Zapečetěné dveře - Bleskopiska

20. února 2013 v 20:22 | Alexis Dark |  Povídky

Název povídky: Zapečetěné dveře
Autor: Alexis Dark
Datum vytvoření: ---
Na téma: Příbuzní jsou jako horská krajina... Nejlepší je na ně hledět z dálky,
Do soutěže: Bleskopiska od NikyRoov



Dříve jsem byla vážně milovaná a patřila jsem do rodiny. Své rodiče jsem milovala a myslela jsem si, že oni mě budou milovat navždy jako svou vlastní dceru... kterou jsem bývala. Za každé situace... Ale to se změnilo.
Já jsem začala dospívat a sama se rozhodovat o svém životě, o tom, co chci a co dostanu... Ale to se našim nelbilo. Nelíbilo se jim, že se rozhoduji sama za sebe.
Zní to legračně, ale já jsem se ocitla v kůži jedné z miliardy obyčejných holek, které to samé řešily se svými obyčejnými příbuznými a hlavně rodiči. Byla jsem jednou z tich, které se toužily rozhodovat sami za sebe a založit si vlastní život.
Ale má rodina není a nikdy nebyla jako ostatních obyčejných lidí. Já jsem na rozdíl od nich byla dcerou "vyšších" a to znamela, že pro mě (cituji otce) "neplatí stejná nepřípustná pravidla jako pro ostatní obyčejné smrtelnky". A tak se za mě měly rozhodavat mý fakticky děsně "úžasní" rodiče. Ale když my chtěli domluvit svatbu... To už bylo vážně moc!
Utekla jsem, ale oni mě chytli a já jsem skončila, tam, kde jsem skončila...

Vstala s postele a promnula si oči.
I v šeru noci rozpoznávala obrysy svého pokoje. Velké dveře naproti posteli, které vždy při otevírání vrzaly. Malý, modrý noční stolek, na kterém měla uložené své nejdůležitější věci a v jehož skrytu byla malá knížečka se zeleným obalem, která se nechávala nazývat jejím deníkem. Viděla kovové stěny, které jí bránili v úniku z tohoto zničeného, krutého světa. Okno a dveře, které vždy zůstávaly zamčené.
Povzdechla si.
Nikdy nebude svobodná. Nemá šanci na útěk.
Ale o tom nemělo cenu přemýšlet.
Pro ni neplatili stejná pravidla jako pro ostatní. Ona nikdy nebude svobodná. Už ne. Jednou se pokusila o útěk a tohle byl výsledek.
Skončila zde. Na tomto místě v tuto dobu.
Posadila se na židli, kterou měla u svého psacího stolu a vzychla. Nechápala, co tím chtěli dokázat. Jak se má asi očistit, když jí nikdo nepustí ven? Pořád byla zavřená ve svém pokoji a svět mohla sledovat jen z okna a tajných zpráv, které si posílala se svými "spoluvězni" a tudíš přáteli, které jí určil osud.
Věčina jich tam byla jako ona - neprávem, ale to nikoho nezajímalo. Dimenzionální soud jí určil jako padlou a tak se jí stala. Narodila se už před více než čtyřmi sty lety v dimenzi Gxd2-FMN, která jako jediná spadala pod Mravkolezí kolonizační cykly, které přežili. Žila na planetě Lordenii a to v hlavním městě Sardönu. Byla skoro úplně obyčejná, ale už tenkrát byla Padlá. Patřila mezi Vyšší bytosti, ale chtěla poznat svět a tak z ní učinili Padlou a umístli jí do takového ústředí pro lidi jako byla ona, pro ty Nepovedené nebo Zkažené.
Ale při tom si zas tak zkažená nepřipadala.
Byla hezká. Měla nádherné hnědé vlasy do půli zad a krásné tmavé oči, které jí rámovaly husté řasy. Byla vysoká, štíhlá a bledá, ale ne mrtvolně jako většina lidí v této době, byla bledá jemně a ne příliš. Měla rysy původních obyvatelů Ameriky, Čerokézů, kreří vymřeli, když se narodila.
Ona jediná zbyla, ale nikdo o ní nevěděl.
Ale krom toho měla i to pro co ji všichni považovali za špatnou. Měla Znamení na krku v podobě něčeho, co vypadalo jako C, ale uprostřed to bylo tlustší a u stran se to zužovalo a bylo to dokonale kruhové. A také měla na zádech, to, co bylo zakázané. Měla na zádech znak rouhačství a dokázala povolat svá křídla, černá jako samo nebe, které se už před stovkami let zatáhlo.
Byla stvořením Temnot a tak byla svržena mezi nižší bytosti spolu s dalšími jako ona, aby odčinila své hrozné činy a začala se chovat, jak se na někoho jejího postavení sluší a patří. Ale jak to měla dokázat, když jí drželi zavřenou v jedné jediné místnosti, odřízlou od světa?
Její otec byl vyšší bytostí, byl Vůdcem a rozhodoval o jejím osudu. On ji pak zavřel do té místnosti a nechal jí napospas blížící se smrti této planety...
Země. Dříve nádherné místo plné života, ale po časech ho lidé, obyčejní smrtelníci zničili. Tvořili si zde domy, továrny, celá města a různá muzea, památky a těžili z tohoto místa, co se jen dalo. Až toto místo vychladlo a Nejvyšší s tím nic neudělali! Místo toho sem poslali své dospívající, neposlušné Děti, aby zahynuli spolu s planetou a oni mohli dál nerušeně vládnout...
Aurora se zvedla a došla si do skříně pro svůj oděv, který zde musela spolu s ostatními nosit. Byli to obyčejné, černé džíny; kozačky na podpadcích; rudé tílko s černou výšivkou okolo výstřihu a okolo pasu, na které byly stříbrné cvočky; kruhový náhrdelník, kožené rukavice bez prstů s cvočky; řetězy okolo pasu místo pásku a kožená bunda s různými popruhy, řetězy a cvočky.
To bylo její typické oblečení. Ostatní mívali také jistý druh oblečení, ale nikdo ne takový jako ona. Přece jen byla mocná a bohatá a tohle si mohla dovolit nosit.
Vlasy si vyčesala do drdolu.
Nikam nechodila, ale ráda vypadala dobře a líbila se ostatním Padlým, když spolu komunikovali myšlenkami a telekomunikací, která byla velmi oblíbená.
Najednou uslyšela rachot syrén. Někdo se zase pokoušel uniknout. S největší pravděpodobností nějaký nováček, kterého právě přivezli na "odvykačku" nebo nějaký blázen, kterého nebavilo čekat na pomalou a nudnou smrt.
Sama Aurora pokusy o útěk vzdala už před padesáti lety. Pokoušela se utéc nejvíckrát ze všech a několikrát se jí to skoro podařilo, ale nakonec vždycky skončila zpět v ústavu.
Najednou u ní bouchla zeď a Aurora stačila jen tak uskočit.
Ve zdi zůstala velká díra.
Všude se křičelo, houkali syrény, smrtelníci běhali sem a tam a snažili se chytit prchlé Padlé, ale nedařilo se jim to.
Lidi, vidíte to? Jsme volní! Zakřičela na ně telepaticky Ireal Lüthernonsová.
Ano! Rychle! Musíme letět než nás chytí! Křikl Arel Nothen. Auroro? Zeptal se ještě, když se neměla k pohybu.
Aurora vzlétla k oblakům rychle jako blesk. Neletěla jsem tři sta let. Skoro jsem zapoměla, jak je let nádherný! Zašeptala svým přátelům a ztrácela se ve vzpomínkách na časy, kdy byla volná...
Kdy ji její rodiče milovaly a kdy se k ní chovaly jako k jejich vlastní dceři... Ale v tu chvíli na to nechtěla myslet, rodiče jí bylim ukradení. Byli daleko od ní a nechtěla na ně v tu chvíli myslet.
Auroro počkej na nás! Zavolala na ní se smíchem Ireal.
Aurora se přinutila trochu zpomalit a vedle ní se ve vteřině objevila zrzavá křídla její kamarádky. Z druhé strany ji dohnal Nothen.
Ireal byla vysoká zrzka, kterou do ústavu přiřadili sotva před sty lety. Byla štíhlá a krásná. Měla čokoládově hnědé oči a tmavší pleť. Byla doopravdy milá a vždy optimistická. Do ústavu se dostala kvůli své starší sestře, která na ní shodila krádeš nějakého strašně starého artefaktu.
Ireal za to sestru nenáviděla a Aurora na tom s rodiči nebyla o moc líp. A Nothen na tom také nebyl líp než ony.
Jeho udal strýc a do ústavu se dostal krátce před Aurorou. Nikdy o své rodině nemluvil a stal se jejm prvním přítelem, když jí dali do ústavu. Byl o něco vyšší než Aurora a byl stejně bledý jako ona. Měl ostřě řezané rysy a tmavé vlasy, které měl neustále rozcuchané. Oči měl zelené jako bývalá tráva, která zemřela už před víc jak půlkou staletí.
Jak Ireal, tak i Nothen byli oblečeni elegantně a velmi draze.
Aurora vyletěla vysoko do oblak a její přátelé jí následovali, ale byli pomalejší než ona.
Vystoupala vysoko k oblakům jako by se samým štěstím chtěla dotknout Slunce, které už dávno nebylo vidět ani z této výšky.
Ale její radost netrvala dlouho. Brzy se opět ozvali lidi, které ze všech na světě nenáviděla nejvíc.
Ihned se vrať! Zakřičela na ní její matka telepaticky.
Byla od ní vzdálená miliardy kilometrů a přesto její hlas zněl jako by jí křičela přímo do ucha. Ten její vysoký, trapný hlásek jí křičel do ucha a Aurora toužila chytit jí pod krkem a ubrat jí trošku dechu... možná trošku víc.
Aurora začala klesat.
Co se děje? Zeptal se jí Nothen.
Rodiče. Odpověděla prostě.
''Jsou od nás daleko.'' řekl a přistál vedle ní. Ireal se pořád vznášela vysoko v oblacích a dováděla jako malá.
Aurora se na něj překvapeně podívala. Bylo to poprvé, co s ní mluvil na hlas a zněl úplně jinak než si myslela. Nečekaně dospěle a silně.
''Jsou daleko a já jsem za to ráda.'' prohlásila nezaujatě. ''Ale pořád jsou to mý rodiče... Vždycky je budu vnímat jako by stáli vedle mě. Nikdy se od nich doopravdy nevzdálím.''
Nothen se zatvářil nezvykle vážně a pokývl hlavou. Křídla si složil na zádech a rozhlédl se na zem pod nimi. Všude byla seschlá tráva, štěrk a kusy kovu. Veškeré domy byly temné a téměř neobyvatelné, ale i přes to v nich bydleli lidé, obyčejní smrtelníci, které vyšší pokládali za nižší rasu. Staré mrakodrapy se tyčili do výšky a depresivní krásou dominovali krajině. Stromy už byly zničené a vzduch se nedal dýchat. Bylo dusno, vedro a sucho. Déšť už lidé ani neznali a moře i oceány už dávno vysychaly.
''Jsme od nich vzdálení. Jsme jiní... My jsme ti lepší!'' řekl tvrdě.
Zkoumavě se na něj zahleděla. ''My tvoříme budoucnost.'' odpověděla a hluboko v sobě cítila, že je to pravda. Pomalu scházela z kopce dolů a při tom cítila, že to je naprosto správně, že sem patří a že ona je tu pro to, aby se stala něčím jiným. Nebála se být jinou než ostatní, na svou minulost se dívala jako by z dálky, nevěnovala své krvi žádnou pozornost, dívala se do předu a nevnímala všechno, co se stalo.
Najednou poklekla na jedno koleno a Nothen se na ní nechápavě zadíval, když položila svou ruku do trávy a přivřela oči. Ireal přistála vedle něj.
''Auror...'' vyhrkla a chtěla se vydat k ní, ale Nothen jí zastavil.
Zakroutil hlavou a oba dál sledovali, co Aurora dělala.
Země se zachvěla a nebe se ještě víc zatáhlo a všichni cítili podivné teplo v hrudi.
Aurora roztáhla křídla do celé své šířky.
Zemí probíhaly mírné výboje a najednou vyrazila z jejích útrob čerstvá tráva. Prodrala se zkrze tajuplnou hlubinu temnot a začala rašit ven, v celé své kráse se rozpínala jako zelený koberec a zaplňovala prostory okolo.
Všichni věděli, co dělat.
Nebe se zatáhlo a spustil se prudký déšť. Lidé vybíhali ze svých domů a přivítali dešťové kapky s otevřenou náručí. Zvířata se začala probouzet a všichni cítili změnu planety a její budoucnosti...

Země měla zaniknout, ale my jsme to nedopustili. Stálo nás to hodně. Hodně utrpení a bolesti. Stálo nás to naši minulost, ale zbyla nám budoucnost, kterou jsme měli díky našemu rozhodnutí stále před sebou... Rodiče se nás vzdali, ale my jsme usoudili, že to tak je dobře, protože jinak bychom s nimi museli trávit zbytek našich životů a tahle planeta by zanikla. Naše planeta...
Někomu asi nepřijde správné, že jsme se od našich rodin vzdálili, ale je to správné.
Díky tomu jsme jim dokázali odpustit... Na ně je lepší hledět z dálky...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama