V. kapitola Zloba a zášť II. část

13. září 2012 v 17:35 | Alexis Dark |  Dcery a synové Moci (noci)...

Dojde k převratné události, která změní celý dosavadní děj příběhu... Všude je sice napsáno, že tahle povídka bude mít ještě další tři části, ale asi jich bude víc... no, uvidí se. Ale toto je určitě poslední kapitola, ve které se objeví pohled Laury...
Laura totiš ztratí moc nad dějem a sama se stane pouhou postavou... Ale kdo bude teď tím hlavním? (Jednoduchá otázka a existuje na ni jednoduchá odpověď).




Konečně mi to zvedl!
"U telefonu Denys Arael, přejete si?" ozval se hlas mého bratra z telefonu.
"Tady Laura." řekla jsem a zhluboka jsem se nadechla. "Potřebuju s tebou nutně mluvit."
"Jo, jasně. Vo co de?"
Bylo to divný.. Nemyslím to, že zněl zadýchaně a přistiženě (na to jsem byla zvyklá), ale šlo o to, že zněl naprosto v pohodě a přitom pokaždé, když jsem tuto větu pronesla přišel malér a ani tentokrát to nebylo jiné.
"Jde o mě... o mou rodinu." řekla jsem.
Z druhé strany sluchátka bylo ticho a tak jsem dál pokračovala: "Ty... nejsi můj bratr, že ne?"
Zase bylo jen ticho. "Jak jsi na to přišla?" zeptal se a snažil se znít pobaveně, ale v hlase se mu chvěla nervozita. Tohle nečekal. Nikdo nečekal, že na to přijdu. Chtěli mi to tajit po celý život. Chtěli mi tajit, co jsem zač a chtěli mi zatajovat mou minulost i to, že všechno zlé, co se mi v životě stalo byla jenom moje vina... Byl to tak frustrující pocit...
"Vím to." odvětila jsem naprosto klidně a silně. "Chci jen vědět, proč jste mi to neřekli."
"Lauro... Nevím, o čem to mluvíš?!" Lhal.
"Víš ty co? Všechno, co se mi v životě stalo byl osud, víš? Bylo osudem, že jsem se přistěhovala zrovna sem a že jsem to tady zjistila. Měla jsem to tady zjistit, protože vy byste mi to nikdy neřekli! Musela jsem si tím vším projít sama, protože vy jste mě prostě aduptovali jako psa z útulku!" Nekřičela jsem. Ani nebylo třeba. Můj hlas zněl silně i v normální hlasitosti.
"Přestaň!" sykl. "Vůbec nic o tom nevíš!" On rozhodně křičel.
"Vážně? Opravdu bratře? Já jsem si tím vším prošla, zatím co ty si randil s těma svýma courama! Já jsem přišla o nejlepší přítelkyni! Já jsem žila bez rodičů v domění, že mě od nich moje babička zachránila! Ale ne! Ono, kdybych u nich zůstala, tak by to bylo lepší!" Teď už jsem křičela.
Byla jsem ráda, že jsem telefonovala při hodině a na záchodcích, protože kdyby mě někdo slyšel asi si o mě bude myslet zvláštní věci. Ne, že by mi na tom v tu chvíli záleželo.
Slzy jsem pracně zaržovala v sobě.
"Už tě nikdy nechci vidět..." zašeptala jsem tichým hlasem.
"Ne! Opovaž se ten mobil položit! Lauro..."
Položila jsem to.
Sesunula jsem se podél zdi až na zem. Slzy mi stékaly po opuchlých tvářích a mokřily mi bundu. Objala jsem si kolena a připadala jsem si strašně prázdná. Bylo to nefér! Strašně nefér!
Nevěděla jsem, co mám dělat, ale rozhodně jsem nebyla připravena vrátit se na vyučování a snášet ty pitomé vševědoucí pohledy, které po mě vrhali jak učetelé, tak všichni žáci. V tomhle jsem si byla s Eurenee hodně podobná - nenáviděla jsem, když mě ostatní litovali.
Vstala jsem ze země a otřela jsem si oči.
Asi to není moc dobrý nápad, ale... Musím odsud a to, co nejdál...

***oOo***

Nebyl to vůbec dobrý nápad
V očích mě pálily slzy a bolest mi svírala celé tělo... Všechno bylo bolestivé a splývalo mi to dohromady. Všechno se měnilo, čas, prostor i realita se sny se propojovaly a měnily. Všechno se zamotávalo a to díky mě. Díky oběti, kterou jsem zvolila.
Kolem mě byl vír všeho, co se stalo... Vzpomínek mých a mých předků. Má minulost.
Mou obětí měla být lidská bytost, ale já zvolila svou moc, abych bránu rozevřela a Eurenee přetáhla sem. Ale ten vír mě táhl do sebe a přál si se mnou splynout v jednu bytost.
Nemohla jsem se bránit. Nemohla jsem nic jiného než se pokoušet udržet nohama na zemi, ale moc se mi to nevedlo.
Řekněme, že ve sportech nevynikam a vzdorovat zemské přitažlivosti je fakt náročný sport, který doporučuji všem lidem, kteří se rozhodli zbavit svou zahradu jakéhokoliv listí.
Svůj pokus s kouzly jsem prováděla na školní zahradě, snad sama, ale přesto mi přišlo, že vír vzal sebou všechno, co mu stálo v cestě. Já jsem se držela nějaké sochy a divila jsem se, že mi nohy nevlajou ve větru, protože vítr byl fakt silný.
Brána stála uprostřed pozemku... No, nebyla to ani taková brána jako spíš kamenný, polorozpadlý oblouk velikosti člověka obrostlý nějakýma růžovýma kytkama s fontánkou vzdálenou asi dva metry a s úžasně uklidňujím jezírkem, který se zdál jako útočiště pro veškeré zvířectvo, prchající z lesa za vzděláním. Od brány vedlo několik cest klikatým bludištěm z břečťanu, který obklopoval snad celý areál školy.
Najednou mi v hlavě zazněl něčí až nadpřirozeně hluboký hlas: Věř mi. a já ho poslechla.
Byla jsem ráda za to, že jsem si vzala džíny a mikinu, páč bylo docela dost chladno.
Pustila jsem se sochy a co nejvíc u země jsem se blížila k bráně, která mě táhla do sebe. Vlasy mě mlátily do tváře a oblečení chtělo opustit mé tělo a nechat mě tam samotnou, naštěstí jsem to nedovolila. Ruku jsem si držela před obličejem a tvrdohlavě jsem pokračovala vpřed.
Nevnímala jsem vyzvánění telefonu v kapse ani tíhu knihy, kterou jsem svírala v podpaždí.
Nevnímala jsem ani hlas mého nitra, který křičel, že se mám vrátit a vykašlat se na nějakou holku, kterou ani pořádně neznám... Ale můj mozek i tělo vědělo, že to je to, proč jsem tady. Jako tady na Zemi. Proč jsem se narodila? Abych ochránila hlavní hrdinku svojí smyšlené knížky... A pak, že bláznem může být člověk až od dvaceti...
Vír mě pohltil a já o sobě ztratila přehled...


Něco mě praštilo do hlavy... to byla jediná logická myšlenka, když jsem se probudila.
Ležela jsem na něčem bílém a... vlastně všechno okolo bylo bílé.... Tady jsem nebyla... před tím. Ale on byl problém, že jsem ani nevěděla, kdy před tím. Nevěděla jsem, kde to jsem, proč tu jsem ani jak jsem se tam dostala. Vlastně jsem nevěděla vůbec nic....
Ale věděla jsem, že bych tu neměla být sama... Měl tu být se mnou ještě někdo bez koho nedokážu žít... Bylo to takové tušení, se kterým jsem se narodila. Nikde nejsem úplně sama a vím to, ale nic jiného nevím...
to byl velký problém. Nic jsem nevěděla a nebyl tu nikdo, kdo by mi to mohl vysvětlit.
Vstala jsem ze země a zakymácela jsem se, jak na mě všechno dolehlo a zase mi bylo do pláče jako pokaždé...
Můj život... no, není příliš šťastný a určitě ani nikdy nebude, ale je v něm spousta lidí, pro které bych si přála žít, co nejlíp... Můj život není nijak extra super (fakt, že ne). Mnozí mi ho sice závidí, ale oni ho neznají celý, nikdo ho nezná a já chci, aby to tak zůstalo.
"Takže jsem tě našla." řekl dívčí hlas.
Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů a octla jsem se tváří v tvář mladé dívce. Byla vážně vysoká a měla na sobě divný oblečení, který by u nás nosili jedině kluci... Ale něco mi říkalo, že ona není od nás, ačkoliv jsem přesně netušila, cotím od nás myslím... No, to je jedno.
"Co seš zač?" odsekla jsem nepřátelsky. Nebudu vám lhát. Nelíbilo se mi, že je vyšší než já a že jsem bez jediné osoby, u které si můžu být naprosto jistá, že mě nenechá na holičkách. U ostatních tuto jistotu nemám...
Můj život je jako houpačka. Někdy jsem nahoře a někdy dole. Jednou je ti úžasně, zvnášíš se na vlně lásky a pak někdo přijde a celý tvůj sen rozdrtí na padrť.. Úplně to člověka zničí a roztrahá na kusy. Přestaneš mít důvod žít... žiješ pouze pro smrt druhých a pomstu... Nic ti nestojí v cestě. Soucit odsuneš stranou, protože... kdo měl soucit s tebou? Nikdo. Stejně jsem na to dlouho nahlížela já a pak, když přišel další důvod, za který mi stálo bojovat... Nedokázala jsem už vyhrávat. Nemůžu se smát, když vím, že se pro mě všechno změnilo. Nemůžu věřit, když nemám pro co. Nemůžu milovat, protože není koho..
Všechno je pro mě pouze cesta, která mě zavede k cíly, ale pak se obrátím zpět a uvidím, že ten cíl mi za tu velkou bolest ani nestál... Vím to a přes to jdu dál, protože musím! Já se nikdy nevzdávám!
"Emh... To se těžko vysvětluje. Tobě prozatím bude muset stačit, že nejsem tvůj nepřítel a jmenuji se Laura Araelová."
Byla mi povědomá, ale nevěděla jsem odkud. Určitě jsem ji někde viděla - to jsem cítila ve svém srdci, - a její jméno mi bylo taky povědomé...
Moment... COŽE?


Lucy netrpělivě poklepávala na lavici.
Hodina už byla skoro pryč a ona se nevracela.
Lucy už měla naplánovanou omluvu, která za ní měla všechno vyřešit, ale jak se může omluvit někomu, kdo se neobtěžuje ani přijít na hodinu?
Venku se zvedal vítr. Dívka s blonďatými vlasy pozorovala náhle černou oblohu a přišlo jí, že ta bouře...
"Proboha!" vykřikla a vyskočila na nohy.
"Slečno... Můžete se prosím posadit?" vyzvala jí učitelka, ale Lucy to bylo ukradené. "Lucy! Ihned si sedněte!"
"Ta bouře.." zašeptala však Lucy a celá pobledla. Všichni se zadívali na školní pozemek a učitelka konečně pochopila, co se děje... Minulost se opakuje...
 


Komentáře

1 Niks Niks | Web | 18. září 2012 v 20:49 | Reagovat

Super, těším se na další části! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama