V. kapitola Zloba a zášť II. část

30. srpna 2012 v 14:20 | Alexis Dark |  Dcery a synové Moci (noci)...
No, jo. Takže momentálně jsem někde v háji na soustředění, takže jistě chápete, že tento článek je přednastavený článek. Takový krátký, nevýrazný, nudný... No, vážně docela nuda, ale pořád lepší něco než nic, ne?
Takže v této kapitole se Eurenee dozví něco víc o svých schopnostech.. No, nedozví..., ale na to přijdete sami až po přečtení této části...
Laura je vystresovaná a naštvaná a vypadá to, že si ze všech svých spojenců (Lucy) udělá nepřátele.

Musím vám zdělit, že tohle je zase na dlouhou dobu jediný článek věnovaný Dcerám a synům moci (noci).... Momentálně s tím snažím alespoň trochu pohnout, ale pořád se sekám a nejdelší zápis za posledních pár týdnů byli dva odstavce, takže jistě chápete, že jsem dost naštvaná...
No a teď k příběhu...



Eurenee seděla v pracovně po boku Gaie, který se prohraboval ve velké hromadě knih.
Už uplynuly čtyři dny od jejich "rozhovoru" a oni se za tu dobu dostali přes hory až do malé ampírské vasničky, kde (ja jí bylo řečeno) posbírají informace o jejich nepříteli a vydáj se na "lov". Eurenee to přišlo jako blbost, chtělo se jí bojovat, ale zkuste překecat partu tupých ignorantských chlapů, kteří podceňují jakoukoliv ženskou... Dokonce i tu nejsilnější z nejsilnějších.
"Můžete mi ještě jednou vysvětlit, co tu děláme?" zeptala se otráveně.
Julius protočil oči. "Už ti někdo řekl, že jsi otravná?" zeptal se a dál se prohrabával v knihovničce naproti Eurenee.
"Jo. Ten poslední, co to řekl skončil roztrhaný na cucky, že jo, Maxi?"
Max spokojeně přikývl.
"Hledáme tu něco o Ohňovládcích, protože potřebuješ výcvik a nikdo z nás netuší, jak bychom tě měli učit." pronesl důležitě Nick.
Eurenee nastavila svou dlaň a všichni se k ní obrátili s překvapenými i vyděšenými výrazy.
Eurenee jim nevěnovala pozornost a soustředila se na tu část jejího srdce, která vzplála, když přinutila oheň, aby roztavil led. Přinutila se vypnout tu část srdce, která jí hlásila, že ještě pořád truchlí a že není schopná vyprodukovat takové množství moci a soustředila se jen na oheň. Na hřejivý ohýněk, který si jako puberťačka vždycky rozdělávala na pozemku školy, aby jí nikdo neviděl. Soustředila se na teplo, které z něj sálá. Na to, co s ním přichází. Na pocit bezpečí a sílu, kterou jí dává...
Najednou jí z dlaně vytryskl plamen skoro až ke stropu. Eurenee otevřela oči a přunutila své emoce zůstat zkryté... Plamen se zmenšil a byl sotva deset centimetrů vysoký. Olizoval jí dlaň, ale jí to napálilo. Bylo to příjemné.
"Páni." řekl Gai. "To je něco!"
"Jo." řekla Eurenee a sevřela dlaň. Plameny utichly. "Chvíli to bude trvat a naučím se to ovládat." řekla s neuvěřitelnou jistotou v hlase.
"Musíš se nejdřív naučit přijmout své emoce." řekl Julius. "Nesmíš je jenom zavřít hluboko v sobě. Musíš je přijmout a srovnat se s nimi. Naučit se je ovládat. Ne jenom je zakrývat."
Eurenee vzplály oči. Propalovala ho pohledem. "Už si byl někdy zamilovaný?!" vypálila na něj prudce.
"Ano.." řekl a znělo to váhavě.
"Fajn. Představ si, že byste se nerozešli, že bys s ní měl zůstat celý život... Že bys jí mohl navěky milovat a pak... Pak najednou někdo přijde a vše, co do té chvíle vypadalo tak dokonale se zničí! Prostě ti zničí všechno, co sis do té chvíle budoval... Srazí tě to na kolena a pak začneš žít jenom pro pomstu! Nic pro tebe není důležité! Zbyde jenom neuvěřitelně hluboká bolest, která tě zžrá zevnitř... Ničí tě to a ty nevíš, co s tím. A pak... Už ti nic nepřijde správné... Chceš jenom zemřít... Na ničem ti nezáleží a nedokážeš to ovládat a tk to prostě dusíš v sobě... Necítíš žádnou radost. Je to jako by tě rozervali zevnitř!" Celou dobu se mu dívala do očí a on v tich jejích viděl nekonečnou bolest, žal a nenávist... Veškeré její emoce, které cítila celé roky... "Vampíři milují navěky." řekla a vstala. Max jí byl v patách...

***oOo***

"Takže, co teď?" zeptala se Lucy.
No, to by mě taky zajímalo. Co mám teď dělat? Mám začít brečet nad svým životem? Mám skákat radostí, že zrovna mě bylo souzeno najít Eurenee a postarat se o její bezečí, ačkoliv o to nebude vůbec, ale absolutně vůbec stát? Mám se hystericky smát, protože musm někoho zabít, abych se k ní dostala? Mám být rozhozená, protože, jestli se k ní nedostanu, nejspíš celá škola vymře? Co mám dělat se zjištěním, že mi celou dobu někdo lhal o mém původu? Jak mám reagovat na to, že jsem vlastně čarodějka, která tady nemá, co dělat?
"Nevím." řekla jsem a odpověděla jsem tím jí a zároveň i sobě.
Uběhli už tři dny od našeho "zjištění" a mě ještě pořád nic nenapadlo... Vlastně jsem nad tím ani moc nepřemýšlela... Myslela jsem jenom na to, jak mi mohla babička s dědou tolik lhát a taky mě docela zaměstnávaly pokusy se dovolat Denysovi.
Jo. Prý: "Kdykoliv zavolej! Slibuju, že ať budu dělat cokoliv, všeho nechám a zvednu ti to..." No, že to teď, když to nejvíc potřebuju, tak bere?!
Vážně bych strašně ráda do něčeho praštila. Nebo aspoň rozflákala zrcadlo nebo někoho zmlátila do bezvědomí...
No a do toho mi ještě vlítlo to, že Anabela (nebo, jak se ta holka jmenovala..) včera zemřela... Ano, slyšeli jste správně ZEMŘELA! Chápete jaký to má vliv na mojí psychiku? Jsem totálně gragy a mám pocit, že se každou chvíli zhroutím v slzách. Naštěstí mi v tom brání stálé (otravné) narážky Lucy a moje pracně pěstovaná pýcha.
"Jak to, že nevíš?!" křikla na mě naštvaně a odtrhla zrak od okna. Přešla ke mě a já, stále sedící, vyděšená dívka jsem k ní zmateně vzhlédla.
Stále dokonale upravené vlasy jí v zlatých loknách splývaly přes ramena a tvářila se vážně naštvaně a pobouřeně. Ten její nafoukaný nosík zvrásčil, jak moc se mražila a na čele se jí objevila úzká linka. Rty měla pevně stisknuté k sobě a poprvé jsem jí viděl bez lesku na rtech.
To je nemocná?! napadlo mě, ale když jsem se jí podívala do očí, donutila jsem se přehodnotit svou otázku.
Oči měla tlustě orámované černými linkami a kolem nich rozetřenou tlustou vrstvu stříbrných očních stínů. Její oči vypadaly nepřirozeně bledě a prázdně. Modrá barva, jindy plná jiskry a elánu, zmatněla a vybledla. Pod konektorem jí prosvítaly nafialovělé kruhy pod očima.
Asi se moc nevyspala.
"Nevím." řekla jsem ledabile a pokrčila jsem rameny.
Popadla mě za ruku a vytáhla na nohy. Asi čekala, že díky svým dvaceticentimetrových podpadcích bude mít navrh, ale to se spletla, protože já jsem měla taky dost vysoké podpadky a navíc jsem byla přirozeně vyšší, takže jsem byla pořád o půl hlavy vyšší.
"Ale ty musíš vědět!" křikla.
"A co mám asi tak vědět?! Nevím, co mám dělat! nevím, proč mi lhali, proč mi brácha nebere mobil a nevím ani jak se tam mám dostat. Nevím vůbec nic!" křikla jsem bezmocně. Začala jsem se procházet po svém pokoji a naslouchala jsem narážení podpadků do tvrdého lina a cítila, jak se mi mé modré šaty třou o stehna.
"Tak to musíš zjistit, ne?!" vykřikla.
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché.... "A co mám asi tak dělat?" rozhodila jsem rukama. "S rodiči jsem se neviděla už dobrých pár let a ostatní členové mé rodiny mi neberou mobil, tak co mám dělat?"
"To ty si tu čarodějka..." prohodila lhostejně.
Měla jsem chuť jí vzít pod krkem nebo využít nějakou ze svých čarodějnických schopností, abych jí nakopala ten její ukázkový zadek, na který je tak strašně pyšná. Poslední dobou jsem byla hodně podrážděná a hádavá. Pohádala jsem se skoro s každým na koho jsem narazila a Lucy na tom nebyla o moc líp.
Nakonec jsem nasupeně odešla ven do zahrady...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama