IV. Mnoho... mnoho...až příliš mnoho nápadníků

29. srpna 2012 v 13:00 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Takže tenhle článek je přednastavený, abyste se tady nenudili, když tady celý tenhle týden nejsem...
A jak se máte? Užíváte si poslední týden volna?




Stála jsem před zrcadlem a kontrolovala svůj vzhled. Nebyla jsem spokojená.
Nesnášela jsem šaty už od své proměny, protože mi bránily ve volném pohybu a většinou jsem k nim měla boty na vysokých podpadkách, což mi v možnostech pohybu taky nepřidávalo.
Ale i já jsem musela uznat, že mi to slušelo.
Šaty mi splývaly podél boků a hruď se mi třpytila jako by byla posypaná diamanty. Díky barvě šatů krásně vynikla má světlá pleť. Okolo očí jsem si nanesla stříbrné oční stíny a rozhodně jsem nešetřila s řasenkou. Vlasy jsem si navlnila a udělala jsem si z nich drdol, ze kterého mi pár pramenů spadalo volně na ramena.
Byla jsem připravena.
V bílém psaníčku jsem měla všechno potřebné, ale kolíky jsem nechala doma. Přece jen by byl problém kam je schovat tak, abych se na ně nenapíchla při tancování.
"Pohni Nath! Už jedeme!" křikla na mě Carol a vtrhla do koupelny. Zarazila se ještě ve dveřích a zůstala na mě zírat.
Musím říct, že mi nedělala ostudu. Na sobě měla krásné zelené šaty a vypadala jako mořská víla. Už to nebyla ta moje malá sestřička, která se za každou cenu chtěla podobat modelkám z nejrůznějších časopisů. Dospěla a stala se sama sebou. Už nechtěla být jako někdo, byla sama sebou a byla na to patřičně hrdá.
"Co je?" zeptala jsem se jí po asi minutě nepřetržitého zírání.
"Vypadáš skvěle." řekla.
Odfrkla jsem si a ruce jsem si založila na hrudi. "Já vždycky vypadám skvěle... Ale! Ani ty nevypadáš špatně." podotkla jsem.
Se smíchem mě popadla za ruku a táhla mě na chodbu. "Máš vůbec doprovod?" zeptala se mě po pár minutách.
"Jasně, že jo. Vyzvedne mě kámoš."
"Jo, tak kámoš jo?" Ten zákeřný úsměv mi k ní vůbec nešel.
"Ano, Carol. Kámoš." odvětila jsem nevzrušeně.
Chvíli jsem si ověřovala, jestli si na těch odpadcích nerozbiji hlavu (upír ne upír odpadky činí problémy i mě) a sešla jsem po schodech.
Bylo tam poněkud víc lidí než bych čekala a všichni vypadali vážně, naštvaně a samozřejmě společensky. Na gauči seděla Ellie a Melissa, u krbu stále Erik a s ním i jeho bratr, kterému jsem nehodlala říkat jinak než Stevenson.
Všichni se k nám otočili a naštvanost s vážnost vystřídal úžas, obdiv.
"Páni." řekla Ellie a vstala. Došla ke mě a vzala mě za ruce. "Vypadáš úžasně! Jsem ráda, že jsi za ty roky neztratila svůj talent na módu."
Usmála jsem se. "Ani tys nevypadla ze cviku." prohlásila jsem sebevědomě.
Vypadala úžasně. Na sobě měla modré šaty končící pod koleny s rozevlátou sukní, díky kterým vynikla její tmavší pleť a nádherné, dlouhé vlasy, které jí v prstencových kadeřích dopadaly pod lopatky. Vypadala jako indiánská princezna. Vznešená a divoká.
Ani Melissa nevypadala špatně, ale růžové šaty jsem nikdy nemusela a vůbec jí nešly k pleti. Okolo očí měla tmavé stíny, takže vypadala jako mýval, ale nikdo se jí to zřejmě neodvážil říct.
Erik byl v černém obleku a rozhodně mu to seklo.
A nakonec Stevenson. Měl černé džíny, bílou košili a oblek rozepnutý bez kravaty. Vlasy měl drze rozcuchané a prvních pár knoflíčků u košile rozepnutých.
Ten výraz v jeho obličeji mu k tomu oblečení nešel. Byl ze všech nejvyvalenější a divila jsem se, že nemá dokořán otevřenou pusu.
"Můžeme?" zeptala se Carol.
Všichni kývli. Do Stevensona musel Erik trochu dloubnout loktem, aby se vzpamatoval.
Musela jsem se zahihňat jako puberťačka a Ellie s Carol se ke mě přidaly, když uviděly jeho stále zasněný výraz.
Venku už se stmívalo a můj odvoz už tam stál, opřený o své černé porche. Holky se zarazily ve dveřích, ale já pokračovala přímo k němu.
"Takže si dorazil." řekla jsem a rozhodně jsem nezněla tak znuděně, jak bych chtěla.
Usmál se a pak svým úsměvem blískl po holkách. Objal mě a políbil na tvář. "Takže jako vždycky? Spolu tam. Zpátky každý zadaný?"
Zazubila jsem se. "Jistě, Elene."
Protočil oči.
"Lidi, tohle je Elen. Můj kámoš." řekla jsem a důrazně jsem se podívala na Carol, která vypadala, že se každou chvíli rozteče.
Brian se usmál. Jo, když nad ním puberťačky slintaly byl ve svém živlu.
"Elene. Tohle je moje dvacetiletá sestra Carol.
Melissa, která chodí tady s Erikem.
Moje osmnáctiletá kámoška Ellie.
A James, kterému většina lidí říká Stevenson."
"Ty se považuješ za většinu?" zeptal se mě z poloviny naštvaně a z té druhé překvapeně. "Protože jediný, kdo mi tak říká jsi ty."
"Neboj se. Sama už nebude." prohlásil Brian a majetnicky mě objal okolo ramen.
Nechápala jsem, proč se tak chová, ale když jsem viděla Stevensonům výraz pochopila jsem to. Prostě ho chtěl vytočit.
"Jo, tak to mi je jasný!" zavrčel a nastoupil do auta.
Erik na něj zíral s podivným výrazem, který si pak vyměnil s Melissou, která se překvapeně podívala na mě.
"Tak to vypadá, že si to užijem." prohlásila Carol a provokativně mrkla na Brina.
Ignorovala jsem jí. "Takže můžeme jet?"
"Jasně." řekl a otevřel mi dveře u spolujezdce.
Bez remcání jsem nasedla. Normálně bychom se půl hodiny hádali, kdo z nás bude řídit, ale tentokrát jsem měla podpadky... Už jsem s nimi několikrát řídila, ale to byly nouzové situace.
Chvíli jsme v klidu jeli než se rozhodl mě trochu naštvat, abych si svou špatnou náladu vybila na plese místo na něm.
"Takže... Koukám, že se tady o tebe někdo zajímá..." prohlásil významně a v očích mu jiskřilo.
"Byl bys tak laskav a zklapnul?" vyjela jsem po něm.
Strašně mi vadilo, když se mnou takhle mluvil. Jako se svou mladší sestřičkou, což jsem sice byla, ale to neznamenalo, že tak se mnou může mluvit! Byl možná starší a dospělejší, ale já byla silnější a zkušenější a taky jsem mu mohla nakopat zadek jenom s pomocí magie.
Jeli jsme za nimi a snažili jsme se je stíhat, protože jak se zdálo jejich řidič se zbláznil.
Náhodou byl jejich řidičem Stevenson. Nevěděla jsem jestli jako šílenec řídil normálně nebo jenom při zvláštních příležitostech, ale každopádně bych s ním jet nechtěla.
"Ten James na mě hodně žárlil." pousmál se. "A teď si svou zlost vybíjí na řízení."
Podívala jsem se na auto jedoucí před námi, ve kterém seděli ostatní.
"Nesmysl."
On se jen culil do zpětného zrcátka. "Ale on na tebe rozhodně zapůsobil..."
"Prosím?"
V očích mu jiskřilo. "Zapůsobil na tebe, že?"
"Ty ses někde praštil?" zeptala jsem se starostlivě.
"Ne."
"Tak tě asi brzy praštím já!" zavrčela jsem a ruce jsem si překřížila na prsou. Zbytek cesty jsem zarytě mlčela a ignorovala jeho zkoumavé a usměvavé pohledy.
Když jsme přijeli, Carol stála na chodníku a vypadala, že bude zvracet. Byla celá zelená (aspoň, že ladila ke svým šatům) a držela se za břicho.
"V pohodě?" zeptala jsem se jí se smíchem.
"Nechceš se dát s Jamesem dohromady? Aspoň by jezdil s tebou a my bychom mohli jet s Elenem." zeptala se a trochu se usmála. Už mi jí zas tak líto nebylo.
Brian se vedle mě dusil smíchy a já měla, co dělat, abych mu jednu nevrazila. Uvnitř jsem pěnila.
To mi musí všichni sourozenci předhazovat, že se mi někdo libí, ačkoliv to není pravda?
Nasupeně jsem odešla dovnitř.
Škola se vůbec nezměnila za těch pět let, co jsem tady nebyla. Samozřejmě to tu bylo trochu vyzdobenější, kvůli plesu, ale jinak se vůbec nic nezměnilo. Starý bílý nátěr... Stejné učebny... Tělocvična... Všechno bylo při starém.
"Kde máš doprovod?" zeptal se mě Erik.
"Má blbý kecy, tak jsem ho nechala v autě." řekla jsem. "A ty? Kde je Melissa?"
Pokrčil rameny. "Někam... zmizela." promluvil po krátké odmlce. "Nechceš to na chvilku vzít za ní?"
Nejsem zvyklá tančit s kluky mých kámošek... Vlastně jsem vůbec moc netančila. "Promiň, ale... Neumím moc dobře tancovat." Nelhala jsem. Sice jsem uměla tancovat, ale ne moc dobře, takže jsem mu řekla čistou pravdu a nemusela jsem se bát, že by někoho napadlo, že se jen hloupě vymlouvám, protože nevymlouvám!
"Mě to nevadí." usmál se. "Naučím tě to!"
Jak má žena naznačit chlapovi, že s ním tancovat nebude.. něžně?
Nakonec jsem se jím rezignovaně nechala vytáhnout na parket. Nebyla jsem nedšená, vůbec. A už vůbec mě nepotěšilo, že hráli nějakou pomalou písničku. Byla jsem hodně nervózní a moc to nevylepšil, když mi položil ruku na záda a druhou mě chytil za tu moji.
Nesnáším tanec a ještě víc nesnáším tanec s upírem, kterého nemůžu zabít.
Už po pár minutách přišel na to, že zas tak špatně tančit neumím a on byl taky docela dobrým tanečníkem.
A když se mnou předvedl přímo ukázkovou otočku uvolnila jsem se i já.
Pohodově jsem se mu dívala do očí a usmívala jsem se. "Myslím, že už jsme s tancem skončili." prohlásila jsem se stálým úsměvem a pohledem přikovaným k jeho holce, která k nám mířila rychlou chůzí.
Odstoupila jsem od něj. "Díky za tanec." řekla jsem a raději odešla, abych Melisse nezpůsobila mylné představy o našem "vztahu". Už tak si Erik musel vyslechnout její dost žárlivou scénu, kterou jsem si radši nechala ujít. Určitě by jinak zbuzerovala i mě a o to jsem vážně nestála.
Vyšla jsem na zahradu a u stolu s občerstvením jsem si nalila nějaký nápoj.
A než se zeptáte... Jasně, že v něm byl výtažek z Olše.
"Strašný, že?" zeptal se a objal mě okolo pasu. "Jak lidé takhle ničí pití... Škoda ho."
Zděšeně jsem se narovnala. "Co tu děláš?!" sykla jsem naštvaně. Neměl tady být, ne vůbec neměl. Měl být mrtvý, sakra! Vždyť jsem ho sama zabila!
"Nezníš moc nadšeně." poznamenal.
"Taky že není. A rozhodně není jediná!" prohlásil můj bratr.
"Přivedla sis brášku na ochranu?" zeptal se mě.
Chrstla jsem mu pití do ksichtu, vysmíkla jsem se mu a prudce jsem do něj strčila, ovšem ne tak, aby to mohlo být lidem podezřelé. "Já se o sebe umím postarat sama!" zavrčela jsem. Přešla jsem k němu a vzala ho za kravatu. Přitáhla jsem si jeho obličej na úrovni toho mého. "A teď vypadni! Nebo si kvůli tobě zašpiním šaty!"
Pustila jsem ho a naštvaně poodešla někam, co nejdál od něj. Byla jsem tam teprve asi hodinu a už jsem byla naštvaná, ne byla jsem přímo rozzuřená.
A nevylepšila to ani přítomnost Stevensona. "Kde máš doprovod?" zeptal se mě.
"Někde." pokrčila jsem rameny.
"Někde?" Posadil se vedle mě.
Kupodivu jsem neměla chuť ho za tu drzost zabít, ale obejmout (asi jsem se zbláznila, vím...).
"Jo. Na večírek jdeme většinou spolu a domů každý s doprovodem." objasnila jsem mu.
"Takže... vy spolu nechodíte?" zeptal se mě. Zněl podivně... nervózně.
"Ne." řekla jsem znudeně. "Jak už jsem říkala Carol. Je to jen dobrý kámoš." Moc jsem nepřemýšlela nad tím, co ze mě padá. Chtěla jsem vypadnout. NUdila jsem se a byla jsem naštvaná.
Najednou se před námi objevila Carol s nějakým mužem... A sakra!
Napřímila jsem se.
"Co se děje?" zeptal se, když viděl, kam směřuje můj pohled.
Vstala jsem a došla až k nim. "Vypadni od ní!" křikla jsem po něm.
Carol držela v ruce skleničku alkoholu a asi už měla několik skleniček v sobě, ale to mu nedávalo žádné právo jí svádět!
"Ale no tak! Proč musíš vždycky kazit zábavu?" zeptal se dotčeně.
"Já, že kazím zábavu? Pokud vím dneska jediný, kdo mi tu kazí náladu jsi ty!" odsekla jsem.
"Vy se znáte?" zeptala se Carol překvapeně.
"Nikdy ses neuměla bavit." řekl a ignoroval otázku mé sestry, ale já byla víc než ochotná jí odpovědět.
"Carol... Tohle je Dan. Můj bejvalí. Ukázkový vůl a sukničkář."
Protočil oči. "Ty vždycky víš, co říct, že?" zeptal se.
"Jen pokud to může pomoc mý sestře." opravila jsem ho a vraždila jsem pohledem.
"To nevadí... Odpustím ti, když mi věnuješ tanec." přiblížil se ke mě a div se nedotkl svými rty těch mých.
Vrazila jsem mu facku. "Dej mě a mé rodině pokoj!"
Chytil mě za ruku dřív než jsem stihla odejít a chtěl mi vrazit facku, ale zachytila jí něčí ruka.
"Neříkali ti, že k ženě se máš chovat s úctou?" zeptal se Stevensone.
Vytrhla jsem se mu a on udělal to samé se sevřením Stevensona. Otočil se k němu čelem a změřil si ho pohledem. Pak se zákeřně usmál. "Takže další nemožný nápadník?" zeptal se a já věděla, že ta otázka byla směřována mě.
"Ne. Jediný nemožný nápadník v mém životě jsi byl ty." řekla jsem.
"Jediný, který za něco stál." opravil mě.
"Jediný, kterého jsem měla chuť zabít ještě před tím než jsem ho pořádně poznala." nedala jsem se.
Otočil se ke mě čelem a krutě se usmál. "A jediný, kterýho si tak dlouho strpěla ve své posteli."
To už jsem to nevydržela a jednu pořádnou jsem mu vrazila. "Sketo!" křikla jsem a zdrhla. Neměla jsem sílu na to, abych se s ním přela. Rychlým krokem jsem vyrazila chodbou na parkoviště.
"Odvezu tě." řekl a srovnal se mnou krok.
Překvapeně jsem se na něj podívala a pozvedla jsem obočí. "Dneska jsi nějak podezřele příjemný." podotkla jsem.
"To já jsem většinou... V době tvého příjezdu jsem zažíval trochu krizi..."
"Krizi?" zeptala jsem se.
"Kopačky." přiznal.
Kývla jsem. "Jo. Tak to dost dobře znám."
Nijak to nekomentoval a dál jsme tiše pokračovali k autu.
Někde cestou jsem zahlédla bráchu, jak se líbal s nějakou blondýnou a bylo jim úplně lhostejné, kdo se na ně dívá. Znechuceně jsem odvrátila tvář.
"Tak tomuhle se říká spolu tam zpátky s partnerem." podotkl a usmál se na mě.
A zase mě začal štvát.
Odfrkla jsem si. "Takhle to končí vždycky. Mě někdo naštve a celej večer jsem protivná, čímž všechno odradím... Ne, že by mi to vadilo." podotkla jsem. I mě samotnou překvapila má sdílnost. Většinou se o mém životě nevykecávám na potkání.
"Já sem zvyklej..." řekl a pousmál se. "S Carol jste si dost podobné... Naštvou vás dost podobné věci - , jak se zdá - a pak.. jste protivné, ale na druhou stranu zase sdílné."
Obočí mi vyletělo až někam k oblakům. "Vypadá to, že nás máš úplně přečtený." poznamenala jsem a ač to nerada přiznávám ten jeho úsměv mě odzbrojil.
Jasně, že jsem ani na vteřinu nezapomněla, že je to upír, chodil s mojí sestrou a dost hnusně mi nadával. Ale byl zatraceně hezkej a jak se zdálo, uměl být i docela milý. Byl upřímný... a já holt takový typy prostě žeru.
Bohužel jsem už taková a nesnáším se za to, ale nic s tím nejde udělat.
Naštěstí jsem v sobě našla ještě nějaké to naštvání a svojí hrdost, takže jsem ten svůj pitomý úsmě dostala dolů, ale on se mi chtěl probojovat na tvář i v moment, kdy mi Stevenson otevřel dveře auta jako pravý gentleman ze staré škol (, což on byl skoro stoprocentně).
Cesta byla ještě náročnější, protože on vykládat vtipy, které přišli i mě vtipné, takže jsem to nakonec vzdala a smála se s ním.
Ale pak jsme se zase pohádali a já se vrátila k přesvědčení, že to je upír-blb.
Takže normálka...

Předchozí kapitola ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨Další kapitola

 


Komentáře

1 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 30. srpna 2012 v 13:07 | Reagovat

Tak tohle se mi teda líbilo! Snad se mezi Nath a Jamesem něco vyvine, přeju jim to! :D Musím přiznat, že místy mi to připomíná upíří deníky, ale já jsem na tom se svým příběhem tak nějak podobně, tudíž žádná katastrofa. :D :D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 26. září 2012 v 16:33 | Reagovat

Já vím, proč jsem v anketě hlasovala pro  Stevensona... líbí se mi, taky doufám, že ti dva spolu něco budou mít, pokud ho ovšem něco nezabije, bo tak něco... :-D
Dan je blbec a Nath drsná jako vždycky, v této povídce ale padají tak skvělý hlášky, že se často válím po zemi smíchy! No, ještě mě čeká jedna kapitola, jsem enchutně zvědavá, co bude dál, takže... jdeme dál! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama