5. Proč já? 2/2

25. října 2012 v 11:21 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu
Takže tu máme další kapitolu, část kapitoly. Trochu předběhnu, aby se ten děj pohnul z místa a pokusím se nastínit danou situaci. Tedy. Abych to popsala přesněji, pokusím se objasnit danou situaci v táboře nových, ochránců a taky trochu vysvětlím to s tím božským rodičovstvým, což mi dá zabrat, ale když už jsem si to vymyslela, tak dostat na papír bude ta jednodušší část.

Odlišuje se od knižní předlohy...

(Podle knižní předlohy Záře Měsíce, více --> ZDE)


"Cody Angelo"


Zase jednou toho na mě je moc.
Zdrhne ode mě sestra, o které zjistím, že je mojí nevlastní sestrou a je dcerou boha Herma - fajn. Najdu si kámoše ochránce, kteří jsou děti bohů a smrtelníků - ok, i to se dá přežít. Ale zjištění, že by celej můj život mohl jít do kytek jenom kvůli nějaký extra namyšlený holce - to je moc i na takovýho šílence jako jsem já!
Fajn, fajn. Jsem sobec myslící jen na sebe a své blaho, ale poté, co zjistíte, že celý váš život se zakládá na sprosté lži začnete uvažovat sobecky ať se vám chce či ne. Na každýho to jednou padne a ani já nejsem výjimkou. Nesnáším, když mi někdo hází klacky pod nohy už čtrnáct let a teď, když jsem zjistil kdo mi ty klacky hází pod nohy, to je ještě horší, protože tim parchantům nemůžu nic říct, protože by mě sežehly plameny, poslali by na mě blesky nebo mě utopili. Při nejlepším všechno najednou. A pak už vám je všechno jedno a chcete jenom klid a mír, který vám v tomhle pitomým světě určitě nehrozí. Buď vás sežere nestvůra, zabije nějaký naštvaný bůh nebo jiný ochránce, prohrajete večerní hry nebo se prostě otrávíte, když zkoušíte mýchat jedy. A všichni jdou dál jako by se nic nestalo! Prostě dokonalý ne?!
A teď zpátky k věci. Cheirón nechtěl zbytečně děsit ostatní táborníky, tak se rozhodl, že na výpravu půjdu jen já, Adne a Rowan, což není ani trochu dobrý. Sina je pověstná svou... emh, prudkou povahou a ani jeden z nás to moc s lidmi neumí, takže to pro nás nevypadá moc dobře. A jestli je -, jak říkal Chairón - někde v Asiopei, městě, které náježí vampírům, tak jsme úplně v háji, protože vampíry přemoct to je takřtka nemožné. Jejich chování je úplně nepředvídatelné a pokud je Sina s nimi, tak ji budeme muset unést do bezpečí. Takže sebevražda.
Právě jsem ve srubu boha "cestovatelů" Herma. Jsem neurčený - proto jsem zde. Batoh, který jsem popadl doma, když k nám vpadl ten pitomec Rowan s několika nestvůrami v zádech. S mámou to málem šlehlo o zem. Ale zpět k věci. Balím si na tu výpravu ty nejpotřebnější věci. Džíny, několik táborových triček, deku, armádní nožík, můj meč - nocturna mors, zápalky, ambrózii s nektarem a také jídlo na dva dny. Adne mi poradila, že mám být připravený na nejhorší - a ona je dcera Árese. O tomhle něco ví.
Chairón nám prý zařídil dopravu. Nepočítám s tím, že zavolal bus nebo auto. V jeho připadě je možné, že pojedeme na slonovi, drakovi nebo - nedejte bohové! - pegasovi. Ale jak toho kentaura znám, tak to bude nějaké dvě patra vysoká nestvůra, která bude smrdět jak stádo mamutů.
"Připravuješ se na výpravu?'' zeptal se a přišoupl se blíž. Nějakým záhadným způsobem se mu povedlo si přičarovat lidské nohy a vypadat jako obyčejný smrtelník. Aspoň pro jejich oči. Já ho viděl normálně, protože jsem božské krve, tak prohlédnu mlhu, která smrtelníkům brání vidět náš svět takový jaký je.
''Vem si víc jídla.'' poradil, čímž mě nevědomky vytočil. V tomhle je Chairón fakticky dobrej. Zkazí vám náladu už jen svou přítomností.
Položil jsem všechno, co jsem do té doby držel v ruce a obrátím se k němu čelem, aby měl tu čest vidět mojí zlobu.
Na školách mě vždycky měli za rebela - z mnoha z nich mě dokonce vyhodili kvůli rvačkám a měl jsem vážně hnusnou povězt. Nechtěl jsem být zlý nebo tak, ale prostě... občas mě někdo vytočil a vyšlo to ze mě samo. Takže jsem se časem musel naučit pohled, který měl za úkol ostatní odradit, aby mě nemohli naštvat a já jim ublížit. Ten pohled dával jasně na jevo, že není radno si se mnou zahrávat. Xavierie tvrdila, že to je pohled vraha a nevěděla, jak moc se blíží k pravdě.
Opět se mi vybavuje moje poslední potyčka... Nikdo se o ní nedozvěděl...

Šel jsem normálně ulicí města, do kterého jsme se pár dní před tím přestěhovali se sestrou.
Bylo to zase kvůli mě, ale když se to sestra dozvěděla, vůbec nevyváděla. Moje šestnáctiletá sestra taky neměla zrovna čistý triko.
Pár dní..., přesně v den našeho příjezdu bylo pár dní od mého snu. Zdálo se mi, že se celý svět zřítil do bezedné propasti, pak se na dně té propasti objevili takový šašci navlečení v řeckém brnění s meči jako párátky a hlavičkami velkými jako špendlíkový hlavičky. Všichni se tvářili strašně naštvaně a já si všiml, že na obou stranách bojují i ženy, většinou dívky. A pak jsem uslyšel křik a probudil jsem se.
O tom všem jsem přemýšlel, když jsem procházel tou uličkou s kreditní kartou od sestry v kapse. Byli jsme na Manhatanu - zde byli na divné věci zvyklí, takže je nijak nepřekvapilo, když jim do obchodu vstoupil kluk s kreditkou a chtěl po nich kabel něčemu s plynem..
Ten muž, který mě potkal na ulici se také nedivil, když mě viděl. Tvářil se jako by mě znal. Byl starý. Hodně starý, vysoký, vousatý, vyhublí a mluvil něco o proroctví, smrti a bohyni... Zvláštní nemyslíte?
Chtěl jsem od něj odejít. Nechtěl jsem se zase vytočit. Bylo to teprve pár dní poté, co jsem spáchat další průšvih na své minulé škole a nechtěl jsem se stěhovat tak brzy. Chtěl jsem překonat délku pobytu na tom předchozím místě. Vždycky se mi to podařilo. Vždycky jsem na jednom místě zůstával déle než na tom předchozím. Doufal jsem, že jednou se třeba usadím na jediném místě. Že se objeví místo, kam bych se chtěl vracet.
Ten chlap vypadal v jednu chvíli úplně neškodně a v té další vytasil meč. Pravý, ostrý meč, který by mě rozpáral jako vepře, kdybych něco neudělal.
Popadl jsem to první, co mi přišlo pod ruku - ten kabel - a toho chlapa jsem praštil tak, že mu vypadl meč z ruky. Nečekal to a já jsem jeho meč popadl a probodl jsem ho. Nemilosrdně, zbaběle a krutě. Jako masový vrah. A neutěší mě to, že to bylo v sebeobraně.

Utekl jsem od tamtud, ale přesto mi přijde jako bych tam dál zůstával a díval se na toho muže. Na jeho prázdné oči. Tvář plnou bolesti a krev, která mu vytékala z ran.
Pokouším se tyhle vzpomínky vyhnat z hlavy. Není dobré myslet o takových věcech v Chairónově přítomnosti, zvlášť, když se neumíte bránit psychickým útokům. Cheirón totiž od jedné dívky jménem Alexadra Grenrová dostal část její moci, když jí cvičil. Byla to prý až moc velká moc na to, aby jí sama zvládala, tak část předala jejímu učiteli a ten má teď tu nemilou vlastnost lézt lidem do hlavy a číst jejich myšlenky.
Myslíte, že tohle je otravné? Co byste potom řekli na dcery bohyně kouzel Kirké, které vás můžou zabít pouhým pohledem nebo dobře namíchaným jedem? Anebo na Apollónovi děti, které používají luky už v pěti letech? Nebo na Áresovi děti, které znají výbušniny, meče, zbraně líp než většina dospělích a umí je dost dobře používat? A co teprve synové Héfaista, kteří ty zbraně vyrábějí ve svých dílnách? Prostě tenhle tábor je dost nebezpečný už jenom tím, že existuje a jeho instruktoři dvojnásobně.
Chairón si mě opatrně prohlíží než opět promluví: "Nemysli na to. Byl to nepřítel.'' Nic víc. Řekne něco takovýho, otočí se a odejde jako by mi právě neřekl, že si nemám vyčítat, že jsem vrah... Já toho chlapa uškrtím šňůrou na prádlo!
 


Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 25. října 2012 v 16:29 | Reagovat

páni, moc pěkná kapitola!!! :-D Už jsem se moc těšila! :-) Cody je skvělá postava :-) To, jak si popsala to probodnutí (a vlastně celou druhou část kapitoly) se ti povedlo! :-) Jen tak dál, budu se těšit na další dílka :-)

2 Alice Shinshekli Alice Shinshekli | Web | 29. července 2013 v 12:15 | Reagovat

Zajímavá kapitola. Cody se mi zamlouvá. A tou poslední větou si to zabila. Já toho chlapa uškrtím šňůrou na prádlo. No jo, čím taky jiným v táboře plném zbraní a jedů. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama