V. kapitola Zloba a zášť III. část

1. prosince 2012 v 13:37 | Alexis Dark |  Dcery a synové Moci (noci)...
Ráda pořád něco měním. Dle mého skromného názoru je změna život a podle toho se taky řídím ve psaní povídek, příběhů, jednorázovek i básniček.
Možná je to "trochu" divný, ale změna pohledu v blížícím se finále je u mě neprostou samozřejmností. Eurenee se potřebuje trochu vyjádřit a já jí k tomu dám potřebný prostor. Laura už se vyjádřila až moc, tak bych byla ráda, aby ta měkota na chvíli ztichla (páni! Zhnusila jsem si hlavní postavu ve svém vlastním příběhu. Ehm...).
Dcery a synové moci (noci) se blíží ke konci své vlády na tomto blogu a Moc úplňku se už třese na zveřejňování dalších kapitol. Takže popřejme hodně štěstí hlavním hrdinům a věnujme se Lauře s Eurenee a jejich zapletené, složité a skoro až absuldní situaci...

P.S. Moc se omlouvám za tu dlouhatánskou pauzu, ale tahle kapitola mi dala vážně zabrat... No nebudu dál zdržovat. Přeji hezký zbytek dne a ať se kapitola líbí!




Myslela jsem si, že můj život už nikdy nebude zmatenější než může být život vampírské princezny.. Jak se zdá zase jsem se spletla. Život princezny-uprchlice je mnohem zamotanější a život dcery moci ohně je asi tak jednoduchý jako přiznat někomu, že jste něco řekli špatně - což je aspoň u mě téměř němožné.

Dříve jsem si myslela, že jsem neporazitelná a že musím chránit všechny ostatní. A pak přišla ta rána a... Láska by lidi měla udělat silnějšími. Naučit je bojovat o svůj život, aby ho celý mohl svěřit tomu druhému. Ale když o toho druhého přijdete... Je to ta největší ztráta, jakou vám život může přidělit. Bohové vám nahážou klacky pod nohy a pak se smějí vašim zbytečným pokusům o vstání. Ale já vstala. Teda... To jsem si až do nedávna myslela. Až dneska mi úplně došlo, že jsem pořád ještě na kolenou a nechce se mi vstávat. Ta bolest je moc těžká na uzvednutí.

O vampírských bojovnících se tvrdí, že jsou to ti neporazitelní, nejmocnější bytosti sedmi světů. Tvrdí se o nás, že jsme zvláštní už jenom tím, že přežíváme tak dlouho bez toho, abychom brečeli... A já brečela! Hodně dlouho jsem brečela a moje vampírské ego se skoro rozteklo v slzách, protože jsem se nezvedla a dál jsem klečela na kolenou!

Teď to všechno vidím... Mozek mi zahalila bolest ze ztráty někoho koho jem milovala.

Seděla jsem a pozorovala dění kolem. Všichni byli stejně zmatení z Lauřiny přítomnosti jako já, ale na rozdíl ode mě, oni nechápali o co jde a kdo je ta holka vlastně zač.

No... já to věděla až moc dobře. Už dříve mi královna vyprávěla o tom, že existuje mnoho tisíců světů a ty jsou vzájemně propojeny nějakou blbostí, u které si nemůžu zapamatovat, jak se jmenuje. Ale každopádně jde o to, že každý svět má někoho, kdo je někdo v tomto světě a nikdo v tom druhém... Emh.. No neumím to moc dobře vysvětlit. Ale jde o to, že já jsem ten někdo tady a Laura je ten nikdo tam na druhý straně a z nějakého důvodu sem přišla, aby mi pomohla porazit tu hnusnou, protivnou ženskou, která mi zabila rodiče. Mí pravý rodiče.

"Ale to není možný!'' řekl Julius. V jednu chvíli jsem měla pocit, že mluvil na mě a tak jsem sebou trhla a zaposlouchala se do jejich nijak zájímavé konverzace. ''Mezi světy se nedá tak snadno cestovat! Je to nemožný!''

Až v tu chvíli mi došlo, že to není směrované na mě, ale na Lauru. Ta mě po celou tu dobu sledovala zkoumavým pohledem.

Asi to musel být i pro ni docela velký šok, když se stala součástí příběhu, který si vymyslela a setká se s hlavní postavou, která by v žádném případě neměla existovat, dýchat a ani lámat krky. Rozhodně to znělo dost šíleně i pro mé uši, které byli na šílenosti zvyklé. Taky pro mě nebylo lehce snesitelné, že ta holka ví o mém životě prakticky všechno a že o mě psala "příběhy", které jsou víc než pravdivé.

Její květnatý vyprávění svýho nudnýho života nám zabralo něco přes půl hodiny a bylo docela znát, že nikoho z nás ani moc nezajímá. Přišla o kámošku - já o přítele, za kterýho bych byla ochotná dát život. Ona nesnášela svý rodiče - já je nikdy nepoznala. Ona se pohádala s bratrem - já od něj zdrhla až za hranice našeho království.

Když prožijete takový pestrý život a projdete jím bez toho, aby vám ukápla slza přestane vás bavit poslouchat "kruté životy" těch, se kterýma se nikdo nemazlil. Laura se při tom svém vypravování málem rozbrečela, jak moc jí to vzalo a to podle mě moc nesvědčí o tom, že je silná. Ba naopak. Nezvládla to.

Já vím. Já vím. To se mi to kecá, když já se přes to nikdy nepřenesla co?

''Je to možný.'' řekla Laura, teď už docela klidně. Oči měla stále zarudlé, ale jinak už vypadala, že se dá do kupy po pár sklenicích hereidonového vývaru z amfíry*. ''Jinak bych tu asi nebyla.''

''Jo jasný.'' ušklíbl se. ''A jak máme vědět, že nejsi s Nerien?'' zeptal se tvrdě Nick.

Max sebou při zmíňce o mé "babičce" trhnul a zavrčel. Celou dobu mi nezaujatě ležel v náruči ve své kapesní podobě bílé kočky. Nevěděla jsem proč nebyl v mé vizi o Lauře, ale zatím jsem neměla náladu se ptát a slyšet odpověď. Max byl tak mrzutý, že ani nikomu nečetl myšlenky a hodnou dávku své mrzutosti předával i mě, takže jsem ani já nečetla ničí myšlenky.

Laura lhostejně pokrčila rameny. ''Nemusíte mi věřit.'' Gai a Steven si naštvaně odfrkli. Laura se mi pevně zadívala do očí. Brala jsem to spíš jako nepřátelské gesto, ale ovládala jsem se natolik, že jsem Maxovi nepřikázala jí zlomit vaz. ''Ale budete mě tu muset strpět, protože bez Eurenee se nehnu na krok.''

Vyjeveně jsem na ní zírala. ''Tak jo... Emh... Chápu, že je těžký bez mé přítomnosti přežívat, ale tohle znělo hodně blbě.'' podotkla jsem.

Ostatní se trochu pokřiveně zasmáli mému pokusu o odlehčení situace. Jenom já, Max, Steven a Laura jsme se tvářili pořád kamenně, tvrdě a prostě "drsňácky" jako praví bojovníci. Pro mě a Maxe to nebyl nejmenší problém, protože mi jsme byli roky cvičeni k ignoraci všech druhů emocí a jejich ukrývání. Steven mi připadala taky jako dost starý a mocný bojovník, který je zvyklý svý emoce skrývat, takže jedinný u koho mě to překvapilo byla Laura.

''Říkej si co chceš.'' pokrčila nezaujatě rameny. ''Ale já vím, že nejsi tak tvrdá, jak se tváříš.''

''To je fakt.'' poznamenala jsem. ''Ale jsem dost tvrdá na to, abych ti zlomila vaz a vůbec bych toho nelitovala.''

Ostatní patrnou výhružku vycítili mnohem dřív než ona a ztuhli překvapením. Opět mezi námi začala panovat napjatá atmosféra a vzduch klesl pod bod mrazu. Opět se ukázalo, že vše bývá v pohodě, dokud neotevře pusu princezna.

Laura mě zamračeně pozorovala hodných třináct vteřin. Všichni byli zticha a pozorovali právě nás dvě. Max tiše vrčel a byl by po ní už dávno skočil, kdybych ho pevně nesvírala ve své náruči.

I mě samotnou udivovalo, jak klidně a vzpřímeně jsem dokázala sedět a jak moc to děsí ostatní. Jejich zmatené myšlenky jsem vnímala na maximum a kupodivu mě netěšily, ale ani jsem se kvůli nim nehroutila. Vražedným pohledem jsem propalovala vetřelce, kterému jsem vyhrožovala smrtí. Všechno ve mě křičelo, abych otevřela tu část mého srdce, která je dávno uzamčená a abych Lauru sežehla ohněm, který jsem v sobě ukrývala. Nebylo by to zas tak těžké. Uvolnit se a nechat tu moc volně plynout... Ale neudělala jsem to.

--------------------------------------------

*Hereidonový vývar z amfíry je něco jako náš kuřecí vývar, jen na vampírii nemají slepice a amfíra je něco jako velký krocan chutnající jako slepice.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama