V. Vážně kruté odhalení 2/3

19. září 2012 v 17:56 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Takže... Další kapitola! Jinak bych vám chtěla sdělit, že škola je hnusný mučednický nástroj a už se těším na příští týden. Za prvé bude volno -> víc času na psaní. Půjdeme s kámošema do kina a navíc budu mít narozky! Takže ze mě konečně bude třináctka... Už bylo na čase!




Chtěli mě přinutit mluvit a tak si zavolali posili.
Nechápali, že kdybych chtěla, můžu je všechny zabít, aniž bych pohnula jedinou končetinou. Stačila jediná myšlenka... Ale bohužel jsem nemohla, protože oni byli naší nadějí. Zvláště Stevensonovi a moje sestra.
Melissu odvedli domů.. No, odvedli to přesně nevystihuje, protože jí Erik strčil oknem do jejího pokoje a zase zmizel.
Zranění se jí hojila mnohem rychleji než Jamesovi, takže už neměla skoro vůbec poškozenou kůži. Druhý den jí sice bude trochu víc bolet hlava, ale nevykrvácí a bude úplně v pohodě, pokud nebude mít nějaké vážné trauma, ale to by má vina nebyla...
Každopádně je mé menší "vystoupení" přivedlo ke spoustě odporných otázek typu: "Co jsi?", "Odkud jsi?" a "Kdo tě proměnil?"
Nechtělo se mi s nimi o tom mluvit. Neměla jsem jediný důvod, abych chtěla, aby to oni věděli. Nevrátila jsem se zpátky pro to, abych jim převrátila životy vzhůru nohama, ačkoliv nikdo z nich nevypadal moc překvapeně z toho, že jsem upírka.... , zčásti.
Jistě, všichni už o existenci nadpřirozena věděli, ale i tak mi bylo nepříjemné sedět u nich v obýváku s rukama založenýma na prsou a prázdným nečitelným výrazem ve své bledé a všeru lampy skoro až přízračně vyhlížející tváři. Připadalo mi hodně divné tam tak sedět se skloněnou hlavou a čekat na jejich nepříjemný rozsudek.
"Kde jsi o tom zjistila? Kdo tě proměnil a co seš zač?" vypálil na mě James první salvu svých extra otravných otázek, na které jsem neměla nejmenší chuť odpovídat.
Ušklíbla jsem se. "Nijak se mi nechce odpovídat na něco, do čeho vám nic není." poznamenala jsem.
"Jsem tvoje sestra! Je mi do toho poměrně dost!" vyjekla naštvaná Carol.
"Vážně?" zeptala jsem se ironicky s takovým polo-smutným úsměvem, který dával jasně na jevo, že mi to trochu vadí.
"Jo..." znejistěla.
Nevěděla zda jsem doopravdy její sestra. Nikdo z nich to nevěděl. Nevěděli o mě vůbec nic. Ale já toho věděla snad i možná víc než bych doopravdy měla. Byla mojí sestrou - jinak bych se k ní nevrátila.
"Ale něco mi pořád nedochází..." přerušil nastávající ticho Stevenson. "Viděl jsem tě pít alkohol s olší a nic se ti nestalo... Jak je to možný?"
Na tohle jsem se rozhodla mu odpovědět popravdě. "Bolelo to... Ale já jsem na pronikavou bolest zvyklá. Na mnohem větší bolest."
"Co se to tu sakra děje!" křikla Ellie, která právě vešla do starodávně vyhlížející a trochu kýčovité místnosti. "Jak to, že jsi upírka?!" křikla po mě naštvaně.
V očích jí přízračně plálo modré světlo a vlasy měla rozcuchané na všechny světové strany, takže jsem logicky usoudila, že jí vytáhli jako "posilu" z její postele. Tváře měla načervenalýé, opuchlé a přeležené a tvářila se jako rozběsněná čarodějnice, která neskutečně moc touží po tom udělat z někoho ze zde přítomných slizkou, odpornou žábu.
Určitě by z ní jako upírky šel obrovský strach a autorita, ale ona byla pouhou mladou nedospělou a nezkušenou čarodějkou, která se sice tváří silně, ale porazil by jí i začínající dračí démon.
Smrtelníky by určitě přinutila mluvit během pár vteřin.
Ale mě ne.
Nějak se mi nechtělo o ničem z mého ubohého trapně nudného a úplně nemožně stereotypního života mluvit. Nebyl sice tak děsný, jak se zdá na první pohled, ale docela náročný a dost nebezpečný. Takže lidé v této místnosti by měli být mezi posledníma, kteří se kdy můj příběh dozvědí. Možná o tom někdy budu vyprávět, ale ne teď. Ne před mou sestrou a ne s nimi. Asi byla blbost zachránit je a myslet si, že se nějak vyhnu vysvětlování... A to o tom ještě nevěděl můj děsně autotirativní otec se strašně pesimistickým bratrem Rianem... To bude teprve mega průšvih.
"Tak co seš zač?" promluvil už značně popuzený a vyčerpaný Erik. "Pokud sis nevšimla v této místnosti jsou tři upíři a jedna čarodějka... Můžeme tě kdykoliv donutit k mluvení a že by to nebyli zrovna dvakrát příjemné metody ."
Carol se neobtěžovala nic říct. Buď jí to bylo úplně jedno. Nebo byla přesvědčená, že bych se dokázala ubránit a nebo věděla, že by toho nebyli schopní...
Zacukali mi koutky. "Já myslela, že to ty ji ten hodný." uchechtla jsem se, ale ve vteřině jsem se zachmuřila a pohlédla na smutnou Carol, která provinile sklonila pohled. "A o třech upírech i čarodějce vím."
"Tak mluv! Nebo by se ti to nemuselo vyplatit." ucedil naštvaně druhý Stevenson.
Stačil jediný pohyb rukou a mohla jsem je všechny poslat do bezvědomí, dostat se jim do myslí, donutit je zapomenout... Mohla jsem cokoliv. Ještě nikdy jsem nebyla v takovém pokoušení použít svou moc proti své rodině a lidem, které znám téměř všechny, téměř celý život... S velkou mocí přichází ruku v ruce velká zodpovědnost a tak jsem se za těch pět let musela naučil vážně hodně ovládat, jinak by už minimálně půlka z nich ležela na zemi s bolestmi hlavy..
Místo toho jsem je propalovala naštvaným a výhružným pohledem, který spoustu lidí až děsil.
"To má člověk za to, když někomu zachrání život..." zamumlala jsem pro sebe, když jsem v sobě tu touhu dstatečně udusila. "Musím jít." vyhrkla jsem a prudce jsem se zvedla.
Nikdo jiný to necítil, protože se uměl vážně dobře maskovat, ale já o cítila až moc zřetelně a neměla jsem v plánu vyřizovat si rodiné záležitosti před tou částí rodiny, která o tom vůbec nic neví.
Vzduch zavibroval trochu silnějším náporem zloby až to ucítila i Ellie. "Co se děje?" zeptala se s pohledem směrovaným na mě. Jasně, byla to čarodějka, ale ani staletá čarodějka by neměla zachytit tak slabé vibrace jako byli tyto. Ty jsem dokázala zachytit jen já a pár čarodějek z klanu Deserat.
"Upírské záležitosti." promluvil objekt vytvářející ony "záhadné" vibrace. Zamračil se na mě a propaloval mě pohledem. "Říkal jsem ti, že to je riskatní."
Odfrkla jsem si.
Tuhle větu by v Americe měli zakázat. Já ti to říkal! To je strašná věta. Že to říkal... Jasně, že to říkal! Říkali jsme to všichni, ale nikdo nic neudělal pro to, aby mě zastavil.
"Věděla jsem jaká jsou rizika... Kdybych to neudělala celý by to skrachovalo." odsekla jsem.
Ano, jejich plán by byl na cucky a s ním celé toto město.
"Může mi někdo vysvětlit o co tu jde?" zavrčel Stevensone. "A jak se sem dostal ten chlap?"
Přišlo mi, že všichni se přisunuli blíž ke mě. Asi aby mě popřípadně uchránili... Asi jim nedošlo, že my dva jsme tým.
Rian byl pořádně naštvaný. Byl v skrytý ve stínu, takže v něm nikdo nepoznal toho kluka, který se mnou byl včera večer na plese. Na štěstí.
"Do toho ti nic není!" odsekl Stevensonovi můj úžasný bráška. Přišel mi strašně milý... Ostatně jako všichni z naší rodiny, když se naštvou. Taková rodinná dědící se vlastnost. "Myslím, že si budeme muset zase jednou promluvit." řekl směrem ke mě. Byl skrytý ve stínu, takže ho mohli vidět tak maximálně Stevensonovi a já.
Zase vypadal úplně dokonale. Elegantně a moderně zároveň.
"To chtěj dneska všichni jenom mluvit?" zeptala jsem se otráveně.
Vážně mě to štvalo. Byla strašná nuda jen mluvit, mluvit a zapírat, zapírat a zapírat. Já jsem ráda vyslýchala - to byla zábava! - zvlášť, když jsem vyslýchaného mohla po výslechu vysát do poslední kapky krve.
"Ano!" řekla rozhodně a skoro až sarkasticky Carol. "Co se tu děje?!"
"Jo, Carol... Co se tu děje?!" otočila jsem se na ní naštvaně. "Vrátím se po pěti letech a z tebe je upírka! Bavíš se s těma skro-nejhoršíma upírama, co znám a s čarodějkou, která má být dávno po smrti!" křikla jsem a nedbala jsem na zalapání po dechu, které se ozývalo po celém pokoji. Oči mi přízračně plály. Proměna mi sice nehrozila, ale i tak bylo nebezpečné mě takhle vytočit.
"To si proberete pak." odsekl Rian, když se Carol chtěla na něco zeptat a vyšel za stínu. "Nath... Jdeme!"
Nevěřícně jsem na něj zůstala zírat a po chvíli jsem se - k údivu všech - rozesmála. Jako vždy jsem na všechny zapůsobila strhujícím dojmem.
"Ty mi chceš rozkazovat?" zeptala jsem se po chvíli, když jsem se trochu uklidnila.
Všichni se na mě dívali jako na blázna. Upřímně: taky jsem si tak připadala.
Rianovi jen trochu zacukaly koutky. On byl na mé šílené výbuchy, které jsem dostávala už od proměny, zvyklý a on sám je míval neustále. Další rodinná "zvláštňůstka".
Ale na tuhle si nikdo nestěžoval. Bylo to dobrý jako záminka pro odlehčení situace a jako vybruslení z nepříjemných rozhovorů. Nestávalo se jenom, že jsem z ničeho nic vybouchla smíchy. Stávalo se mi i že jsem prostě najednou na někoho vylítla a zahryzla jsem se mu do krku (ta scénka s Brianem), nebo jsem prostě měla chvilky kdy se mi strašně moc chtělo brečet (ty jsem neměla moc v lásce..) a nebo prostě takový neutrální nálady.
"Jsem starší... Mám na to právo." pronesl namyšleně.
Carol nechápavě přejížděla pohledem z něj na mě. A nebyla jediná komu nedocházela nástávající situace.
"Tak a dost!" vybouchl Erik. "O co tady jde?! A co jste vy dva zač?!"
Podívali jsme se s Rianem na sebe spikleneckým pohledem.
"Dvacet-dva?" zeptal se a mě bylo jasný, jak to myslel.
Nepatrně jsem přikývla. On zmizel.
"Co znamená dvacet-dva?" zeptala se nepřítomně Ellie, ale nečekala, že jí odpovím.
"To znamená: za dvacet-dva minut v autě." řekla jsem s rukama založenýma na prsou a úsměvem ve tváři. Ten úsměv byl jen letmý, takový ten, u kterého si nikdy nemůžete být jistí zda-li tam doopravdy je.
"Tak už ses rozhodla nám odpovídat!" hraně zajásal stevensone a zasedl na gauč. Po asi dvou vteřinách zasyčel bolestí. Má krev má blahodárné účinky, ale ani ona není všemocná.
Pohlédla jsem na něj s notnou dávkou bolesti v očích. Nenáviděla jsem se za to, ale v tomhle jsem byla prostě nemožná. Vždycky, když někdo, kdo si to nezasloužil trpěl, trpěla jsem s ním. Nenáviděla jsem, když někdo trpěl. Ne, neprotiřečním si. Ráda zabíjím, ale rychle a bezbolestně. Nenechávám své oběti trpět dlouho (vlci, srny, zlé čarodějky, démoni, Starodávní upíři... jediné bytosti, které zabíjím). A rozhodně jsem na sebe kvůli tomu nebyla nijak zvlášť pyšná.
"Takže... Byla bys tak hodná a vysvětlila nám to?" snažil se mi mírně vnutit Erik.
"Až po vás." vyzvala jsem je a pohodlně jsem se usadila na jedno volné křeslo a nohy zkřížila. Neměla jsem v plánu jim nic vysvětlovat, ale to oni přece nepotřebovali, ale vůbec vědět.
"Fajn... Co chceš vědět?'' zeptala se smířeně Carol.
"Proč je z mojí sestry upírka?" řekla jsem směrem k bratrům Stevensonovým.
"Tak tohle už nebudu poslouchat!" sebrala se a prostě odešla. Zvedla se z křesla, hodila po mě jeden ze svých nejnepříjemnějších pohledů a vykráčela ze dveří. Samozřejmě nezapoměla s nimi pořádně třísknout. Prostě odešla a my jsme jí nechali jít. Vážně. Její myšlenky směřovaly upíří rychlostí až k našemu domu.
Fajn. Takže jestli se teď zbaví ještě Ellie, tak se možná pravdu dozví...
"Ellie?" řekl Erik jako kdyby mi četl myšlenky.
Ona nejdřív vůbec nechápala oč se jedná, ale za chvíli pochopila a nebyla vůbec nadšená... "Na to zapomeňte!" křikla.
"Abys ty na něco nezapomněla..." poznamenal James (Stevenson už mě unavilo a bylo to na mě až moc dlouhý...). Ďábelsky se ušklíbl, takže z něj šel skoro i strach, ale jak se zdálo nikomu v místnosti strach nenahnal.
Oni ho znali a já se nebála téměř nikoho.
Ellie jeho poznámku ignorovala a zaměřila se na spracovávání Erika, toho hodnějšího bratra. "Nemůžete mě z toho prostě vynechat!"
"Nic ti do toho není." zavrčela jsem. "Taky by se ti nelíbilo, kdybych se ti hrabala v hlavě."
Ano, ona to vážně zkoušela! Jak hloupé a naivní!
Překvapeně zamrkala. Já jsem na ní nasupeně zírala.
Vážně mě skoro nic nedokázalo vytočit, ale pokud mě někdo chce vytočit, tak ať se mi začne bez mého svolení hrabat v hlavě - tím mě stoprocentně rozzuří! - a může se dočkat parádního zážitku v podobě mé proměny a pohledu do mých karbínových očí, které se zdají být nekonečně temné, zlé a bezduché.
"Ona se ti hrabala v hlavě?" zeptal se zcela vážně James. A když jsem nevrhle kývla, zazubil se. "Nevěřil jsem, že to kdy řeknu.... Ale jen tak dál!"
Protočila jsem oči. Hlupáci, naivní.
Ellie zrudla.
"Měla bys jít.." poznamenala jsem a zdívala jsem se někam do háje, jenom ne jejím ani Stevensonových směrem.
Nakonec poslechla a my zůstali sami. Ne, že by byla nějaká výhra svěřovat se zrovna jim, ale co jiného mi zbývalo? Nic.
A navíc... Já chtěla, aby to alespoň někdo věděl. Nevím, proč zrovna oni, ale... Byla to intuice. Něco, co bylo v myšlení mnohem dál než já sama. Nazvala bych to asi tou intuicí nebo tak nějak...
"Takže..." začal James, ale bylo vidět, že neví ani jak začít a ani se mu nijak o ničem povídat nechtělo. Nedivila jsem se. Každý upír má špatné vzpomínky a minulost, o které se mu nechtělo vyprávět. Zvlášť oni pro to měli dobré důvody ("omylem" se ke mně dostali jejich nijak šťastné vzpomínky).
"Narodili jsme se v patnáctém století jako normální lidé.. Potom přišel upír a proměnil nás. Konec debaty." schrnul to v pár větách.
"V tom případě jsme na tom dost podobně." ušklíbla jsem se. "Až na to, že já nežila v patnáctém století a ten upír nepřišel, ale přiběhl a..." odmlčela jsem se.
Já nejsem jedním z těch lidí, kteří své vzpomínky tak moc prožívají, ale ani se ke své minulosti nechovám lhostejně. A tahle rána.... Nemyslím si, že se někdy zhojí. Umřít je jedna věc, zabíj je zase jiná, ale obojí dohromady... To člověka poznamená na celý život. Pardón, chtěla jsem říct polo-upíra.
"A co?" zeptal se Erik, když si všiml mého nijak zvláště nadšeného výrazu.
"To je jedno." ucedila jsem. Zbývalo pár minut. "Tak já jdu..." Zvedala jsem se z křesla, ale něčí tvrdá myšlenka mě tak moc zasáhla, že jsem sebou málem znovu kecla na zadek.
Jistě, že to byla myšlenka mé staré přítelkyně, čarodějky. Nemluvím o Ellie - ta by mě na takovou dálku svou myšlenkou ani nezasáhla, určitě ne tak silně. Ellie byla dobrá čarodějka - na svůj věk. On byl problém spíš v tom, že byla moc mladá.
Já jsem sice své schopnosti neměla ani tři roky, ale zdědila jsem po původní čarodějce veškeré její vzpomínky, znalosti a moc. Takže já jsem nebyla začátečníkem...
"Tak co chceš vědět?" povzdychl si zmučeně James.
"Kdo vás proměnil?" vypálila jsem tu nejdůležitější otázku. Oba překvapeně zamrkali a James se ještě zamračil.
"Proč to chceš vědět?" zavrčel a propaloval mě zkoumavým pohledem.
Pokrčila jsem rameny a ruce jsem si složila na prsou. "Protože chci vědět, jestli jsem toho dotyčného čirou náhodou nezabila - , pokud jo, mám o práci míň." oznámila jsem.
Erikovi to došlo dřív než jeho bratrovi. "Hej!"
"Tak kdo?" zeptala jsem se znovu, tentokrát už naprosto vážně.
"Jmenovala se Alis Kendorövá..." řekl neochotně James. Erik se k ničemu neměl. "Byla "naše sestřenka"." ušklíbl se. "Prý že nás toho stoustu naučí!.... Místo toho nám zabila otce a ještě matku nazvala prostituta. Nás proměnila a naší sotva desetiletou sestru nám předhodila jako oběť."
Rozzuřeně se díval do ztracena a já čekala, kdy se už vážně promění.

Předchozí kapitola ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨Další kapitola

 


Anketa

Jaká moje přezdívka se vám líbí víc?

Zizi Ingen
Alexis Dark

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 26. září 2012 v 18:01 | Reagovat

A do prdele, ten poslední odstavec mě dostal....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama