VI. kapitola Trest za zradu

26. září 2012 v 9:17 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Ok. Dnes nám škola dala milostivé ředitelské volno a tak jsem včera večer mohla nerušeně psát až do brzkého rána a vznikla další kapitola ZVP... Jo, teď se s psaním trochu sekám, ale nejsou to nijak závratná čísla, co se nepsaní týče, takže se pomalu nic neděje...
Možná si někteří všimli, že se ledacos změnilo. Třeba, že povídky už nenajdete v menu, ale musíte kliknout na tvorbu hlavy blogu a potom až na povídky, nebo jsem se taky vrátila k layloutu, který jsem si nechala speciálně udělat od NikyRoov. Na layi jsou hlavní postavy celé povídky. Carol a Nath. Já si taky trochu hrála s grafikou a vznikli ikony pro různé povídky...
Teď pracuji na Dcerách a synech moci (noci)..., kteří co nevidět skončí.





Měla jsem spoždění jen pár vteřin, ale on mě i přes to musel seřvat a nazvat mě nezodpovědným harantem, což se mu samozřejmě vůbec nevyplatilo a on skončil s ohromnou bolestí hlavy u země.
Věděl až moc dobře, jak mě štve, když se ke mně někdo chová jako k malé a nezodpovědné holce. Na to by musel být silnější než a já a to nikdo není! Alespoň nikdo s kým jsem se doposavaď setkala...
"Už s tím přestaň!" začíná pomalu ztrácet vědomí, ale já nepřestávám a dál mu do těla posílám všechnu uloženou bolest.
Jako čarodějka jsem se naučila jedné věci. Nikomu nikdy nevěř. Tak to hold je. Nikomu nemůžu věřit a ani nevěřím. Proto existuje taková dimenze, ve které si my, čarodějové ukládáme věci, které by se nám později mohli hodit. Třeba při vyvolávání jednotlivých kouzel nás všechno bolí a občas je to vážně bolest, která by rozbračela i ledajakou horu svalů, ale my se jí jednoduše zbavujeme. Vložíme jí do takový kapsy v té dimezni a později ji přefiltrujeme do vybrané oběti.
Kruté, ale úsporné a chytré...
Nakonec přeci jenom uvolňuji svojí mučivou sílu a bolest opět zalézá na své místo.
Brian se zdá být naprosto v šoku. Ještě jsem na něj takovou moc nepoužila a to pouze z jediného důvodu... Je to můj bratr a já mu nechci ubližovat... Většinou.
Zvedl hlavu a radši nasedl do mého auta. Technicky vzato jeho, ale to by bylo na dlouho..
"Kdes u všech bohů získala tolik bolesti?" zavrčel na mě vztekle a ohromeně zároveň. Celé tělo se mu třáslo vyčerpáním z oné bolesti, kterou jsem mu způsobila... a já se za sebe začala stydět. Zase.
Víte... ono se řekne, že je super mít tak ohromnou, přímo ničivou moc, ale s tou přicházejí i problémy. Ta moc ohrožuje vaší psychiku. Pohlcuje vás a vám přijde, že byste měli být všemocní, že dokážete cokoliv a celý svět by se vám měl klanit... Ale to je špatně. Čím víc síly vyprodukuju tím jsem slabší - to je logické - , ale bohužel vám to většinou dojde až když někoho okolo sebe zraníte nebo zkolabujete... Mě se častěji stává to druhé... Ale pokud se stane to první a vy zraníte někoho, na kom vám záleží... je to jako dostat pěstí do břicha. Pak máte chuť se zamknout ve sklepě a už nikomu neotevřít, prostě schnít zaživa.. Věřte mi, vím o čem mluvím...
"Všude... možně." vyhnula jsem se přímé odpovědi.
Nevím, co by s ním udělalo, kdybych řekla, že jsem tu bolest nahromadila za asi pět měsíců a to z používání kouzel a různých rituálů, které měly účel zabít většinou pouze démony ohně a tak.
"Takže si jim to řekla." nebyla to otázka, pouze konstatoval jasný fakt. Rukama svíral volant tak pevně až jsem se divila, že neprasknul. Byl nesvůj.
Sice Carol viděl jen párkrát v životě a ani s ní pořádně nemluvil, ale... Je to prostě jeho sestra. To je to jediné, co ho zajímá. Ona a její bezpečí. Tak to měl se mnou taky.
Pamatuju si na první týdny mé proměny, kdy mě náš otec trénoval. Mou rychlost, mé reflexi, mé reagování, ladnost, přesnost pohybů... Byl na mě krutý. Po každém zpackaném nápřahu, po každém pádu, každé otočce na víc následoval trest. Po jeho trénincích se mi chtělo brečet. Večery jsem trávila ve vaně s ledem, jak mě všechno bolelo a ve škole jsem byla ráda, že žiju.
Ale Rian mi pomáhal. Nebál se mě zastat, dokonce i mnohokrát vzdoroval otci jenom kvůli mně. Často se hádali. Otec říkal, že jsem moc slabá a Rian mě bránil... Je to vážně úžasný bratr, který je za každou cenu na vaší straně.
Pár posledních dní mého tréninku se na mě otec vybodnul a trénoval mě Rian... Jeho tréninky byli mnohem méně náročné a tak jsem je zvládala levou zadní. A když jsem porazila Riana i otce najednou, tak mi bylo laskavě povoleno jít po svých.
Kývla jsem na jeho předchozí polo-otázku a své vnitřní proslovy jsem se snažila snížit na minimum. Už jsem začínala sama sebe nudit... A to se nestává moc často.
"Ale neřekla jsem jim o tobě." dodala jsem. "Myslím, že by se to neměli dozvědět ode mě."
Rian souhlasně zamručí, což by se dalo přeložit jako souhlas.
Moje auto stojí zaparkovaný před naším domem a tak až moc jasně slyšíme Carol křičet.
Její vysoký ječák by slyšel snad i hluchý.
Oba dva vystartujeme z auta a Rian (k mé neskonalé zlosti) vykopává dveře dost dobře mířeným kopem.
Ty dveře si bude platit!
Ve vnitř je všechno vzhůru nohama. Papíry jsou rozházený po celé místnosti, nábytek přeházený, okna vysklený... Dodnes nechápu, jak je možné, že jsme neslyšeli toho, kdo to všechno demoloval.
Carol stojí nahoře na schodech a v půlce schodů stojí další postava... Jistě! Ono nestačí, že mě tady kontroluje bratr! Ne, on prostě musel přijet taky!
"Ihned odsud vypadni!!!" křiknu na něj rozzuřeně.
Nejen, že mi převrátil barák vzhůru nohama, ale ještě vyděsil mojí sestru.. To je fakt moc! Dokonce i na mě!
Jistě, že to byl Dan. Nikdo jiný mě nedokázal vytočit už pouhou svojí přítomností.
"Ale no tak... To se musíš do všeho pléct?!" zeptal se otráveně. Otočil se ke mně a vycenil své dravčí zuby v úsměvu.. Zorničky měl krvavě rudé a černé vlasy rozcuchané na všechny strany, takže se Carol asi jen tak nenechala.
Já jsem ucítila závan krve.
Carol po krku stékal tenký pramínek karmínové tekutiny.
To má na mě stejný účinek jako studená sprcha a já Dana na místě zabíjím. Pouhou myšlenkou. Znechuceně sleduji měnící se výraz v jeho tváři, nyní už chápající, že je s ním naprostý konec. Že ho už nic a nikdo nezachrání...
Ale není to jenom tak.
Zabít někoho ještě k tomu dost starýho upíra pouhou myšlenkou si žádá oběť - bolest. Ale nejenom tu moji, kterou přemisťuji do zásoby, ale stojí to i Danovu bolest. I on musí platit daň za svou smrt.
Nečekejte něco tak absuldního, že se třeba jenom vypaří a bude klid. Naopak je to hodně drastické.
Celé tělo se mu rozletí na kusy. Krev je všude okolo a vzduch protíná tón určený pouze uším jeho druhům, upírům. Je to tón na tak vysoké frekvenci, že ho lidé neuslyší ani s pomocí genetických mutací, které budou hodně populárná za dvě stě let. Slyší ho pouze upíři a netopíři díky tomuto zvuku většinou padají mrtví k zemi. Ale to není zdaleka všechno. Všechny pozůstatky jeho těla se smršťují do takového chumlu, kde se promíchávají s magií a vzniká z toho něco jako dar za mou moc a díky někomu, kdo mi ji poslal... Je to trochu složitější.
Každopádně to po chvilce mizí. Tělo, krev i zničený nábytek. Všechno je přesně takové jako ráno, když jsem od sud odcházela.
Je až zarážející kolik se toho může přihodit za jeden den...
"Ty- ty si to... A- a- a... A on.... Pane bože!" Probral mě ze zamyšlení výkřik plný děsu, strachu, který přerůstal v panickou hrůzu. Dotyčná osoba byla vystrašená natolik, že by byla schopná se zabít jen aby unikla oné kruté realitě...
Její hlas byl o pár oktáv výš než normálně, zakoktávala se a nedokázala vyslovit souvislou myšlenku. Carol se zdá být v šoku, vyděšená a připravená vyvrátit obsah svého žaludku.
Upadla do bezvědomí.
Já jsem byla tak vyčerpaná, že jsem ji nestihla zachytit a musel to za mě udělat Ryan.
Padla na mě obrovská únava. Hlava mi začala třeštit a mozek selhávat. Vsadila bych se, že kdyby byl můj mozek nějakým strojem, tak by to v něm rachotilo a blikala červená světýlka. Svaly jsem měla jako ze želatiny a schopnosti se mi utlumili na nulu. Všechny smysly, které jsem díky své moci měla zvýšené o dost víc než by normální upír dokázal postřehnout mi začali slábnout na normální hodnoty a posilovat životní energii, která klesla zhruba na 50%.
"Jak ti je?" zeptal se mě starostlivě Rian, ačkoliv já jsem neomdlela.
"Jsem v pohodě." zalhala jsem a zašklebila jsem se na něj.
Je to možná trochu divný, že já se ho před okamžikem pokusila zabít a on se o mě stará... no, jako starší brácha k mladší sestřičce, ale tak to prostě chodívá. Aspoň u nás. Ženy si musí dokazovat svou sílu a muži zase lidskost, takže se často stává u nás polo-něčeho, že se z žen stávají násilné, pomstychtivé mrchy a z mužů slaboši...
Ne, že bych něco měla proti citlivým mužům, ale... Nepřijde mi to správné. Muž tu je přeci od toho, aby ochraňoval svou ženu a děti...
A zase moje filozofické výmysly. Toho si nevšímejte, každý občas má náladu vypisovat každou blbost, která ho napadne. Třeba Mellisa si píše deník... No, to je fuk. Asi jsem byla vážně v háji s psychikou, když jsem začínala odbočovat z tématu pomalu ještě dřív než jsem ho našla, že jo?
"Tak fajn." hlasl, ale bylo jasné, že mi to nespolkl. "Ale každopádně si musíš odpočinout. Dneska jsi zachraňovala životů až moc. Takže teď zalehneš do postele, já ti přinesu krev a budeš minimálně dva dny v posteli."
"Jsem jenom unavená. Ne nemocná!" zavrčela jsem.
Ta jeho moc opečovávatelská povaha mi začala rychle lézt krkem. Zvlášť, když mi kvůli ní asi v mých 22. letech zakázal lovit kterékoliv démony... Směla jsem je lovit až po tom, co jsem je opustila...
Byla jsem tak unavená, že jsem se s ním pro jednou nepřela. Nechala jsem ho odnést Carol do jejího pokoje a sama jsem se pomalu došourala až k sobě.
Pak už si pamatuji jen omamný spánek, který se mění v noční můru, když začínám vzpomínat na pět let, které jsem strávila mimo toto místo, na pět let, které mi dočista změnili život i pohled na svět, který se do té doby zdál být pro mě příliš nudným a všedním...

Poté, co jsem ho znovu uviděla. Toho muže, kterého jsem viděla jako prvního svýma upíříma očima. Všechno se ve mně zčeřilo a já jsem nabyla odhodlání se mu pomstít. Zabít ho a donutit ho trpět, litovat toho, že se kdy narodil a začal páchat zlo jako upír.
Být Původním upírem má ale i svou obroskou výhodu - nic vás nemůže zabít. Normální upíry zabije třeba zaříkávadlo sedmi čarodějek, výtažek z olše je pro nás něco jako pro upíry z TVD sporýš (na to, že je to nás jako o naprosto pochybně zhlížejících bytostech, je to docela fajn seriál...) toxický a kůl z olšového dřeva vražený do srdce nebo míchy by nás teoreticky mohl i zabít, stejně tak nás zabije i když nám oddělíte srdce od těla a tělo spálíte. Ale na Původní nic z tohoto neplatí, nemůžou zemřít.
Ale i přes to můžou přestat existovat ve fyzickém světě.
Nevím, jak přesně se mi to podařilo, ale podařilo se mi ho nejen odlákat od ostatních Původních, ale i ho zbavit těla. Bohužel si vybral jako další tělo to mé a já mám od té doby všechny roky, které prožil on sám. Vzpomínky, pocity, touhy, sílu... a i pár věcí, do kterých nikomu nic není.
A to byla první vzpomínka, kterou bych vložila mezi pět nejhorších v celém mém životě. Nebojte, že nějakou vynechám. Projedu je všechny pěkně popořadě.
Druhou by byl můj první souboj s démonem ohně, kterého jsem pronásledovala přesně dva měsíce než jsem měla možnost se s ním setkat tváří v tvář.
Celou mě spálil tak, že mám ještě teď jizvy i na jizvách a sedmnáct stehů v pravé noze. Krom toho mě zasthl tak nepřipravenou, jak jen to šlo, díku čemuž utrpělo i mé ego. Ale nejhůř na tom byl mozek, ze kterého mi téměř nic nezůstalo a kůže. Na většině celého mého těla vůbec nebyla a tam, kde zůstala, byla sčernalá a shořelá na troud... nebo jak se tomu černému říká.
Už jsem toho dotyčného nikdy nepotkala, ale dal mi do života cenou lekci. Vždy být připravena. Kdekoliv, kdykoliv na kohokoliv. Nikomu nikdy nevěřit, protože když vám bude nejhůř může se i z vašeho nejlepšího spojence vyklubat zrádce.
A číslo tři... Mé setkání s Tigris, čarodějkou, která mi později darovala schopnosti. Byla vážně mocná a čišela z ní autorita a respekt. I její starší sestry jí vykaly a nikdo se jí neodvážil pohlédnout do očí. Byly tak černé až se člověk bál, že v nich zanikne.
Hned. Když jsem jí poprvé uviděla mi přišla tajemná, smutná a sebevědomá. Jinými slovy dříve drzá holka, s kterou se život nemazlil, naopak ji připravil o někoho důležitého v jejím životě a naučil jí prát se ze všech sil.
Ona mě toho naučila mnoho už jenom svou přítomností. Naučila mě, že když spadnu na zadek, musím se zvednout a zkusit to znovu.
Její tréninky boje byly smrtící. Její iluze byly tak dokonalé, že když proti mně (jako součást tréninku) poslala asi 14 bojovníků z nějakého 4. století, tak to byl i Hunové, vedl je Atila a mě po nich zbyli vážně velké šrámy po celém těle. Ke konci každého tréninku jsem byla ráda, když jsem se doplazila k vaně s ledem a ponořila se do ní.
Zezačátku mě vážně týrala, ale později mě začala brát vážně a nakonec se rozhodla, že já jsem tou pravou opatrovnicí pro její moc. Asi jí něco pořádně praštilo do hlavy...
Čarodějky se dělí na dva typy. Ty, které svou moc předávají z generace na generaci v podobě krevního pouta a ty, které svou moc předávají takzvaným "vyvoleným", kteří pak získají jejich veškeré znalosti, moc a všechnu magii.
Ten zážitek byl strašný. Nejen, že mě to málem zabilo, ale ještě to způsobilo kolabs magických bran a málem vybouchla celá naše planeta přehlcením moci...
Ta bolest byla tak ohromná, že mě zabíjela. Nemělo by to bolet, ale to bylo způsobeno tím, že ve mně bojovaly upírské geny s čarodějskými. Nakonec jsem ale přežila a oba dva geny zůstaly ve mně...
A poslední vzpomínka, po které se mi konečně podařilo usnout tak trdě, že jsem už nedokázala na nic myslet byla vzpomínka na vraždy, smrt a bolest... všechny vraždy, které jsem viděla... Nic pěkného.



Předchozí kapitola ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨Další kapitola

 


Anketa

Chcete být spisovatelem/spisovatelkou?

Ano.
Možná...
Ne.

Komentáře

1 ❦Arisu❦ ❦Arisu❦ | Web | 27. září 2012 v 23:53 | Reagovat

Konečně volno :-D I když věřím že Fiřtová už další nedá ....
Povídka je super (no měli jste i horší/lepši) ;-)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 10:04 | Reagovat

Hej, tréninky, kdy se člověku chce brečet, chce se mu jenom padnout a spát, znám moc dobře, takže se dokážu vžít do její kůže :-)
I tak je ale neskutečná, když vydržela nejen svého otce, ale i tu čarodějku.
Jinak beru zpět svůj předešlý komentář. Jmes ani Erik nejsou moji oblíbení. Ne, tím je Ryan. Fakt ho žeru, je to brácha jak má být jenom... bych ho tolik netýrala :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama