VIII. Blížící se problémy...

28. října 2012 v 12:44 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Takže další kapitola... Vím, jak bych chtěla ve psaní pokračovat, ale nevím, jak to podat a jak se to některým čtenářům bude/nebude líbit, takže se snažím kapitoly pořád opravovat, přepisovat a psát co nejsrozumitelněji, bez pravopisných chyb a s Jamesovou přítomností, protože jsem si toho namyšlenýho chlapa oblíbila.
Párkrát jsem četla, že někdo doufá, že se dá s Nathani dohromady... Já můžu říct jenom to, že jí bude ještě hodně dlouho lízt na nervy a podkopávat její sebedůvěru v nevhodných situací výroky, které se jí vážně nehodí.
James a Rian se nesnášejí. Hodně nesnášejí. A proto budou tito dva také hlavní prioritou deváté kapitoly a pokusím se trošičku pobouřit proti nim i Carol, která toho musí mít opravdu trošku moc...
S Nathani není něco v pořádku, ale... no po přečtení budete vědět, co jsem tím myslela.
A ke konci bych se opravdu hodně chtěla omluvit Seléné a také bych jí chtěla poděkovat za ikonu k této povídce.




22 June 2012
Milý deníčku,
Všechno je na nic! Má sestra... Uznávám, není moc chytrá, ale i přes to všechno pozná, že se se mnou děje. Už uplynulo pár dní od našeho usmíření a ještě delší doba ode dne, kdy jsem se tak hloupě vypařila v otcově přítomnosti a později nechala mého bratra, aby skoro zabil Stevensona, který mě zase neskonale naštval svými kecy ohledně mého chování.
Když piju krev... Je to jako bych pila výtažek z olše. Mnohem větší bolest než dřív. Jsem mnohem víc podrážděná než jsem bývala. Častěji chci spáchat sebevraždu. A už není den, abych v práci nepila. Občas i cítím, jak ta čarodějka uvnitř mě křičí bolestí. Častěji se mi zdají sny spojené s mou smrtí nebo vidím umírat Riana s Carol. A čím, že to je způsobené?
Blíží se den, kdy bude seřazeno všech pět vládnoucích planet a nastanou obrovské problémy.
Nemůžu to nikomu říct, protože by mi nikdo nedovolil to udělat. Zvlášť ne Carol, kdyby zjistila, že i ona to může udělat a tak to musím dusit v sobě. Už párkrát jsem to málem vykecala Erikovi, ale v poslední chvíli jsem se vždycky zarazila. Jamesovi jsem to taky málem řekla, ale to jsem byla vážně brutálně nalitá.
Každopádně problémy visí ve vzduchu a mnoho lidí nespíš zemře, pokud se to nevyřeší. Pokud to já nevyřeším.
A neměním se jenom já a mé okolí. I Carol, otec a Rian se mění. Naše krev je krví spoutaných. Až nastane ten správný čas, jeden z nás bude muset podstoupit celou změnu. A já se změnila už tolikrát, že pomalu ani nevím, kdo jsem, takže jsem nejvhodnější kandidát. Navíc je má krev pevná i z matčiny strany, protože její krev pochází z rodiny zakladatelů tohoto města. Já to musím být.
Kdybych si něco tak omezeného jako deník psala, dnešní zápis by byl přesně takový jaký jsem ti tu popsala, ale já si deníky nepíšu. Proto tenhle zápis hned poté, co ho dokončím spálím v kamnech, které se pomalu rozhořívají pár metrů ode mě...

Ne, vážně jsem si nikdy nepsala deník. Párkrát jsem se o to pokoušela, ale vždycky jsem ztratila trpělivost si každý den zapisovat nudné události mého života. Nakonec moje deníky skončili tak, že jsem si do nich zapisovala moje chabé pokusy o básnění, rýmovačky, kresby a někdy dokonce i smyšlené příběhy. Můj poslední deník skončil tak, že jsem si do něj psala poznámky o městě a lepila máminý a sestřiný fotky, které se pravidelně vyskytovaly v novinách.
Seděla jsem v křesle, asi ty dva metry od krbu, ve kterým začínal plát vysoký oheň a rozehřávat mé ztuhlé svaly.
Lhala jsem. Nebyl to první zápis za poslední dobu. Psala jsem už asi šestkrát a pokaždé ten list papíru skončil v žáru plamenů.
Nikdo na to nepřišel a já ani nestála o to, aby si to někdo četl. Ty moje trapný zápisy o tom, že se měním jako vlkodlak při úplňku nebo, že se ve mě probouzí čarodějka, která tak dlouho spala... Prostě ubohé nesmysly pro děti. Teda na první pohled.
Nikdo neví, jak tahle proměna bude probíhat, protože jí ještě nikdy nikdo nepřežil úplně celou. Možná budu jednou z těch šťastnic a zemřu v žáru ohně jako se to děje v mých snech. Nebo budu první, kdo proměnu přežije a pak se s tím budu muset prát celý život... A pak -, i když to přežiju - budu muset bojovat s posledním, kdo toto město ohrožuje. S měničem, kterému čarodějka darovala magii, upír nesmrtelnost, víla ladnost a nějaká mě neznámá ( a určitě dost pitomá) bohyně dar vědění.
Ta nestvůra bala prakticky neporazitelná a já s ní měla bojovat.
Já, která má téměř nulové zkušenosti s bojem a tím vším okolo. Já, která jsem v životě nedržela v ruce meč ani žádnou jinou zbraň (, když nepočítám hůlku - s tou už jsem měla tu čest) a já, která používám zaklínadla, která znají čardějky ze školky. A moc mi nepomůže, že moje zaklínadla jsem supersilná.
Prostě to bylo beznadějné. Ať to skončí jakkoliv, happyend to nebude. Aspoň ne pro mě.
Zvedla jsem se ze svého vyhřátého křesla a hodila jsem ten nepříjemný kus papíru do ohně. Dívala jsem se, jak stříbrně načmáraná slova mizí v ohni a přemýšlela jsem nad svou budoucností.
Už pět let mi bylo vtloukáno do hlavy, že já žádnou budoucnost nemám. Otec a sestry mi nedovolili byť jenom pomyslet na to, že bych si mohla najít práci, že bych se mohla vdát a mít děti... Já bych děti mít mohla. Je pravda, že je nesnáším, ale mohla bych je mít, protože nejsem čistokrevná upírka, ale i čarodějka a ty děti mít můžou... Ale já ne. Nemohla jsem myslet na to, jaká by mě bez toho proroctví čekala budoucnost... Asi se báli, že kdybych si to uvědomila, odstoupila bych od toho, ale to jsem neměla v plánu. Ohrozilo by to životy mnoha lidí a mé sestry, což jsem nemohla dopustit.
Bylo mi smutno, když jsem pomyslela, že zrovna na mě žádná budoucnost nečeká, ale taková byla realita. Někdo musel zemřít, aby někdo mohl žít. Tohle pravidlo mi bylo do hlavy vtloukáno skoro stejně dlouho. Déle než se mi líbilo.
Potřebovala jsem na chvíli nemyslet a tak jsem z kuchyně popadla láhev vodky. Whisky, pivo ani víno už mi nepomáhali. Musela jsem se přiotrávit pravou irskou vodkou, abych měla chvilku klid od reality.
Nejlíp se opíjí ve společnosti, ale holky musely zítra do školy a s klukama... no, když jsem já nalitá a v přítomnosti někoho opačného pohlaví, bývá to většinou problém. Velký problém.
Tak jsem popadla láhev, bundu a tenisky a vypadla jsem z bytu.
Na sobě jsem měla obyčejný džíny a červenou halenu. V poslední době jsem neměla moc velkou chuť se fintit. Zvlášť, když jsem věděla, že mi to k ničemu nebude. Okolo očí jsem měla tenkou černou tuškou namalovanou čáru a tváře jsem měla přebarvené make-upem. Byla jsem až moc bledá na to, abych tak chodila po ulicích.
Procházet ulicí vašeho rodného města, když přemýšlíte o budoucnosti, která je beznadějná není moc dobrý nápad. Na to jsem přišla už o pár bloků dál, když jsem procházela ulicí, kde to všechno začalo. Všude na mě číhaly vzpomínky na minulost a vyvolávaly u mě deprese. Tvářit se pevně, když je vám mizerně taky není moc dobrý nápad. Zřejmě pak vypadáte jako opice, která unikla z nejbližší zoo. Nebo jako beznadějná šlapka.
''Další mizernej den?'' otázal se.
Měla jsem šílenou chuť ho praštit, ale to jsem poslední dobou měla ať na mě promluvil kdokoliv a řekl cokoliv. To asi patřilo k tý mizerný proměně.
"Jo." zavrčela jsem a prošla jsem kolem něj jako by tam vůbec nestál.
"Jak dlouho se ještě budeš vyhýbat celému světu?" zeptal se mě Stevenson pobaveně.
Asi tak celý život... "Pár dní." odvětila jsem nezúčastněně. Lhala jsem tak okatě, že jsem věděla, že mu to je jasný, ale doufala jsen, že není zas až tak hloupý, aby se mě na to ptal. Už takhle jsem se skoro neudržela.
Nikdy bych to do sebe neřekla, ale zdá se, že jsem doopravdy násilník a že pořádný.
Zjevil se přede mnou a já jen těžko odolávala nutkání ho nakopat do zadku. Na sobě měl jako většinou koženou bundu a černou košili. Černé džíny. Vlasy měl rozcuchané na všechny strany a i v té tmě musel machrovat se svými slunečními brýlemi a lišáckým úsměvem na tváři. Tak strašně mě deprimoval!
"Když se problémům budeš vyhýbat, tak se sami nevyřeší." poznamenal vážně a pohlédl mi do očí. "Jenom to dokáže, že jsi slabá." Stál ode mě ani ne půl metru. Byl blíž než kdy jindy.
Pokrčila jsem rameny. "Smutná pravda." obešla jsem ho a opět jsem se napila přímo z láhve.


Předchozí kapitola + Další kapitola

 


Komentáře

1 Seléna Seléna | 29. října 2012 v 8:21 | Reagovat

Neděkuj nic se nestalo.. Je to jen mezi námi:-)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 16. listopadu 2012 v 23:07 | Reagovat

Aj karamba, jde to tuhýho... :-x
Jí deprimuje, mě Stevenson neuvěřitelně přitahuje! Můžu se vykašlat na Timothyho i Stevea, James je prostě borec! ♥.♥
Tahle kapitola je celá taková... smutná, depresivní. Myslím, že Nath zrovna nebude na růžovou a cukrovou vatu, ale chtělo by ji trochu rozveselit. Něčím, někým, to je jedno.
Držím palce jak hlavní hrdince, tak i tobě, aby múza přišla co nejdřív, protože já tu budu vždy nadšeně vyhlížet další kapoitolu. Sice je komentuji se zpožděním, ale já se mám alespoň na něco přes týden těšit... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama