Vkz...

14. dubna 2013 v 18:24 | Alexis Dark |  Povídky
...aneb výuka ke zdraví, které mě totálně nebaví. Bavila mě snad jen jedinou hodinu a to, když jsme měli vytvořit něco jako slohovku na téma drogy... Hmn. Divný.
Každopádně jsem jí při hodině nestihla, takže jsem se s ní musela patlat i doma a tak... no, je to moje dílo ne? Tak proč neotestovat, jak se čtenářům bude líbit příběh o zlomený holce, která se rozhodla svý problémy řešit jedním z nejhorších způsobů...
Jo a ještě něco. Vím, žeje to docela opožděně, protože blog.cz se změnil už před opravdu dlouhou dobou, ale i tak to sem napíšu a prosím - neberte to jako reklamu. Pokud ale máte mail na Googlu, tak si dejte do vyhledávače "Google reader" a poté si stačí přidat svoje oblíbené blogy a máte všechno přehledně seřazené. Bere to stránky jako Blog.cz, blogspor, jenom nevím, jestli i webnode a jiný, ale u těch prvních dvou jsem si naprosto jistá..
Hmn a teď k povídce...
P.S. Ano, žáby museli být. K tomu depresivnímu tématu se sice nehodí, ale aspoň to trochu napoví, že nejsem úplně nenávistný člověk, který musí psát jen dark story... Bohužel to je ale pravda...



Je mnoho způsobů, jak se ocitnout na dně. Já jsem jich zažila mnoho a stejně jako můj bratranec i já se s tím vyrovnávala těžko. Před dvěma roky mi umřeli rodiče při autonehodě a jemu sestra. Poté autonehodě jsem skončila na jednotce intenzivní péče a můj bratranec - Kyle se s tím vyrovnával hrozně.
Když mě pustili zpět do mého nového domova, k němu a jeho rodičům Maggie a Ronovi Freshovi, tak mi nebylo nejlíp. Ron mi nabízel, abych přijala jejich příjmení.
Podle něj bych se s tím lépe vyrovnávala, ale já odmítala. Stále jsem se cítila jako Elena Wilsonová, to jméno patřilo i mý babičce, která zemřela na rakovinu plic - kouřila.
Vím, že to není řešení, ale můj bratranec v tom řešení našel. Pro něj už nebylo cesty zpět.
Moc dobře si pamatuju na první dny v nové škole. Všichni se na mě divně dívali, potácela jsem se chodbami jako duch. Za mými zády si o mě povídali drby. Snažila jsem se Kyleovi vyhýbat. Nechtěla jsem se zaplést do toho, co on.
Ta bolest neustávala. Pořád jsem se po nocích třásla potlačovanými vzlyky. Pořád jsem měla pocit, že to celé byl jen strašný sen, ze kterého se brzy probudím a opět nahlédnu do mladé tváře své usmívající se matky, ale poté opět zjistím, že sen to nebyl ani náhodou. Vždy jsem poté propadla depresi, když jsem přišla na to, že skutečnost je horší než jakákoliv má předchozí noční můra
Všímala jsem si, jak moc se Kyle začínal měnit. Měnil se víc než já a přišlo mi, že žal ho doslova zlomil. Často se zdržoval v přítomnosti lidí, kteří chodili za školu, kašlali na vše a jen se zdržovali v tunelech, v místě, kde se zdržovali lidé mimo společnost, kteří se nebáli ani krvavých zločinů, aby získali to, co chtěli.
Po několika měsících se to jeho chování nezměnilo. Ale já se změnila. Potkala jsem přátele. Lucy a Petera z vyššího ročníku. Byli milí, upřímní a dokázali se do mě vcítit. Byli vnímavější než všichni lidé, které jsem kdy potkala. Protože i v jejich minulosti se skrýval krvavé rýhy zaraté hluboko do jejich jinak vlídných srdcí.
Po čase se všechno změnilo. Peter pro mě začínal být víc než jen přítel. Chtěla jsem, abychom se víc než jenom přátelili.
Lucy na to přišla ještě dřív než já sama. Řekla mi ať se ho zeptám. Ať to zkusím.
Zkusila jsem a neuspěla jsem. Pořád si to pamatuju, ačkoliv už od toho dne uběhlo mnoho měsíců. Jeho pohrdavý smích, zvuk, při kterém mi přebíhal mráz po zádech. Zvuk, který mi rozdrtil srdce.
Vždycky jsem ho viděla spíš jako citlivého, milého kluka, který mi ve všem rozumí, ale v tu chvíli jsem v něm viděla někoho jiného. V tu chvíli jsem v něm viděla kluka, který mě nenávidí. Který je v přetvářce tak dobrý jako ten nejlepší herec. Kluk, který mě zničil a donutil mě k tak zoufalým činům.
Utíkala jsem chodbami. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Ani mě, ani mým slzách, který mi kanuly z očí. Všem to bylo ukradený. Pořád mi v uších zněl jeho pronikavý smích. Pořád jsem cítila tu pronikavou bolest, která mě naplnila.
Utekla jsem ven. Studený vzduch mi odhrnul dlouhé vlasy z tváří a zastudil mě na lících, mokrých od slz. Nevnímala jsem to a běžela jsem dál. Mé kroky se rozléhali po chodnících v pravidelných rytmech, můj dech byl nepravidelný stejně jako tlukot mého zlomeného srdce.
Vběhla jsem mu do náruče. "No tak!'' vyjekl překvapeně Kyle a v očích jsem mu uviděla znepokojení. Objal mě okolo pasu a nedbal na to, jak jsem ho od sebe odstrkovala. "Eleno! Co se stalo?!''
Nezmohla jsem se na slovo. Své vzlyky jsem nedokázala potlačit. Přestala jsem se bránit a opřela jsem se mu o rameno. Do nosu mě udeřila štiplavá vůně kouře a z úst mu vycházel odér, který dokazoval, že i pil. To nebylo neobvyklé.
"El," zašeptal zlomeně, když jsem se přestala třást. "Pojď se mnou," řekl a já neprotestovala. V ten den jsem na to neměla. V ten den by nikdo nepoznal, co se ve mně skrývá. Od toho dne jsem se nemyslitelně moc změnila.
Kouř mi po čase přestal smrdět. Přestala mi být zima nebo už jsem jí aspoň necítila tak pronikavě. Kokain mi nevadil. Nebála jsem se tvrdého chlastu ani ničeho jiného. Kyle mě toho strachu zbavil. Zbavil mě přesvědčení, že to není správné. Zbavil mě bolesti.
Usmívala jsem se a seděla mu na klíně. Měla jsem jen krátkou sukni, která mi sotva kryla zadek. Dále tílko s hlubokým výstřihem. Kyle nevypadal, že by mu to vadilo. Takhle se tu oblíkali všichni, takže si asi zvykl. V ruce jsem svírala skleničku a v druhé z poloviny vykouřenou cigaretu.
Poté se ozval kašel. Netrhla jsem sebou. Už jsem byla zvyklá, že se někdo rozkašlal. Někdo, kdo zde nepobýval častěji. Někdo, kdo se zde objevil třeba poprvé jako já před nějakým časem. Prvních několik dní jsem kašlala jako blázen, ale časem si mé tělo zvyklo.
Kašel byl čím dál hlasitější až si vysloužil mojí pozornost. Zadívala jsem se na toho kluka. Mohl být sotva o tři roky starší než já. Válel se na zemi mezi odpadky, sklenicemi od alkoholu a nedopalky od cigaret. Hlavu jsem přitisknutou k zemi, kašlal a celý se třásl. Poznala jsem ho podle tetování v podobě kříže ověnčeného růžemi na zátylku. Jmenoval se Rufus a byl to Kyleův kamarád už z dávných dob. Chodil sem dolů snad ještě častěji než já s Kylem a měl nepříjemně velkou závislost na heroinu, kakainu, alkoholu... Na opravdu hodně věcech.
Lilien - jeho něco jako přítelkyně se prudce zvedla z křesla vedle mě a popoběhla k němu až se jí zlatavé vlny zhouply ve vzduchu. Klesla k němu na kolena a přivinula si ho do náruče. ''To bude dobrý,'' utěšovala ho dutým hlasem. V očích měla skelný pohled, který mi napověděl, že by potřebovala další dávku. ''Nepotřebuješ...?''
Skočil jí do řeči. ''Ne!'' vyjekl a vystřelil do sedu. Pusu měl od krve a celý byl nezdravě bledý. Třásl se a po tvářích mu stékaly slzy.
Vyděšeně jsem vytřeštila oči a upustila vše, co jsem svírala v rukou. Sklenice s rachotem spadla na zem a roztříštila se. Ruce jsem si přitoskla na ústa, abych nevykřikla zděšením.
Byl celý od krve. Stákala mu od úst až na černé tričko a její štiplavý puch naplňoval celou místnost. Dělalo se mi špatně, když jsem sledovala, jak se od něj i Lilien vyděšeně odtahuje a on se opět hroutí v křeči na zemi. Bolestí sténal a z úst mu vytékala krev. Všude bylo tolik krve!
Všichni ztichli. Dál zněla jen hlasitá hudba a hlasité kašlání Rufuse.
Já se třásla vzlyky a bolestí. Nemohla jsem odtrhnout oči od toho výhledu, který se mi naskytoval. Nemohla jsem se pohnout, jak moc jsem byla ztuhlá šokem. Kyle mě jen bezmocně objal okolo ramen, ale sám se dál díval na Rufuse.
A poté si už nic nepamatuju. Jen, že jsem ztratila vědomí. Okolo mě se míhali stíny a po černých stěnách stékala krev. Rufusova krev, krev mých rodičů... i má vlastní krev.
Když jsem se probudila, bylo všude oslnivě pronikavé světlo. Takové jako nikde v tunelech. Musela jsem být tedy někde venku. Ruce jsem měla teplejší než zbytek těla - někdo mě za ně držel. Slyšela jsem pravidelné pípání přístrojů a svůj vlastní tep. Cítila jsem puch nemocnice.
Otevřela jsem oči a prudce je musela přimhouřit, protože mě do nich udeřil silný bílý jas. Párkrát jsem zamrkala než jsem byla schopná rozeznat obrysy okolo sebe.
Ležela jsem v nemocničním pokoji a za ruku mě svírala Kyleova matka.
Usmála se na mě se slzami v očích. ''Jak se cítíš, Eleno?'' zeptala se mě něžně.
''Já - já - je mi fajn,'' zachroptila jsem a můj hlas zněl ochraptěle. Bylo mi špatně od žaludku a měla jsem závrať. Trochu se mi točila hlava, ale moc jsem si toho nevybavovala, za což jsem byla ráda. Nebylo mi moc fajn, ale nedokázala jsem jí říct pravdu, když se na mě takhle dívala. ''Kde - kde to jsem? A co se stalo? Moc si toho nepamatuji...'' Unaveně jsem znovu zavřela oči. Přišlo mi moc namáhavé nechat je otevřené.
''Byli jste s Kylem v tunelech,'' oznámila mi přísně. ''Vidělas... odcházet jednoho kluka a omdlela jsi. Kyle tě vynesl nahoru a všechno nám řekl.'' Najednou mluvila smutně a zesílila svůj stisk. ''Proč jsi nám to neřekla Eleno? Proč jste nám to oba neřekli...? Kdyby - kdybchom to věděli, nikdy bychom... Pomohli bysme vám.''
V tu chvíli se mi vše vybavilo. Ty roky bolesti, útěcha a znovu bolest, krev, smrt. Do očí mi vhrkly slzy. Další mrtvý člověk. Další, kdo mi zemřel...
''Já jsem nemohla,'' zašeptala jsem zlomeně. Po tvářích mi stékaly slzy. ''Já - já...''
''Šššš,'' zašeptala a začala mě hladit po ruce. ''Už to bude dobré,'' zašeptala něžně, tak jak to dělávala i její sestra, moje matka. ''Všechno bude dobré... Oba se z toho dostanete. Budeme tu s vámi. Neboj se...''
 


Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 14. dubna 2013 v 19:39 | Reagovat

Docela smutné téma... *diví se, proč ve škole nikdy nemají VKZ :D * Ale jo, napsalas to pěkně ;-) Když jsem však začínala číst, lekla jsem se, že píšeš o sobě :-x To jsem ráda, že je to smyšlené - i když v mnoha případech skutečné 8-O Njn, lidé se nepoučí z chyby, dokud ji sami neudělají...:-P Ale jsem ráda, že to dopadlo jakž-takž dobře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama