6. Asi jsem se zbláznila.... 1/3

4. února 2013 v 13:21 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu
Takže další kapitola... Opravdu se moc stydím! Dobře si uvědomuji, že poslední kapitola byla zveřejněna před hoodně dlouhou dobou (9. září), ale no... Nebudu se vymlouvat. Na MÚ jsem úplně zapomněla... Tahle kapitola je taková... nudná. Nic se tu neděje a zní úplně obyčejně... No aspoň teda tahle první část, druhá by už měla být o něco akčnější a třetí bude asi... nejbrutálnější :DD No, přeji hezký zbytek dne a příjemné čtení. Snad se kapitola bude líbit...


Tato část není shodná s knižní předlohou ZM...




"Lioness Powerfullová"

"Hmn..." řekl najednou.
''Co hmn..?'', zeptala jsem se otráveně. Šla jsem docela rychle k domu Elas Smithovým a přála jsem si, aby mi ten stopař už dal pokoj... Bohužel byl neúnavný. Už pětkrát jsem mu oznámila, aby odprejsknul, ale on ne! Pořád se mě držel jako otravné pořádné tlusté (hezké) klíště a do nekonečna mě častoval svýma nechutnýma a často nemístnýma narážkama, který by holka v mém věku neměla ani znát (jasně, že mi většina z nich přišla otravná právě protože jsem je znala...).
"Hmn... Přemýšlím," řekl s úsměvem a zahleděl se na potemnělou oblohu nad námi.
"Asi se stal zázrak co?", poznamenala jsem po chvilce ticha.
"Cože?", trhl sebou, jak jsem ho překvapila tím, že jsem promluvila. Většinu cesty jsem jen nadávala.
"Že se stal zázrak... Však víš... Asi se nestává moc často, aby vedle sebe šla vampírka se stopařem a navzájem se nepozabíjeli," zamumlala jsem tiše.
Chvíli jsme šli mlčky než mě opět totálně zaskočil. Prudce se zastavil, stoupl si přede mě a pevně mě chytil za ramena. A to všechno během pár vteřin. Naléhavě mi zíral do očí a vypadal otřeseně. "Musíš jít se mnou!", vyhrkl najednou.
Zamračila jsem se a zakroutila hlavou. "Myslím, že tohle jsme už probrali, ale i tak ti to raději zopakuji... Já odsud neodejdu. Neopustím své kamarády," řekla jsem a pevně jsem se mu zahleděla do očí. "A pokud ti to ještě stále nedocvaklo, tak ti nevěřím ani nos mezi očima, neznám tvé jméno a nevím o tobě ani těch tvejch přátelíčcích absolutně nic, takže jsem v docela velkém právu myslet si, že mě chceš jedině zabít..."
S nezvyklou silou -, která ho překvapila stejně jako mě - jsem ho od sebe odstrčila a pokračovala jsem v cestě.

Do domu jsem dorazila asi o pět minut déle než bych měla. Zamířila jsem rovnou do svého pokoje, ale Chris si mě azvolal do obýváku.
"Děje se něco?" zeptala jsem se co nejneviněji jsem dokázala.
Chris seděl v tmavě modrém křesle a do té doby spokojeně četl nějaké starší noviny, které s největší pravděpodobností byli ještě starší než já. Na sobě měl jen černý svetr s modrou kravatou uvázanou okolo krku a černé džíny. Vlasy pepř a sůl mu padaly do strašidelně tmavých očí, které momentálně kryly obroučkové brýle, které nosil na čtení.
Zatvářil se naštvaně a já se lekla, že na mě začne křičet, ale viditelně se uklidnil. Noviny si položil na klín a sundal si brýle. Druhou rukou si promnul spánky.
"Sedni si," vyzval mě.
Znala jsem ho natolik dobře, že jsem věděla, že toto byl přímí rozkaz a jestli neuposlechnu, začne pořádně ječet. Sice ráda porušuji všelijaká pravidla, ale Chrisova křiku se bojím i já, takže jsem ho raději poslechla a sedla jsem si naproti němu do koženého křesla stejného jako bylo to jeho.
"Eliza mi říkala, že ti nabídla své místo v radě," začal svůj velkolepý proslov. Zadíval se mi do očí a mě poprvé od doby, kdy ho znám připadal jako můj otec. "Víš, že to doopravdy chceš?" Prohlížel si můj zachmuřený výraz a sám se tvářil zachmuřeně.
"Ano, jsem si tím jistá." Tak zněla má odpověď.
"Budeš se muset proměnit. Zemřít a probudit se jako monstrum žíznící po krvi."
Trhla jsem sebou. Celý život mě učili, že nejsme monstra. Celý život jsem byla nabádána k tomu, abych si vážila toho, co jsem a abych byla hrdá na to, že jsem něco víc než ti ubozí lidé. A teď mi jeden z tich lidí, kteří mě to učili řekne, že to je lež. Že doopravdy jsme monstra.
Nebo to mohla být jen zkouška...
"To je možné," pronesla jsem zamyšleně. "Ale nestane se to, pokud proti tomu budu bojovat."
Každý může být člověkem, když si uvědomí svou lidskost, oznámila jsem mu v myšlenkách.
Souhlasně přikývl. V tomhle máš pravdu.
Brala jsem to jako pokyn k odchodu a tak jsem se zvedla, ale on mě ještě zarazil.
"A... Lioness," křikl za mnou ještě.
"Ano?"
"Zeptej se své učitelky dějepisu na svou minulost," vyhrkl.
Chtělo se mi říct něco jako cože?, ale cosi uvnitř mě mě přinutilo mlčet.
Jo a neříkej o tom Erice ani Elizabeth, dodal v myšlenkách.
Ušklíbla jsem se. Asi budu muset hodit velkou řeč se slečnou Karniválovou a zahrát si na tajného genta... Chris nic netají jenom tak, ale v tu chvíli jsem byla příliš zaměstnána myšlenkami typu, jestli mi někdo napsal na fb a tak. Takže jsem moc neřešila, že mi můj nevlastní táta prakticky řekl, abych nebrala tu možnost být v radě a ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, co přesně nevím o své minulosti.Jinými slovy: byla jsem prostě blbá. Mladá a blbá. Ale také jsem žila s normálními lidmi, kteří neměli tušení, co si mají představit pod pojmem příšera nebo pořádně krutá smrt. Nikdo mi to nemohl vyčítat...

Když jsem sedruhý den probudila okolo čtvrté ráno, měla jsem strašnou chuť někoho zavraždit. A ten někdo byl za mým oknem a naléhavě na něj klepal.
Zvedla jsem se a jako zombie se došourala až k onu oknu po mé pravici. Připravovala jsem se na ledacos, ale i tak jsem byla překvapená z toho, co jsem uviděla... Za oknem seděl někdo, koho jsem totálně neznala. Úplně neznámý kluk s černými vlasy a pronikavě hnědýma očima na mě zaraženě hleděl....
 


Komentáře

1 Karolína Karolína | 10. února 2013 v 17:41 | Reagovat

Zní to docela zajímavě... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama