V. Vážně kruté odhalení... 1/3

7. září 2012 v 22:46 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Takže další kapitola... Trochu kratší než normálně, což je způsobeno tím, že právě dokončuji jeden rukopis, který bych ráda předala našemu "vyučujícímu", kterého máme na češtinu...
Bude to rozděleno na dvě části, páč je tohle až moc krátký a mě se nechce vás nechávat čekat než to celé dopíšu (což nebode brzo). V téhle kapitole bude rozhovor po plese a taky vás čeká strašně tajemné odhalení! Jinými slovy: ostatní přijdou na Nathaninu pravou totožnost... Jak to zjistí a jak budou reagovat? Unese to Carol? Nebo bude hysterická? A jak se s tím vypořádá Nathanin povedený bráška?
Mezi Nath a Jamesem houstne vzduch... Čím to asi bude?
A v té druhé části bude rozhovor se všemi magickými bytostmi v okolí... V jednom z komentářů jsem našla, že je tu jistá totožnost s upířími deníky... Totožnost tu je z důvodu mé posedlosti a taky mírnou labilitou spisovatelky tohoto blogu (mě) tudíš se budu snažit být trochu víc originálnější, ale pochybuji, že se mi to povede aniž bych nepsala blbosti...
No nic, teď k další části příběhu...




"Jak si mi to mohla zatajit?!" vyšilovala Carol.
Podobné věty z ní padají už od rána, kdy se probudila s bolestí hlavy a její první myšlenka zřejmě byla: Ona mi něco zatajila! A od té doby pořád dokola opakovala podobné věty.
"Corol. Už jsem ti to několikrát vysvětlovala. Byl to hajzl a já nechtěla, aby sis o mě myslela, že jsem na blby... Chtěla jsem tě ušetřit od něčeho... takového. Netušila jsem, že mě bude pronásledovat až sem." Lhala jsem. Strašně jsem jí lhala a vůbec jsem se za to nestyděla.
Nechtěla jsem jí to říct, protože jí do toho jednoduše nic nebylo a věděla jsem, že mě bude pronásledovat, ale rozhodně jsem nečekala, že půjde na školní ples a že se pokusí nabalit si mojí ségru... Tak odvážný může být fakticky jenom on.
"Mělas' mi to říct!" trvala na svém a dál přecházela po obýváku.
Já jsem seděla na gauči a popíjela jsem svůj koktejn z krve a borůvkového džusu, neboť jsem neměla v plánu vyhladovět.
"Fajn. Příště ti to řeknu, ale teď už vážně musím do práce!" vyhrkla jsem a zvedla se. Popadla jsem kabelku a šla do baru.
V baru jsem byla za chvilku a nic moc se tam nepřihodilo..., ale...
Už bylo dávno po zavíračce a já šla domů, když na můj upíří nos zaútočila vůně krve. Nebylo jí moc a její majitel byl dost daleko, ale mé upíří smysly ji i na takovou vzdálenost dokázaly vycítit.
To nebylo dobré. Věděla jsem, že je něco špatně... Vždycky když jsem ucítila krev mojí první reakcí bylo na ní nijak nereagovat.
Zarazila jsem se, protože k pachu krve se přidal ještě křik. Už jsem neváhala a upíří rychlostí jsem se vydala za oným ženským křikem. Utíkala jsem přímo k parku, který byl vzdálený asi tři kilometry od baru. Ani jsem se při tom nezadýchala.. Má to i své výhody být upírkou.
Docela mě děsilo, že nevím, komu ten křik patří.
Běžela jsem vážně rychle skrz stromy parku. Větve mi šlehaly do tváře, ale já si toho schválně nevšímala.
Všechny myšlenky jsem odsunula až na později a soustředila jsem se pouze na pach krve, která mě vedla k její majitelce.
Normálnímu člověku by to trvalo minimálně dvacet minut, ale já tam byla sotva za pár minut.
Schovala jsem se za budy a poslouchala, co se děje. Slyšela jsem zvuk upířího souboje (nikdo jiný si nemůže vyměňovat tak silné rány, tak rychle). Stevensone se pral s nějakým upírem, kterého jsem neznala a Melissa s Carol je sledovaly s vykulenýma očima. Melissa měla rozervaný krk a podle mě křičela právě ona... Ale co tam dělala moje sestra?
Neměla jsem chuť nad tím přemýšlet a tak jsem se vydala vpřed právě ve chvíli, kdy se neznámí upír vrhl na holky a Stevenson ho odhodil stranou.
Upír vstal a asi teprve v tu chvíli si uvědomil, že bude muset nejdřív zabít Stevensona a pak až holky. Vrhl se k němu a vrazil mu větech do ruky. Stevenson se po něm ohnal, ale Neznámí byl rychlejší a uhnul mu, vzal ho ra loket a vyhodil mu ho.
Stevenson vykřikl potlačovanou bolestí a upíra od sebe odhodil.
Ten upír musel být jedním z prvních, protože Stevensonovi dával dost zabrat. A já v něm poznala jednoho z tich, kteří mě pozorovali v baru... Musela jsem jim pomoc, ačkoliv to znamenalo, že se prozradím.. Nesnášela jsem ho a s Melissou jsme si poslední dobou taky moc nerozumněly, ale já jsem nikdy nevěřila, že má někdo právo odsoudit někoho a nechat ho zemřít.. Každý má právo se pouze bránit, když na něj někdo útočí a pomoc, když může. A navíc to byla kamarádka mojí sestry, která tam taky seděla!
Normálně bych si chvíli užívala, jak se ho Stevenson snaží dostat a jak při tom trpí, ale byly u toho holky... Ony si to asi moc neužívaly a mohlo by jim to způsobit doživotní trauma...
Vyndala jsem si z boty kolík a pomalu kráčela přímo k hlavnímu ději.
Ten upír ho právě odhodil na strom a on se nedokázal zvednout, byl moc mladý a slabý. Pohlédl na svou původní oběť a pak si všiml mě. To už se zvedla vystrašená Carol.
"Nathani, vypadni!" sykla a chytla mě za ruku. V tu chvíli jsem už věděla, že je upírka, ale na vysvětlování byl čas zase jindy.
Upír se po nás vrhnul. Rychlostí blesku jsem odhodila Carol stranou a upíra přehodila přes sebe, takže vrazil bokem do druhého stromu, pořádně.
Nejen, že jsem ho překvapila, ale byla jsem i rychlejší a ta rána, kterou jsem mu vrazila byla taky dost silná.
Nehnutě ležel opřený o strom, takže jsem usoudila, že jsem mu zlomila vaz. Něco takového upíra zabít nemůže, ale na chvíli ho to paralizuje, takže se pár vteřin nemohl vůbec hýbat a o chvilku později mohl jenom dýchat.
Přešla jsem k němu s kolíkem v ruce. "Kdo seš?" zeptala jsem se.
"Tobě se nebudu zodpovídat!" sykl a znovu se po mě vrhl. Byl silný, ale já jsem to čekala. Vždycky se tak naivně pokouší dostat se z mého sevření. Skončil přimáčknutý ke stromu a s kolíkem těsně u srdce.
"Ptala jsem se tě: Kdo seš?!" křikla jsem. Neodpovídal. "Dělej! Nemám na to celou noc!" sykla jsem k němu. Stále neodpovídal.
Vrazila jsem mu kolík do břicha a odhodila jsem ho na zem. Zaúpěl, ale pořád nemluvil.
Ignorovala jsem Carolinino překvapené zalapání po dechu.. Jak jsem říkala. Na vysvětlování bude čas zase někdy jindy. Neměla jsem náladu a to by pro toho upíra mohlo být osudným.
Snažil se sebrat ze země a černé vlnité vlasy mu zpadaly do obličeje, který se mu změnil v ten upírský. Měl zarudlé zornice a tesáky se mu zostřily. Zase na mě zaútočil.
Chytla jsem ho pod krkem a zvedla jsem ho do vzduchu.
Kopal nohama a lapal po dechu. Byl v háji a moc dobře to věděl. Snažil se mi uvolnit stisk, ale já se nedala. Začal sípat a zoufale lapal po dechu. Pustila jsem ho až, když začal fialovět a neměl skoro žádný puls. Odhodila jsem ho stranou. "Fajn. Chtěla jsem to udělat po dobrým, ale nedáváš mi na výběr." Zaútočila jsem na jeho mysl.
Jako upír dokážu mnoho věcí jako například být super rychlá a že mám vylepšené veškeré smysly, ale manipulovat s cizími myšlenkami mě naučila jedna moje známá. Čarodějka, která mi věřila tolik, že mi svěřila pod ochranu svou moc a naučila mě jí používat.
Byla jsem v tom začátečnice, takže mě to stálo spoustu energie, ale nenechala jsem na sobě nic znát. Soustředila jsem se pouze na hradby kolem jeho mysli a ničivými silami jsem mu útočila na vědomí. Působila jsem mu tím neskutečnou bolest, kterou ještě asi nikdy před tím nezažil.
Skoro jsem ho přivedla do bezvědomí. Svíjel se bolestí a lapal po dechu.
"Ren... Renier Healite." zaúpěl stěží.
"Jo, jasně! Už si vzpomínám!" rozjásala jsem se, ale pak jsem zvážněla. O tom chlapovi jsem slyšela. Otec o něm mluvil v jednom kuse... Starý známí, který je jako my. Nebo jak to řkal.. Ale on by neměl být tak silný - , to byla jenom naše rodina! - ale rozhodně to nebyl obyčejný upír. To už by byl mrtvý a každý nám podobný by to taky nepřežil, protože by ho to stálo všechnu energii a on by se rozpadl v prach. "Ale ty nejsi první..." řekla jsem po chvilce ticha.
Všichni mě pozorovali a já si uvědomila, že je tu víc krve než by byla většina upírů schopná snést. A že tu mám dva zraněné, kterým musím pomoc.
"Ne!" Pokusil se zvednout, ale nedovolila jsem mu to. "Jsem to, co ty!"
Ještě víc jsem se zamračila. "Tohle ještě probereme." sykla jsem k němu. "Teď vypadni! A opovaž se ještě někoho v tomhle městě napadnout!"
Propustila jsem ho, ale jeho mysl jsem polapila tak, že nedokázal odjet z města. Zdrhnul se ještě dřív než jsem se stihla narovnat.
Chtěla jsem dojít k holkám, ale on mě předběhl. Postavil se před ně jako ochraný štít, ačkoliv se sotva držel na nohou. Držel si pravou ruku, ve které měl zaražený dřevěný kolík. Z nosu mu tekla krev a levou nohu měl celou zakrvácenou. Vypadal dost zuboženě, ale nějakým záhadným způsobem si ve mně vybudoval úctu tím, že je chtěl chránit i za cenu svého života.
Překvapeně jsem povytáhla obočí. "Myslíš, že bys mi zabránil, kdybych jim chtěla ublížit?" řekla jsem a obešla jsem ho.
Carol na mě zírala jako na zjevení. Mimoděk držela Melissu za ruku a tím jí utěšovala.
Melissa se sotva držela při vědomí. Halenku měla roztrženou od výstřihu skoro až k pasu a byla bledá, že jsem se divila, že v té tmě její pleť nesvítí. Oči měla matné a řasenku rozmazanou skoro po celém obličeji.
Přisedla jsem si k nim a podívala jsem se Mellise do očí. Tvářila se jako by jí každou chvíli měli pohřbít zaživa... Věřte mi. Mám s tím velké zkušenosti. Položila jsem jí svou ruku na čelo a mírně jsem zatlačila, čímž jsem jí přivedla do bezvědomí.
"Co to děláš?!" vyjekla Carol.
"Bolelo by jí to, kdyby byla při vědomí." řekla jsem jako naprostou samozřejmost.
Položila jsem jí ruku na rozervaný krk a potlačila touhu se jí do něj zakousnout. Soustředila jsem se a z dlaně mi začalo pulzovat mírné zlatavé světlo, které jí zhojilo rány. Bolelo to nejvíc mě, ale já jsem na tu bolest, která mi při kouzlech probíhala celým tělem už byla zvyklá, takže jsem ji ignorovala. Ale kdyby byla vzhůru Melissa, určitě by svým křikem probrala tak dvě třetiny města a o to jsem vážně nestála.
Stevenson mě celou dobu nedůvěřivě pozoroval. Carol mě taky pozorovala, ale spíš užasle než nedůvěřivě.
"Takže seš čarodějka?" zeptal se posměšně.
Stěží jsem potlačila touhu ho zabít a obrátila jsem se k němu. "Patřím k těm dobrým, takže máš štěstí, protože tě nezabiju... Zatím!" řekla jsem.
"Jo. Tak to budeš hodná, když si mě tak pracně zachránila." poznamenal.
Ignorovala jsem jeho poznámku a věnovala jsem se jádru věci. "Kdo všechno o tom ví?" zeptala jsem se.
"Já, James, Melissa, Erik a Ellie." řekla poslušně Carol. Za ty roky se skoro vůbec nezměnila a mě trochu děsilo, jak se mi podobá... Já jsem takhle taky odpovídala Brianovi a tátovi, když se mě na něco ptali. Ostatním sourozencům ne, ale to bylo tím, že oni byli prostě o dost slabší než já. Co nadělám? Jsem už holt taková, úžasná...
"Jak si to zjistila ty?" vyštěkl Stevenson.
"Řekněme, že mám hodně dobré zdroje." řekla jsem nepřítomně. Nadzvedla jsem Melissu a znovu jsem jí probudila.
"Nath.." řekla Carol. Otočila jsem se k ní. Ona hlavou kývla k Stevensonovi. Pozvedla jsem obočí a zakroutila hlavou.
Ne! To teda rozhodně neudělám!
Nesnáším ho!
On si sedl a hlavu si opřel o strom. Přivřel oči a nevěnoval nám pozornost.
"Prosím..." zašeptala Carol a ruce sepjala jako kdyby prosila Mikuláše o dárky a odříkavala mu básničku. Znovu jsem se zakroutla hlavou v odmítavém gestu. "Zachránil nás.."
"Fajn!" rezignovala jsem nahlas. Bylo mi jedno, že nás nejspíš celou dobu poslouchal. Zvedla jsem se a přešla k němu. Zase jsem si klekla a zvedla mu ruku, kterou měl probudnutou. Ošklivě krvácela a nechtěla se zhojit.
"Co to děláš?" zeptal se překvapeně, takže asi neposlouchal.
Znecitlivěla jsem mu ruku od loktu dolů a vyrvala mu kolík z těla. On mě uchváceně sledoval.
Nebolelo ho to. Uměla jsem udělat, aby lidi určitá část těla nebolela tím, že jsem převzala jeho bolest na sebe. Nebylo to sice dvakrát příjemné, ale rozhodně to bylo přjemnější než poslouchat jeho křik.. Já vím, jsem strašně měkká...
Pak jsem měla dvě možnosti, jak ho uzdravit. Jednu, která se mi vůbec nelíbila, ale byla by pro něj příjemnější a přirozenější. A pak tu byla druhá, která by ho asi dost bolela a ani by ho moc nevyléčila... Proč jsem tak strašně měkká?
Promněnila jsem svůj obličej v ten upírský a Carol mě chtěla od něj odtáhnout. Zřejmě nabyla dojmu, že ho chci zakousnout, ale já se místo toho zahryzla do svého zápěstí a natiskla mu ho k ústům. "Pij!" přikázala jsem neochotně a odvrátila jsem hlavu.
Carol mě zaraženě pozorovala.
Jasně, změnila jsem se za tich pět let - , to věděla - ale určitě netušila, že jsem teď ochotná za své blízké položit i život.. Stevenson se jako "můj blízký" označovat nemohl (přece jen, znali jsme se teprve týden a já už měla strašnou chuť ho minimálně zmlátit do bezvědomí.), ale asi by neprospělo v můj prospěch, kdybych ho zabila před přítelkyní jeho bratra... Ne, vůbec nejsem sobecká, namyšlená mrcha.
Nenechal se moc pobízet. Když jsem mu přiložila zápěstí k ústům jeho obličej se proměnil v ten upírský a on se do mě silně zakousl. Tou zdravější rukou mě chytl za loket a přidržel si mě.
Zaúpěla jsem bolestí.
Sál intenzivě a pro mě dost bolestně.
Zatínala jsem zuby, abych nekřičela. Vydržím hodně, ale nic se nevyrovná bolesti, která vám probíhá tělem, když vám někdo zatne zuby do kůže. Ještě, že jsem mu nedovolila se napít z mého krku - to bych asi nevydržela nekřičet.
Sál vážně moc pevně a já cítila, jak mi jeho zuby zraňují kůži a zvětšují přísun krve pro hostitele.
"To už by stačilo." řekla jsem stěží, když jsem už věděla, že se hojí. Ale on mě ignoroval a dál ze mě sál. "Hele, že jsem upír neznamená, že mě to nebolí, takže když mě hned nepustíš, rozbiju ti lebku!"
Vyhrožovala jsem, ale nic z toho jsem nemyslela vůbec vážně... Nemyslím si, že bych byla schopná ho zabít potom, co se postavil před mou sestru, aby jí ochránil.. Dlužila jsem mu hodně za její život a moc dobře jsem si to uvědomovala, takže jsem do něj po pár vteřinách jen mírně strčila a on se ode mě automaticky odtáhl.
"Fajn. Takže jsi čarodějka nebo upírka?" zeptal se a já začala přehodnocovat názor, že bych mu nerozdrtila lebku...

Předchozí kapitola ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨Další kapitola

 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 26. září 2012 v 17:37 | Reagovat

James má u mě veliké význemné plus! :-)
Jediné, v čem jsme si s Nath podobné je nenávist k šatům a podpatkům... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama