VII. Zrazená krev

7. října 2012 v 15:45 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Takže je tu kapitola z pohledu Carol... Není celá jenom z Carolinina pohledu, protože mi bylo líto do této kapitoly nezapojit Jamese a Nathaniného povedéného brášku, takže se tam taky ke konci ukážou a Nath se s nimi... trochu nepohodne.








Zrazená, zrazená... Cítím se zrazená!
Všechno je na nic, když zjistíte, že osoba, kterou potřebujete ze všeho nejvíce vás zradila. Vím to. Zažívám to právě teď.
Má sestra Nathani Samuelová mě opustila u před pěti lety a teď, když se mi vrátila, je upírkou. Lhala mi, že odešla kvůli mě. Kvůli tomu, abych měla možnost poznat vlastního otce, ale pravda je taková, že odešla jenom pro to, aby mohla lovit nevinné lidi a dávat si je k jídlu... Hnusná představa, ale mě se u ní sbíhají sliny.
Sedím ve svém pokoji a dumám nad vším možným. Nechápu sama sebe. Všechno, co se stalo.... Nechápu, jak mi to mohlo uniknout!
Její velká síla, nepřirozená bledost, smutný podtext v očích, podrážděnost, náhlá vyspělost... a ta záhadnost, krutost a nemilosrdnost... Spousta mi toho unikala a stále mám pocit, že mi něco nedochází. Erik s Joshem mi vysvětlovali, že to je nadpřirozený šestý smysl. Mají ho prý upíři i vlkodlaci a vycítí, když se něco špatného děje v jejich blízkosti.
Už dlouho jsem snila o tom, že se Nath vrátí a bude tu se mnou čelit problémům. Všem problémům. Těm normálním i těm nadpřirozeným, ale teď... Nelíbí se mi, že je toho součástí. Mnohem větší než jsem si kdy myslela. Je jednou z nás a přes to všechno je jiná... A co otec? Je pravda, že má tolik dětí a jsou... taky upíry?
Nevím, ale sama si připadám jako... nevím, jak jinak to popsat než zrazená.
Trpce se usměji.
Byla jsem blbá, když jsem si myslela, že se musím starat já o Nathani. Ona je mou starší, zkušenější a jak se zdá i silnější, mocnější sestrou. Vážně zajímavý zvrat událostí nemyslíte?
Najednou mi někdo zaklepe na dveře. ''Carol... Můžu dál?'' ozve se z chodby Nathanin hlas.
Ve mě se zmáhá vztek. Ona si po tom všem ještě dovolí mi přijít na oči nebo co? Je vážně tak troufalá nebo blbá?! Chce snad dát v sázku ten svůj zpropadený život?! Mám obrovskou chuť s ní praštit o zeď, ale ovládnu se a sevři dlaně v pěst.
''Vždyť může ty dveře vykopnout ne?! Tak nechápu, co se ještě ptáš?!'' zakřičím na ní naštvaně, přímo rozzuřeně.
Ona se najednou zjevila přede mnou s rukama překříženýma na hrudi a s pochybovačně pozvednutým obočím. Tváří se jako starší sestra, která chce poučovat svou mladší sestřičku o tom, jak se má chovat... Dostala jsem ještě větší chuť jí nakopat ten její pitomý zadek!
''Jo to máš pravdu.'' pokrčí rameny a já si opovrženě odfrknu. ''Ale přišlo mi slušný se zeptat.... a navíc. Kdo by pak platil za opravu?'' Ušklíbla se znechuceně.
Chtěla jsem jí jednu vrazit. Pořádnou, aby se jí v tom mozku aspoň trochu rozsvítilo a ona se mi omluvila za tu jednu velkou a sprostou lež! Všechno, co mi tvrdila byla lež! Nedokázala se mi svěřit ani s takovou podřadností jako je to, že si našla nějakýho pitomýho upíra-přítele, který se mě pokusil zabít... A co ona s ním udělala??? Ona ho rozmetala na cucky!
Byla jsem zticha.
''Nemůžeš být na mě naštvaná pořád.'' prohlásila po chvilce ticha.
Byla až moc sebevědomá.
''A vsadíme se?'' ušklíbla jsem se trpce. Postavila jsem se a ruce jsem si také založila na hrudi.
Měla jsem podpatky... Vážně vysoký podpadku, takže jsem byla jenom o pár centimetrů menší než ona a viděla jsem jí do očí.
Dala jsem do toho pohledu všechnu svojí zlost a nenávist, ale ona nevypadala překvapeně a stále se tvářila pevně a nečitelně. Na chvíli mi přišlo, že jí nadokáže nic rozhodit.. zvláště moje kruté pohledy, které ostatním způsobovaly noční můry... Tak jo. Tohle je trochu přehnané mínění, ale kdo to řeší?!
Usmála se a nevěřícně zakroutila hlavou. ''Neumíš se tvářit tvrdě.'' poznamenala.
''Já to nikdy nepotřebovala.'' zavrčela jsem. ''A nikdy bych to nepotřebovala, kdybys tak zbaběle nezdrhla.''
Ten pohlede, který po mě vrhla po tom by mohl vraždit. ''A co jsem asi tak měla dělat?!'' zavrčela naštvaně. ''Měla jsem zabít tebe i mámu a tvářit se jako že se nic neděje?! To jsem měla udělat?! Zůstat a riskovat vaše životy a životy všech ve svém okolí!?''
To pro mě bylo jako by mi dala facku. Nenapadlo mě...
''O to jsem vážně nestála!'' křikla a rozhodila rukama. ''Chtěla jsem jenom najít toho kreténa, který mě proměnil a zabít ho! Pomstít se mu a pak se ze mě stalo... tohle!'' ukázala na sebe. ''Moje touha po krvi se prohloubila a já jí nedokázala ovládat. Naučila jsem se jí ovládat až když si mě vybrala čarodějka jako nádobu pro svou moc. Ta bolest při sání mě odnaučila toužit po krvi, ale vrátit jsem se nemohla, protože jsem nesměla riskovat!!''
Ustoupila jsem jako by mi vrazila facku... Nikdy před tím na mě nekřičela.. Ne tak nenávistně. Nikdy mi neřekla do očí tak krutou pravdu, která by mě zbavila slov. Nikdy se mi nepokoušela ublížit pouhými slovy.
Chtěla jsem něco říct, ale ona už tam nebyla. Vypařila se jako pára nad hrncem.
Já se zhroutila na postel a nohy si přivinula k tělu... Rozbrečela jsem se.
Nevěděla jsem co dál. Byla jsem zmatená, zrazená a teď i úplně sama.
Kolem pasu mě objali čísi paže a já podle pachu poznala, že se jedná o Joshe. Opřela jsem se o něj a už se nebránila bezmoci a slzám.
''To bude dobrý...'' utěšoval mě s milým úsměvem ve tváři.
''Nebude.'' vzlykla jsem zoufale. ''Ona mě nenávidí.''
Ano... Už jsem to pochopila. Nejhorší na tom bylo, že jsem to věděla už tak dlouho, ale dělala jsem, že to nevidím. Připadala jsem si hloupě, že mě to napadlo až teď. Byla to pravda. Ona se nevrátila kvůli mě. Nikdy mě nechtěla nikdy vidět. Chtěla na mě zapomenout. Vrátila se jenom kvůli městu ne kvůli mě...
''To není pravda.'' řekl Josh. ''Jenom jsi jí naštvala. Uvidím, že jí to trápí stejně jako tebe...''
Přerušila ho prudká rána ozývající se z přízemí.
''Vypadni!!!'' zekřičí Nath.
Ve vteřině se ocitáme s Joshem dole... Jako by nestačili ty psychické problémy! Ještě se tu objeví další upír, který se nás pokusí zabít. Zastavíme se na schodech a díváme se na rozhovor těch dvou dole.
''Měla jsis dávat větší pozor!'' křikl chlápek s přiměřenou postavou a celkem hezkým obličejem. Mohlo mu být maximálně tčicet a i tak vypadal moc dobře. Byl dost vysoký, tmavovlasý, bledý s výraznými lícními kostmi a modrýma očima. Měl středně řezené rysy a dost hezky tvarované oči. Rty měl plné a stažené v naštvaném šklebu.
Ve mě hrklo. Byl až moc podobný Nath.
Nathani udělá otočku, díky které se elegantně vyhnula letící knížce. Chytila jí do ruky a kniha se vypařila. ''A to jsem je tam jako měla nechat umřít?!'' zakřičela rozzuřeně.
Chlap zvedl ruce a vznesl se tak mocný vychr až nás (mě a Joshe) málem srazil k zemi, ale s Nathani to ani nehnulo. Okna se vysklila a střepy s velikým křikem dopadaly na zem. Nath zvedla jednu ruku a vytvořila se okolo ní kopule, po které sklo sklouzlo jako... no jako po skleněné kouly.
''Měla jsi je zbavit vzpomínek!'' vyčetl jí.
''Nech si ty svoje pitomý rady pro někoho jinýho, jo?!'' zavrčela snad ještě naštvaněji. Vlasy jí vlály jako závoj v poryvech větru, který se tříštil o stěny a vyvolával zkraty po celém baráku.
''Přestaňte!'' odvážila jsem se vykřiknout, když se na sebe chystali znovu vrhnout.
Oba ztuhli a podívali se naším směrem. ''Merde!'' zaklela Nathani naštvaně. Chlap nebyl schopný slova, jen na mě tupě zíral.
''Co- co je zač?'' zeptala jsem se zmateně a měla jsem na mysli toho chlapa.
Nathani si promnula spánky a zadívala se na toho chlapa, jehož jméno jsem stále neznala. Zaklela tak sprostě, že by se i dlaždič začervenal, kdyby tohle vypustil z pusy. Zatvářila se jako... no, jako upír. ''Tak tohle si vyřeš sám!'' vyhrkla a zmizela... Jak typické!
''Kdo jste?!'' zeptal se nepřátelsky Josh. Byl připraven mě chránit, ale já si myslím, že to ani nebude třeba.
Ten chlápek se mi zadíval do očí. Ty jeho byly tak moc podobné Nathani, že mi bylo jasné, co mi odpoví.
''Jsem tvůj otec Carol.''
Zalapala jsem po dechu.
Bylo jasné, že to řekne, ale i tak mě to málem srazilo na kolena. Asi bych se zhroutila, ale silou vůle jsem se nutila držet při vědomí.
Josh mě chytil za ramena, abych nespadla a nemajzla se do hlavy. Dál propaloval mého otce nepřátelským pohledem.
Vím, že si v poslední době s Joshem moc nerozumím... No, spíš vůbec. Ale jsem vděčná za jeho přítomnost. Připadalo mi, že on je to jediné normální v mém životě. Přijde mi jako záchytné lano, které mě jistí, abych nespadla na zem... Byl pro mě všechno, co jsem potřebovala. Opora, ochránce a sebevědomí.
''Lžeš!'' vyhrkla jsem roztřeseně.
Věděla jsem, že mluví pravdu, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem nějaká pitomá důvěřivá husa. Přes to jsem si připadala jako slabá barbie, která se o sebe nedokáže sama postarat.
''Je to pravda Carol... Liz mi zakázala se s vámi vídat a pak, když proměnil Nath ten upír..'' V očích se mu zablískla touha vzít onoho upíra pod krkem. ''Tak mi to zakazovala ona. Nechtěla, abych tě znal.''
''Proč?!'' vyštěkla jsem a odstrčila jsem od sebe Joshe.
''To se budeš muset zeptat jí.'' řekne, pokrčí rameny a zmizí...
A mě napadne jen jidiné: Do prdele!

ooOOoo

Skočit z okna dvě stě metrů nad zemí... Ne. Nechat se přejet vlakem... Ne. Oběsit se... Ne. Probodnout se klackem... Ne. Vyhladovět k smrti... Ne. Vytrhnout si tesáky... Ne. (Fuj.) Zlomit si vaz... Ne. Zapálit les a zalést si pod strom... Ne.
Ano vymýšlím nejlepší způsob, jak se zabít, aniž by někdo mohl říct, že jsem zabila sama sebe. Myslím, že by se po mě ani nikomu nestýskalo... Ne, já to vím! Určitě bych někomu nechyběla a mě by zase nechyběly ty pitomý problémy, které mi už lezou nohavicemi (blbý přirovnání - vím).
Jako by nestačilo, že Carol ví o mě. Ne, on se musí prostě ukázat a celý to poslat do kytek! Teď už jen stačilo je nechat spolu samotné, aby Carol vzala lotatu a zakopala to. Jasně, že to nebyl dobrý nápad, ale já se nemůžu chlubit vysokou inteligencí, zvlášť ne, když se všechno na, co šáhnu podělá. Ale to by nas*alo asi každýho a zvláště nesmrtelnýho upírka s mocí čarodějky...
Vyrazila jsem k lesu... Přece jen, kdybych se chtěla nechat zabít, tak u toho nechci mít žádné svědky. Vyrazila jsem upíří rychlostí a nebrala jsem ohledy na lidi chodící po chodníku. Chtěla jsem se s někým pořádně porvat. Pořádně někomu vrazit nebo se nechat zabít.
V lese jsem byla za pár minut a dýchala jsem úplně normálně.
Naštvaně jsem pěstí práskla do stromu až jsem v něm málem udělala díru. Tvář se mi stáhla odporem a bolestí. Jasně, že jsem si musela praštit do olše!
Dnešek vážně stál za... knihovno!
Chytla jsem se za onu zničenou ruku a stiskla jí pevně v domění, že ta bolest aspoň trochu ustoupí. ''Do prdele!'' sykla jsem.
''Ale no tak!'' vyhrkl Rian. ''Nemluv sprostě sestřičko!''
''Sklapni!'' zavrčela jsem.
Našpulil rty a vzal mě za ruku, která mi ošklivě zrudla a rozbolela. Prohlížel si jí zkoumavým pohledem jako by přišel na to, proč jsou žáby slizký... Neptejte se, jak mě to napadlo, protože odpověď by se vám nemusela líbit.
"Musíš se víc soustředit na místo, které tě nejvíc bolí a nemyslet na nic jiného... Soustřeď se pořádně na svou regeneraci," radil mi.
Vytrhla jsem se mu. "Díky za radu, ale tohle dokážu sama!'' zavrčela jsem.
Vím, že není nejlepší nápad vylévat si zlost na jed né z mála osob, která mě nenenávidí, ale já si nemohla pomoc. Byla jsem sakra hodně naštvaná. Nikdo mě ještě nikdy takhle moc vytočit. Nejvíc mě nutilo si na něm vylévat svou zlost to, že jsem s tím nemohla nic udělat, nemohla jsem Carol nic tak úplně vysvětlit a nemohla jsem se jí omluvit, protože tím bych přiznala to, že byla chyba jí to zatajovat. A nemohla jsem od ní vyhodit tátu, protože to byl můj táta a měl právo s ní mluvit.
Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak bezmocná.
''Proč křičíš na mě?'' zeptal se naoko ublíženě a ušklíbl se.
''Protože si po ruce.'' podotkla jsem. Rukou se mi rozlilo teplo a za chvíli už byla zase v pohodě, jako by se nic nestalo.
Rian se zatvářil jako raněné štěně a ruce si založil na hrudi. ''Ale proč si to nevyliješ třeba na něm?'' Hlavou pokynul k další osobě, kterou jsem toužila zabít. K Jamesovi.
Dnešek prostě nemůže být lepší!
Musím uznat, že mu to docela slušelo. Měl na sobě černé, uzké džíny a šedé tričko se sakem. A s naštvaným odleskem v očích vypadal vážně nebezpečně. Ale jeho pohled nebyl směrovaný ke mě, nýbrž k Rianovi.
Ten ho propaloval stejně nenávistným pohledem.
Nějak jsem netušila o co tu šlo. Nechápala jsem, proč na sebe zírali jako by se chtěli navzájem pozabíjet... Ušlo mi něco?
Vypadali jako dva andělé. Rian ve světlých barvách jako vtělením archanděla Gabriela a James v tmavých odstínech a s nedpřirozenýma očima planoucíma hněvem vypadal jako sám Lucifer.
''Co tu děláš?'' zeptala jsem se nevrhle Jamese.
On se na mě ani nepodíval, čímž mě mimoděk ještě víc rozzuřil. ''Co tu dělá on?'' zeptal se na oplátku.
Rian se trpce ušklíbl. ''Bráním jí, aby si ublížila.'' Snažil se Jamese vytočit tím, že si hrál na mého ochránce, ale já jsem neměla nejmenší chuť je od sebe potom odtrhávat až se do sebe pustí.
''Aby někdo neublížil tobě!'' vyštěkla jsem.
Oba se na mě překvapeně podívali. Nečekali, že jsem zas až tak naštvaná.
''Klidně se tu porvěte jako malý děti, ale já vás pak fačovat nebudu! Akorát se pak vysměju vašim zmučeným výrazům a nakopu vás do ******! Je to jasný?!'' vyhrkla jsem a během vteřiny jsem zmizela a nechala je na místě s nevyřčenou otázkou Co se se mnou děje...?

Předchozí kapitola + Další kapitola

 


Komentáře

1 Niks Niks | Web | 7. října 2012 v 18:31 | Reagovat

Další super díl :)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 10:54 | Reagovat

Uhm, tomu se říká den na... knihovno :)
Přijde mi, že to všechno odnáší Carol a Nath by na ni mohla být trochu milejší, ale zase... je to jako v normálním životě, každý je jiný a nechová se podle toho, jak to chtějí ostatní.
Takže palec hore.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama