být modlitba k Nyktě, starořecké bohyni noci, ale nevím, kdo by jí mohl napsat. Ptala jsem se Lily a ta mi řekla, že nikoho pod jménem "E-" nezná, ale vyjmenovala mi všechny, kterým jméno začíná na E. Takže toho moc nevím.
Nebo třeba dneska ke mě přišla jedna holka. Jmenovala se Anabel a byla to opravdová podivínka. Všichni se jí vyhybají a ona o společnost taky moc nestojí. Trochu mi připomíná mě - až na to, že já k člověku nepřijdu při obědě a nezačnu vykládat, že ten člověk zemře...
"Zemřeš... Odejdi, jinak zemřeš... Smrt se k tobě naklání." opakovala pořád dokola a v zelených očí se jí míhalo podivné, temné světlo. Přišlo mi, že z ní šel chlad.
Byla strašlivě bledá jako by byla nemocná. Měla fialové kruhy pod očima a vlasy měla zkrepatělé a odstávaly jí od hlavy. Byla vysoká, štíhlá a blonďatá. Na sobě měla takřtka normální džíny (pokreslené různými znaky jako byl pentagram, oko uprostřed hlavy..) a velkou mikinu s nápisem "Krev je nápoj ďábla..". Vážně byla dost děsivá. Oči jí zeleně zářily a okolo ní se jako by vznášela podivná mlha. Po tvářích jí stékaly rudé slzy.
Pohnula rukou a natáhla jí ke mě jako by mi nabýzela obětinu. Tác, který až do té chvíle držela v ruce jí spadl na zem a talíř se roztříštil o zem. Vyskočila jsem na nohy, ale nic jiného jsem udělat nestihla, protože Anabel promluvila, ale nebyl to její hlas, co z ní vycházelo.
Nesetkala jsem se s ní a neslyšela jsem jí mluvit, ale věděla jsem, že ten hlas nebyl její. Znělo to jako hadí syčení. Jako by to naráz proneslo tisíc hadů. Její slova se okolo mě ovíjela a přimrazila mě na místě.

"Ta dívka jsem přijde a zem její krví se zalije.
Ona zemře, aby zaplatila temnou daň, kterou učení našeho lidu Hádovi dluží.
Pokud se smrti vzepře však, smrtí padne kočičí žena a po ní ostatní...
Nakonec smrt dostihne a naše těla v zemi spolu budou hnít...."

Pak se zhroutila k zemi. Zachytila jsem ji dřív než se stihla bouchnout o lavici. Z úst jí začala stékat krev a já jsem se jen sotva ovládala, abych se nerozbrečela, nepozvracela, neomdlela nebo neudělala všechno najednou...
Celá jídelna utichla a sledovala mě upřenými pohledy.
Já jsem byla bledá jako stěna, ale snažila jsem se působit klidně a vyrovnaně. Vlasy jsem si zastrčila za ucho a všimla jsem si jak se mi třese ruka. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale to nějak extra mi to nešlo. Nevěděla jsem, co mám dělat a měla jsem nutkání utéct a rozbrečet, ale to jsem si nemohla dovolit. Na to jsem byla moc hrdá. Už jsem se nadechla, že něco řeknu, když v tom mě zachránila ta nejméně pravděpodobná osoba: Lucy.
"Na co čumíte?!" křikla na všechny a pak přešla ke mě a zkontrovala Anabel. "Omdlela." konstatovala jako by to šem nebylo jasné.
"Bery! Vezmi jí do náruče a jdi s ní na ošetřovnu!
Lilo ty to di říct tomu jejímu psychologovi nebo kdo to je!" začala po svých přátelých štěkat rozkazy a ty jí hned poslechli. Asi nebylo zvykem jí odporovat.
Podala jsem Berymu Anabelino bezvládné tělo a vstala jsem.
Lucy se na mě zadívala upřeným pohledem, který jsem cítila až v žaludku. Já jí ho pevně a vyrovnaně vracela, ale bylo mi jasné, že se třesu a uvnitř jsem byla na pokraji zhroucení. Chtělo se mi zvracet, brečet a potřebovala jsem zavolat babičce, aby mě utěšila.
Vím, že to zní fakt děcky, ale v tu chvíli jsem netoužila po ničem víc než padnout jí okolo krku, rozbrečet se na plné kolo a nechat se jí utěšovat. Ona mi dala čokoládové sušenky, které by sama upekla a začala mě utěšovat, že nedovalí, aby se mi něco stalo. Chtěla jsem nasednout na autobus a jet zpátky domů k bratrovi a mé rodině.
Ale já nejsem žádný slaboch! Problémy si dokážu vyřešit sama!
Lucy kývla jako by mi četla myšlenky. "Pojď se mnou." řekla jednoduše.
"Kam?" zaptala jsem se nedůvěřivě. Byla jsem si jistá, že nás všichni sledují jako nějaký strašně zajímavý film, ve kterým hraje Angelina Jolie a Johnny Depp v hlavních rolí (chci být Angelina), ale to mi bylo jedno. Jasně, že se Lucy zachovala "mile", když mě vytáhla z té dost trapné situace, ale i přes to mě nenáviděla a to znamenalo, že mi s největší pravděpodobností neudělá nic dobrýho a já si nebyla jistá, že bych se jí v tomto stavu dokázala ubránit.
Lucy střelila pohledem k našemu "publiku" a ti se ihned začali věnovat svému talíři. "Po vyučování v knihovně.." sykla mi naléhavě do ucha a odkráčela z místnosti. Hned co odešla se všichni zase začali věnovat zírání na mě a mě to totálně vytáčelo.
"Že byste se věnovali svýmu?!" zakřičela jsem rozzuřeně přes celou jídelnu a nasupeně odešla na pokoj.
Neměla jsem náladu na další pitomé přednášky od učitelů a tak jsem si zalezla do postele a vykašlala jsem se na školu.
Ležela jsem a přemýšlela.
Nevím proč, ale ta Anabelina scéna mě dost vyděsila. Nevím, ale působilo to dost věrohodně a strašidelně.
Asi jsem hned měla zavolat Denysovi, aby si pro mě přišel, ale já to neudělala. Bála jsem se (jasně, kdo by se nebál?!), ale rozhodně jsem se nehodlala vzdát. Ne bez boje.
Když skončilo vyučování a Lila se vrátila na pokoj, vstala jsem z postele a chtěla jít za Lucy do knihovny.
Chtěla jsem z ní vymlátit, co to mělo znamenat, protože ona jediná to nejspíš věděla nebo se tak aspoň tvářila.
"Kam jdeš?" zeptala se mě Lila ostrým a neodbytným tónem, který jsem u ní ještě neslyšela.
"Jdu za Lucy. Řekla mi, že se po škole máme sejít." Neměla jsem nejmenší důvod jí lhát a navíc jsem jí potřebovala pořádně vyděsit, aby se o mě tolik nestarala a nebála.
Lila se na mě podmračeně podívala. "Lucy se s tebou chce sejít?!"
"Jo."
"To je absultní!"
Pokrčila jsem rameny a vyšla z našeho pokoje.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama