Jedna vzdálená vzpomínka...

19. dubna 2013 v 12:01 | Alexis Dark |  Krátké dodatky (k delším povídkám)
Takže... No, řekněme, že já píšu takovým způsobem, že čas od času dám do ZM takový útržek z minulosti nějaké z postav. No a někdy se ten útržek moc nehodí k celkovýmu ději, takže jsem si zřídila (v počítači) takovou složku, kam si tyhle útržky schovávám, protože mi je docela líto je prostě jenom smazat. A tak mě napadlo, že když už je nevyužiju, tak co bych je nedala sem? Přeci jen, tady to zeje prázdnotou a články nijak nepříbývaj, tak co kdybych to tu na nějaký čas zaplnila těmihle útržky? JAsně, bude to jeden mega spoiler na celé ZM, ale myslím, že to nikomu vadit nebude, protože to celé pochopí až/jestli si přečte ZM.
Takže toto je urývek z minulosti jedné extra super vůdkyně Keiry (udělala jsem z ní mega mrchu, kterou hlavní postava (ani já) nemůže vystát). Řekněme, že je to taková... depresivnější část...



Všude se prolévala krev. Keira stála uprostřed té bitvy a vše pozorovala neschopná sebemenšího pohybu. Hrůza a děs jí přimrazily na místě a ona jen nečině přihlížela boji nesmrtelných.
Okolo ní létaly vzduchem blesky a tornáda, šípy, oštěpy, meče i hlavy poražených. Krev všude tekla jako to nejhustší víno. Titáni používali všemožného podvádění, aby porazili své potomky a bohové nečestně poráželi své rodiče. Vampíři křížili své meče s Lovci a mnohými obry i yklopy. Strážci ničili celé řady nestvůr, posílali na ně prokletí a svá nejmocnější kouzla. Noví bojovali s pekelnými psy, nemejskými lvi, hydrou a draky. Všichni nasazovali své životy v boji, jen ona stála a tupě zírala před sebe.
Bílé šaty se jí lepily k tělu, jak po ní stékal chladný pot. Mnohými místy v látce protákala krev od zranění, jež jí způsobili většinou nestůry. Tváře měla zašpiněné od sazí a krve. Po celém těle měla modřiny a krvácející rány. Modré oči byly potaženy hrůzou a děsem jako černým šátkem.
Titáni si s mladou vůdkyní hráli jako si hrávají děti s kočkou. Ukazovali jí nejhorší druhy smrti a mučení, které na ní budou provádět poté, co její otec, samotný Zeus zemře rukou vlastního otce, titána času, Krona.
Boj se od ní vzdaloval. Řinčení mečů se ozývalo pár kilometrů na sever. Zůstávala sama zatím co její druhové bojovali. Ona bojovala se svou vlastní slabostí.
"Jak slabá rasa jste." zašeptal hlas krutější než smrt, temnější než noc a pevnější než skála. "Vaše vůdkyně je zamilována do dvou mužů a neví, kterého z nich si vybrat."
Temná opona, jenž se rozprostírala před jejím zrakem se rázem rozplynula a Keira hleděla do očí lačnící po krvi, do krutých a temných očí, které byly již dlouho známi mezi ochránci jako oči Temnoty. Oči barvy oceánu a čerstvě orosené trávy, v nichž nikdo nenajde nejmenší náznak citu.
Nesmrtelná Alexis se dívala do průzračných očí vůdkyně nových, které se opět plnily strachem. Zlověstně se usmála. "Ale copak?" zeptala se a přiblížila se k vůdkyni na vzdálenost několika kroků. Při tom provokativně máchala svým zlatým mečem vykládaným rubíny, na němž ulpěla krev již mrtvých ochránců. "Snad se mě nebojíš. Ó mocná vůdkyně!" řekla a pohrdavě se usmála.
Keiře se zježili chloupky na zátylku a udělala několik kroků od svého nového nepříttele. Vztáhla proti ní svůj meč Spravedlnosti. Zářící zbraň, která dokázala brát životy ochráncům i nesmrtelným a ona sama byla jedinou bytostí, která onen meč mohla vzít do rukou. ''Nemám strach!'' řekla odhodlaně, ale hlas se jí třásl.
Alexis na sobě nedala znát rozpaky. Nejpíše ani žádné necítila. ''Tvá mysl říká něco jiného.'' poznamenala klidným hlasem. Mluvila stále tišeji a tišeji až přešla do temného šepotu. ''Nejraději bys vzala nohy na ramena, ale strach tě tu drží jako v železndých okovech. Panika ti halí mysl jako černý závoj a ty marně potlačuješ třas. Bojíš se mě a bojíš se o svůj nicotný život.'' Začala se záludně usmívat.
''Nevíš o čem mluvíš!'' křikla Keira a sevřela svůj meč pevněji. ''Tebe se nebojím.''
Alexis se zasmála. ''Jsi špatná lhářka, Keiroa vždy jsi jí byla.'' oslovila ji norsky, Keiřinou rodnou řečí.
''All!'' zavolal na ni někdo. Alexis sebou prudce trhla a zadívala se vzhůru na zamračené nebe, které se pomalu začalo rozjasňovat, stejně jako Keira. ''Ukonči to! Nemáme čas na tvé podřadné hry!''
I ohně, které pustošily krajiny začínaly dohořívat a mrtvoly ochránců se přeměňovali většinou v různobarevný prach. Krajina, která se rozprostírala okolo nich už nevypadala jako peklo nebo bojiště čiré zkázy. Vypadala jako trestná pole, které Keira už několikrát navštívila po své smrti.
Alexis kývla na znamení souhlasu a Keiře ztuhla krev v žilách. Já zemřu. Bohové ona mě zabije! Já zemřu! Křičela její mysl do všech stran. Její vnitřní hlas přetékal panickou hrůzou. Nikdy nechtěla zemřít. Ne znovu. Už tolikrát jí hrozilo, že už se neprobudí. Měla strach, že tentokrát to bude na vždy.
Alexis se zašklebila náhlou bolestí, která seš zmocnila její mysli. ''Sklapni!'' křikla a její hlas zněl jako rána bičem. ''Chytá mě z tebe parádní migréna.''
Keiře začaly po tvářích stékat slzy strachu a bezmoci. Už se necítila jako mocná vůdkyně, která může velet celým davům. Měla strašný strach, který jí zalézal až do morků kostí a úplně jí paralizoval. Nedokázala se ani pohnout.
Alexis k ní zlověstně přikráčela. Okolo ní se vznášely temné šlahouny jako její věrní sluhové. Hrozivě se tyčila nad Keirou a tvářila se klidně a rozvážně. Vzduch se zachvěl a ona roztáhla svá obrovská havraní křídla do celé své šířky. Rozevírala se postupně jako černý vějíř a v Keiře vyvolávaly nekonečnou beznaděj a ještě větší strach.
Poté to ukončila. Keira nestačila ani vykřiknout a už padla mrtvá k zemi...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama