IX. Pohřeb

6. dubna 2013 v 19:06 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech
Tak vás znovu zdravým asi po několika staletí čekání na tuhle povídku...Po pravdě poslední kapitola vyšla skoro před půl rokem, ale nebudu se vymlouvat, že jsem toho měla moc. Prostě jsem se na Nathani a její příbuzenstvo vykašlala a zapomněla. Nejak mě představa vyťukávání jejího příběhu do počítače nelákala a protože jsem se musela do své postavy pořádně vžít musela jsem začít takovou volnější kapitolou, což je podstatný rozdíl od těch několika předešlých, kdy si hlavní hrdinka jenom stěžuje. (Páni - říkám volnější a její název zní pohřeb...)
Ale musím vás varovat, že je kapitola hodně nezáživná, nudná a hlavně přímo příšerně useknutá, takže na pokračování si budete muset počkat opravdu hodně dlouho...
Jo a ještě něco. Rozhodla jsem se, že v žádný měsíc nevyjde míň článků než pět - tenhle limit jsem se už docela naučila dodržovat, tak by se to (snad) mohlo povézt... A teď hezké čtení!





IX. kapitola
Pohřeb

Dlouho jsem se vyrovnávala s tím faktem. Nešlo prostě na to jenom tak zapomenout a jít dál. Dokonce jsem se kvůli tomu snažila myslet pozitivněji a nepila jsem. S žalem i depresemi jsem se vyrovnávala lovem, prací a vším možným. Uklidila jsem byt. Připravila jsem Carol snídani. Po dlouhý době jsem umyla své auto - už to potřebovalo. A dokonce jsem si připravila i černé šaty na pohřeb.

Chvíli jsem váhala, jestli o tom Carol přeci jen nemám říct. Byl to přeci její bratr. Ona to sice nevěděla a ani já ho moc neznala, ale stejně jsem tam šla. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy jsme se sešla celá rodina, abychom uctili památku jednoho z naší krve.

Můj bratr - Henrie Frederick Samuel zemřel. Ta zpráva mi přišla už před třemi týdny a s pozvánkou na jeho pohřeb. Několikrát jsem musela přečíst Derenino úhledné, ale zakrslé písmo, abych to pochopila. Henrie byl mrtvý. Nejstarší, nejzkušenější a nejmocnější z nás byl mrtvý. Tohle nebylo šťastné století.

Carol a přátelům jsem řekla, že půjdu na pohřeb svého upířího přítele - všem to přišlo podezřelé. Dokonce se Erik nabídl, že by jel se mnou, ale svou nabídku stáhl, když ho Melissa málem zabila pohledem. Řekla jsem, že budu v pohodě. Že to zvládnu a při nejhorším mě jeden z mých přátel odveze, kdyby bylo třeba. Na svou rodinu jsem ale doopravdy spoléhat nemohla a ani jsem to neměla v plánu. Jestli tam bude i Henrieho družka Misty, tak budu ráda, když se vrátím živá.

Navíc jsem si dělala starosti, jak to zvládají ostatní z naší rodiny. Brian to celkem zvládal a táta - no prostě byl sám sebou. Nabručeným náfukou, který si vždycky dělá, co chce a vždycky z toho vzejde něco zlýho - jako já a mý sourozenci.

Carol sešla dolů svou pomalou chůzí. Na upírku používala své schopnosti jen málokdy. Přišlo mi to zvláštní, zvlášť při její nespoutané a roztěkané povaze.

Překvapeně se usmála, když mě spatřila u stolu se skleničkou krve v ruce, jak pozoruji dešťové kapky za oknem. ''Dobré ráno,'' pozdravila mě s úsměvem. Od chvíle, kdy zjistila, že mi umřel přítel se ke mě snažila chovat, co nejmileji a já její snahu oceňovala tím, že jsem k ní byla přímá a téměř jí nelhala.


''Dobrý,'' souhlasila jsem ponuře a zamračila jsem se na déšť za oknem. Poté jsem se zvedla ze židle i se skleničkou čiré tekutiny v ruce. ''Půjdu se převlíct a pojedu...'' Zaváhala jsem, ale poté jsem se opět pokusila o sarkastický úšklebek. "A nedělejte tu s Joshem žádný prasárny - chci tenhle barák najít ve stejném stavu jako je teď, jasný?!'' zeptala jsem se přísně.

Carol se na tváři objevil ruměněc a schoulila se na židly. Vlasy si schodila do obličeje. "Jasný," pípla, ale mě stejně bylo jasný, co tu spolu budou dělat až odejdu... Fuj!

Pobaveně jsem protočila očima a se smíchem jsem se vydala nahoru do svého pokoje. Na starodávně vyhlížející posteli jsem měla připravené černé šaty s upnutým pasem a širokou sukní, lemovanou fialovou látkou. Mělo jen úzká ramínka a kulatý výstřih, který neodhaloval víc než by měl. Jako obuv jsem si vzala baleríny, protože podpadky jsem nenáviděla skoro stejně jako Rianovi kecy o tom, že jsem něco jako superkouzelnice.

Oblékla jsem se a zkontrolovala jsem svůj vzhled před zrcadlem. Vypadala jsem normálně. Ne nějak vesele - ale normálně. Rozhodně jsem se nehroutila z toho, že mi umřel bratr. Samozřejmě bych vypadala úplně jinak, kdyby umřela Carol nebo ten stále otravný Rian... Ale na to jsem nechtěla myslet.

Mé sourozence - vzdálené i ty blízké - jsem považovala jako komunitu se mnou nějak spřízněných duší, které mě chápou, ale se kterými toho nemám až tolik společného. Kdyby mi řekli, klidně bych se za ně byla, ale to by udělal každý z naší rodiny, protože víme, že poté by všichni bojovali i za nás. Bylo to něco jako já pomůžu tobě a ty časem pomůžeš mě. Jak kdysi řekl otec: "Krev musí držet při sobě... Nic není tak důležité jako krev.''

Byly miliony věcí důležitějších než krev, ale to jsem mu raději nechtěla přípomínat. Byl do toho proslovu tak ponořený, že jsem mu nechtěla kazit radost z toho, že ho zase jednou někdo poslouchá.

Potřásla jsem hlavou, abych se snáze navrátila zpět do reality. Pohřeb se měl konat dvě hodiny od Meridenu a to v poledne. Měla jsem asi půl hodiny na to, abych se připravila a poté mě měl vyzvednout Rian.

Vzala jsem žehličku a vyžehlila si své tmavé, výrazné vlasy. Když jsem je narovnala, byly o poznání delší. Sahaly mi asi deset centimetrů pod lopatky. Uvědomila jsem si, že Liz by mi nikdy nedovolila nechat si je narůst tak dlouhé. Podle ní to bylo zbytečné.

Usmála jsem se té myšlence a nalíčila jsem se. Mimořádně jsem si udělala černéstíny asi centimetr tlusté. Moje modré oči byly rázem zase o něco pronikavější.

Ještě jsem se v chodbě rozloučila s Carol, která stále snídala vajíčka ode mě a byla v té své bílé noční košili, kterou jsem tak nesnášela. Byla děsně krátká a poté, co jsem to mé sestřičce řekla, tak mi přišlo, že jí Carol nosí o to častěji.
Vyrazila jsem ven ve chvíli, kdy se otevřeli dveře od Rianova auta a já v rychlosti s deštníkem nad hlavou přeběhla na místo spolujezdce.

"Připravená?" zeptal se mě ve chvíli, když jsem se otřepala a deštník mu hodila na zadní sedačku. Všimla jsem si, že ruce zatíná do volantu tak křečovitě až se plast trochu kroutí pod jeho stiskem. Henrie si byl s Rianem mnohem blíž než se mnou. Znali se téměř celé staletí.

Někdo by mohl namítnout, že Rianovi jsou dva tisíce let a že jedno staletí pro něj moc neznamená, ale já věděla pravdu. Pro něj znamenalo hodně. Mnohem víc než pro kohokoliv z naší rodiny.

Oblečený byl v černé košili s límečkem a v černých džínech. Vlasy měl mimořádně neupravené a ve tváři stesk po svém bratrovi. Nebyli jsme zvyklý pohřbívat starší sourozence. Ať to zní jakkoliv divně, raději jsem pohřbívala ty mladší, ty nezkušenější než starší a mocnější, protože to znamenalo, že opravdu nikdo z nás se nedožije šťastného konce.

V podstatě jenom já. Já svůj život totiž dám za své nejbližší - a to se mi zdálo jako dost dobrý konec.

"Ano," řekla jsem a povzbudivě mu stiskla ruku tou, ve které jsem nesvírala svou fialovou kabelku. "Já jsem, ale co ty?"

Zvedl hlavu a pátravě se mi zahleděl do očí. Nebyl zvyklý, že jsem se k němu chovala tak mile. Ale také jsme nebyli zvyklý pohřbívat naše starší sourozence. Sevřel mi prsty mé ledové ruky a kývl. V jeho většinou veselé tváři se rýsovala bolest a žal. Byl vážný a to k jeho obličeji nesedělo. Byl to můj staále veselý bratr, který se téměř nikdy nemračil a vždy měl po ruce nějakou trefnou frajerskou hlášku, která mě naštvala.

"Jsem," kývl, ale neznělo to moc přesvědčivě.

Pustil mou ruku a věnoval se řízení. Cítila jsem, že se mu tlak v hrudi trochu uvolnil, ale víc jsem zjistit nedokázala. Jako by se přede mnou zaměrně skrýval a nechtěl mě pustit, abych nahlédla do jeho podvědomí.

A pak najednou prudce strhl volant do protisměru a zase zpátky - předjel černého kombíka před námi.

"Co se děje?" zeptala jsem se vykolejeně a vyhlížela našeho nepřítele.

Rian se díval do zrcátka a chvíli váhal než mi odpověděl. "Někdo nás sleduje. Už od tvýho domu."

A sakra!

Předchozí kapitola + Další kapitola

 


Komentáře

1 Anonym Anonym | 16. dubna 2013 v 16:07 | Reagovat

čusky pusky po dlouhé době!
Píšeš skvělé povídky a design tohohle blogu je taky supr!
Jen jsem tě dlouho neviděla u sebe. Neníti něco? :D Ne, jen si dělám švandu. Je to moc smutné, že tam jejich sourozenci zemřou, že? Ale něco se stát musí. ;-)

2 Seléna Seléna | 17. dubna 2013 v 18:20 | Reagovat

užasná kapitola.. po tak dlouhé době, konečně další.. juhu.. ..těším se na další pokračování:-)

3 Erin Erin | Web | 28. dubna 2013 v 14:27 | Reagovat

Já se bojím to číst, když píšeš, že je to příšerně useknutý. Ale tak... risknu to, páč se nehorázně těším :-D

4 Erin Erin | Web | 28. dubna 2013 v 14:36 | Reagovat

Jej, ne O_O Já nemám skoro polovinu kapitoly! Nevím, jestli je to schválně, nebo nějaká chyba mého počítače, ale já mám uprostřed kapitoly velkou černou ďouru bez textu a pak další zbytek extra napínavého textu! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama