5. Proč já? 1/2

9. září 2012 v 13:15 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu
No, je za námi víc jak týden školy a tudíš bych řekla, že se většina z vás už začíná učit a psát nepříjemně mnoho písemek.. Tak je to alespoň u nás na naší "vysoce" postavené škole ve Zdicích.
Takže tento příběh nebude příliš zajímavý (ze začátku, časem se snad bude líbit), ale můžu vám prozradit, že v této kapitole se více seznámíte s Mettem, který má být ten hodný a s Neznámým, jež se jmenuje Alan, který má představovat záporáka..., kterému byste dali přednost na Lionessině místě?

Odlišuje se od knižní předlohy...

(Podle knižní předlohy Záře Měsíce, více --> ZDE)



"Lioness Powerfullová"

Uběhlo už pár dní od té doby, co mi Eliza nabýdla, že bych mohla být členkou Rady a já už se konečně rozhodla.
Výte... Každý by někdy měl dosáhnout věku, ve kterém se rozhodne být něčím... prospěšný. Myslím, že u mě se to stalo právě všera, když jsem Elize kývla a její návrh přijala. Rozhodla jsem se být užitečná a to tímto způsobem, způsobem, který může někomu připadat jako směšný, divný, či nepříliš užitečný, ale je důležitý. Jako lidé, obyčení smrtelníci potřebují mít vůdce, tak i my nesmrtelní potřebujeme, aby nás někdo vedl. A tím někým jsem měla být já.
Já jsem se měla stát vůdkyní naší generace. Já měla být někým, kdo měl jako jediný právo rozhodovat... Ale to znamenalo, že se musím nechat proměnit.
Proměna je jedna z věcí, které jsem na vampírstvý nenáviděla ze všeho nejvíc. Vampíři se po proměně úplně změní. Jejich celá osobnost se rozpadne a nahradí jí úplně cizí. Jsou po proměně mnohem víc agresivní a bojovnější... A to by mohlo pro mě a mé okolí být osudné... Už teď jsem byla dost svérazná a teď si vemte, že by se moje schopnosti ještě stonásobně zvýšily, přestala bych být dětská a začala se chovat jako totálně nudný zodpovědný dospělák... Prostě hrůza! Tomuto jsem se chtěla za každou možnou cenu vyhnout a nebyla jsem jediná...
Většina vampírů od nás ze školy (chodí nás tam asi dvanáct s Annie, mnou a Erikou) se proměny strašně bála a hnusí se jim.
Sám Mett, který proměnou prošel jako úplně první sám tvrdí, že je to hrozné. Jednou mi to popisoval a rozhodně nevypadal nadšeně, když říkal, že se úplně změnil. Před proměnou jsem si ho sotva všimla, protože to byl typicky plachý člověk, který se pomalu neodvážil ani zvednout ruku při vyvolávání, ale po proměně zvážněl a zesílil. Stal se úplně nejoblíbenějším klukem na škole a kámošem nejlepší holky na světě (komu to nedošlo tou holkou jsem já!) a je úplně nejvíc sebevědomý, milý... a všechno to. Ale on byl ze začátku prostě autsider, takže se z něj stal oblíbenec a ze mě by se s největší pravděpodobností stal agresor (nedávno jsem při Vko dávala pozor), takže bych se proměně velmi ráda vyhnula.
A navíc je pak člověk naprozto nevyspitatelný a závislý na krvi, což se mi také moc nezamlouvá, protože já nechci být nijak na nikom ani ničem závislá. Jsem prostě typická tvrdohlavá puberťačka, která má na všechno svůj vlastní názor a je jí totálně jedno, jestli to někomu vadí nebo ne. A nechci na tom nic měnit. Jsem ráda taková. A nechci se nijak měnit, jen pro to, že to ostatním přijde správné. Není správné dělat z lidí necitelné nestvůry, neschopné jakékoliv známky soucitu a bez možnosti žití normálního, průměrného života, po kterém touží snad většina pubertálních vampírů.
Seděla jsem na lavičce zabalená v kožené bundě a hleděla jsem na oceán před mýma očima. Tak majestátní a nádherný při exotickém západu slunce.
Všechno bylo na mě moc pomatené a nevyřčené... Všechno bylo na nic.
Vždycky jsem si slibovala, že se nestanu nestvůrou, ale to by znamenalo odejít od Eriky a mých přátel... A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem opustit jedinou šťastnou věc v mém životě.
"Jak se vede?" zeptal se Mett, který se postavil vedle lavičky a zahleděl se stejným směrem jako já. Vlasy mu spaaly do očí, ale on je nevnímal. Na tvářích měl neúplný úsměv a já byla vděčná, že tam je. Byl zticha, ale byl tu se mnou. Neradil mi, co mám dělat, ale byl tu, abych se mohla zeptat... Dělal přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala.
"Žiju.." odvětila jsem. "Zatím!"
Každý ví, že vampíři jsou vlastně mrtví zombie, které žijí jen díky moci, kterou získávají z krve svých lidských obětí... Byla to smutná pravda, ve které to celé spočívalo. Celý ten problém, změna a bolest.
"Zas tak hrozný to není." řekl, ale úsměv se mu trochu stáhl z tváře a obličej mu zakryly stíny.
"Já vím..." zamyslela jsem se a tvář zkryla do svých dlaní. "Když jsem byla malá, slibovala jsem si, že tohle nikdy nedopustím! Že si zachovám svou lidskost a nikomu nedovolím, aby ze mě udělal vampíra... Ale teď už ani nevím, co chci!" Odmlčela jsem se, abych dokázala potlačit vzlyk drající se do mého krku. "Tvrdil mi, že mý rodiče proti vampírům bojovali..."
Napružil se jako leopart, když se připravuje ke skoku a sedl si vedle mě a zvedl mi bradu, takže jsem se mi musela zadívat do tich safírových očí. Prohlížel si mě svým ustaraným pohledem.
Uvědomila jsem si v jaké jsem se to octla situaci a odtáhla jsem se od něj a pohled odvrátila k zemi.
"A tys mu věřila.." řekl to tak moc ublíženým hlasem, že bych možná začalavěřit, že za to můžu já. Bylo to jako kdybych já byla vrahem a někdo pronesl: "Tys ho zabila!" a ukázal na mě prstem v obviňovacím gestu. Ale tohle bylo horší. On mě znal už tak dlouho a přes to všechno, čím jsem prošla mi vyčítá mou nedůvěru k vampírům... Prostě to byla krutá rána, mířící přímo do srdce.
Zvedla jsem se a naštvaně na něj pohlédla. "A co mám dělat?" zakřičela jsem. "Moji rodiče zmizeli z povrchu zemského a nemají ani svůj vlastní hrob! Moji aduptivní rodiče mě ani nepustí z domu, aniž by je Erika nemusela přemlouvat! Nenávidím vampíry! Nechci být furt nad věcí a nic necítit! Nechci být pouhou loutkou, kterou tahají za provázky a libovolně ji ovládají!" Naštvaně jsem na něj hleděla. "A nechci být ani jenom jedna z mnoha."
Vydala jsem se směrem ke svému domu.
On mě nenásledoval. Asi byl příliš zaražený na to, aby mu došlo jediné z mých velmi pikantních slov.
Několik bloků, které dělili náš dům od pobřeží bylo lemováno stromy, duby, které okolo mě lítali skoro nadsvětelnou rychlostí, kterou jsem utíkala, abych se všeho zbavila.
Znáte to. Když je člověk naštvaný v těle se mu nahromadí obrovská dávka adrenalinu, který musí nějak vyčerpat, jinak dojde k zahlcení či zkratu. U vampírů se nahromadí dvojnásobná dálka a potřebuje se mnohem víc pohybu na její odbourávání, takže jsem potřebovala běžet vážně daloko a vážně rychle, abych to ze sebe, co nejrychleji dostala.
Zastavila jsem se až když mi úplně došel dech. Zapřela jsem se dlaněmi o kolena a vydýchávala jsem se.
"Těžký den?" ozval se jeho tak moc otravný hlas.
Zvedla jsem se do stoje a pohlédla na něj. Ušklíbla jsem se. "Několik dnů."
"Hmn... Proč mám takový pocit, že mi to dáváš za vinu?" zeptal se.
"Že by to bylo způsobené tím, že tomu tak doopravdy je?" zeptala jsem se na oplátku já.
Byl to ten stopař, kterého jsem se už nemohla přinutit bát. Stál opřený o zeď nějakého domu, který vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Ruce měl překřížené na hrudi a provokativně se usmíval. Na sobě měl tentokrát obyčejnou šedou vytahanou mikiny s nápisem od Rolling Stones a černé džíny, které mu zvírazňovali jeho vypracované tělo. Černé pronikavé oči si mě se zájmem prohlíželi a opětovně mi přejížděli po celém obličeji jako by byl nějakou maskou a on chtěl najít jedinou skulinku, díky které by mohl pohlédnout do pravé tváře nositeli masky...
Přesně tak jsem si připadala. Jako někdo s maskou, která mu halí tvář, aby jí ostatní nemohli vidět...
"Je možné..., že na tom mám určitý podíl, ovšem ne moc velký." řekl. "Nemůžu za to, že chceš být vůdkyní vampírů."
Bohužel měl pravdu. Nemohl za to, že chci být užitečná. Nemohl za to, že se člověk musí proměnit a zemřít, aby se mohl stát vůdcem naší generace a rozhodovat o osudu ostatních a nemohl ani za to, že já se rozhodla Elizinu žádost vyslyšet, ačkoliv se mi vůbec nechce.
"Jo.. Povzbuzující slova." poznamenala jsem s ještě ironičtějším úšklebkem.
"To nevím. Ale každopádně jsou upřímná."
To byla taky pravda.
"Aspoň, že někdo je ke mě upřímný...," zamumlala jsem a nevěděla, co dál...
 


Anketa

Chcete být spisovatelem/spisovatelkou?

Ano.
Možná...
Ne.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 26. září 2012 v 16:16 | Reagovat

Nezajímavý? Jasně, dobrý vtip! :) Prosimtě, je to skvělý a ať máš v plánu cokoli, bude to ještě skvělejší, tím jsem si naprosto jistá! A navíc... všechny začátky jsou těžké... :-) Chce to jenom trochu vypracovat pravopis, který občas ruší při čtení, ale od první kapitoly ses rozhodně zlepšila!
Na jejím místě bych se vykašlala na nějaké vůdcovství a pádila za Mettem. Teda, nevím, co máš v plánu s ním a Alanem, všechno se může obrátit, jakože že záporák bude nakonec dobrej a opačně, ale teď a tady se mi líbí Mett! :-)

2 Vicky Vicky | 21. října 2012 v 14:41 | Reagovat

Na knížkách/povídkách miluji a zároveň nesnáším, když si hlavní hrdinka musí vybrat mezi dvěma kluky. A vždycky si vytvoříš názor na každýho z nich. Obvykle ten "hodný" je nakonec vybrán - a toho vždycky nesnáším. Ale koneckonců je zajímavé číst a číst a s npětím očekávat, koho si zvolí... .-) Já bych si vybrala asi taky Metta, je skvělej a popisuješ ho moc pěkně! :) Jasně, pravopisný chyby, ty nejsou přítelem nikoho z nás. ;) Tak ale záleží hlavně na tom, co se v příběhu děje - a tvůj příběh je okouzlující :-)  moc se těším na další a jsem zvědavá, jak to s naší Lioness dopadne!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama