Welcome in my head!

28. dubna 2013 v 21:43 | Alexis Dark |  Deníček blogu

Můj milý deníčku - vážení blogeři a blegerky.

Opět vás zdravím a myslím, že tentokrát to není "jenom" tak nějaké zdravení. Neboť je nejspíš poslední...

Dobře. To byl úvod. A teď, když jsem to na vás tak vyvalila, by bylo dobrý, kdybych se trochu rozepsala a svěřila se se svými důvodu co? Dobře... Jde o to, že poslední dobou hodně přemýšlím o všem možném i nemožném a jsem... řekněme i trochu mimo...

Jde o to, že v mé blízkosti někdo spáchal sebevraždu. Přiznávám, že jsem jí skoro neznala, ale i tak mě to vzalo. Upřímně jsem si pořád říkala: "moje babička i děda umřeli" nebo "kdokoliv může umřít...", ale nikdy mě nenapadlo, že bych zažila, aby v mém okolí někdo spáchal sebevraždu.
Neobtěžujte se tuto informaci vyhledat na internetu, v rádiu nebo ve zprávách - nikde to není. Možná jenom ti, co mě mají v přátelích na Facebooku by se o tom něco mohli dozvědět, ale nic moc. Nikde to prostě není, ale to myslím, že ani tolik nevadí jako to, že umřela. Že už byla asi hodně dlouhou dobu v háji a nikdo si ničeho nevšiml.
Chtěla jsem být psycholožka, ale myslím, že na tohle bych neměla. Samotnou mě to totálně složilo a to jsem jí ani tolik neznala. Ale i tak... brečela jsem. Možná i víc než kdy jindy... A nemyslím si, že teď budu mít čas na to, abych sem přidávala nějaký články. Na vaše blogy chodit budu a budu komentovat, ale tenhle blog prostě nikdy nebyl nějak známý a tak si myslím, že to ani nikomu moc nebude vadit... Prostě to byl můj koníček, který mě teď - řeknu to hnusně - už nebaví a nemám na něj náladu ani čas.

Možná, že situace je teď jiná. Tohle píšu 18.4., ale nechtělo se mi to sem dávat...
Ale... teď na tom nejsem nejlíp. Smrt, myslím, se dotkne každého. Viděla jsem při tom, když jsme se s ní loučili před školou. Dozvěděla jsem se to až den poté, co umřela a tak jsem se rozbrečela mezi prvními. Nakonec brečelo hodně lidí, ale někdo víc a někdo míň. Všichni se s tím vyrovnávali po svém.

Ale schrňme to. Bolí to. Je to pryč. A já mizím i z tohoto světa. Bye!

Možná naposledy se s vámi loučí vaše

Alexis Dark

 


Komentáře

1 Chaky Chaky | 29. dubna 2013 v 21:01 | Reagovat

Nejdřív k blogu; to mě mrzí. :/ Ale zazlívat ti to nemůže nikdo, protože mezi námi snad není jediný člověk, co by se na to jednou prostě nevykašlal, protože ho to nebavilo. Já měla už tři blogy, vždycky jsem je zrušila z jednoho důvodu; nebavilo mě to. Ale po nějakém čase jsem se stejně vrátila :D akorát na jiném blogu. Chybělo mi psaní :) Doufám,  že taky nekončíš nadobro, i když si to možná právě teď říkáš.
Teď k tvému problému. Je to strašně, asi si to ani neumím představit :( Moje kamarádka viděla jak někdo skočil pod metro a pár měsíců se z toho vzpamatovávala. Říkala, že se jí špatně spalo. Ale už je to asi rok. Chápu ale, že tě to vzalo. To by vzalo asi každýho :( Lidi, kteří vypadají tak moc v pohodě, může bejt ve skutečnosti úplně na sráč, s prominutím. Je to život. :( Možná jen potřebovala kamaráda, ale to už asi nezjistíme. Doufám, že se má dobře tam, kde teď je. RIP

2 Kane Kane | Web | 30. dubna 2013 v 16:48 | Reagovat

Myslím, že nejde jen o to, jak moc je blog navštěvován. I když jsem sem nechodila často (neumím si dát blog do záložek), stejně jsem ho měla ráda a mrzí mě to. Tak jen doufám, že se z toho brzy vzpamatuješ a bude ti to chybět. Já sama nevím, jak bych se v takové situaci zachovala, každopádně je to děsný. A je hodně drsné, že sis tím musela projít. Sebevražda a přirozená smrt se nedají srovnávat.

3 Vicky Vicky | Web | 30. dubna 2013 v 20:47 | Reagovat

To je hrozné... vůbec nevím, co bych měla říct, protože ti to stejně asi moc nepomůže. Taky u nás doma teď řešíme trauma (jasně, žádná sebevražda, ale taky to není 2x jednoduchý). Člověk si říká, že to není jeho problém, že to nemusí řešit, ale ty pocity na něj stejně dolejhaj, co? :( Ale čas rány zahojí. Bude to lepší a nucení do blogování rozhodně nic nespraví. Ale kdyby ses přeci jen chtěla vrátit, byla bych moc ráda. :)

4 Erin Erin | Web | 2. května 2013 v 18:16 | Reagovat

Je to asi rok, co jsem chodívala s tetou a strejdou hrát volejbal. Občas jsem si pinkla, pohlídala jejich dvouroční holčičku, bylo to prostě super. A jednou jsem jí zase hlídala a přošel za mnou asi tak dvacetiletej blonďák. Taky tam hrál, ale občas mi pomáhal i hlídat. Přísahám bohu, že jsem do té doby nepotkala nikoho tak hodnýho a milýho. Prostě pomohl, s čím bylo třeba, pomáhal mi hlídat. Prostě asi tak vysněnej chalan každý holky, ale byli jsme prostě kamarádi a tak to taky zůstalo. A pak mi jendou teta přišla žít, že zemřel. Spáchal sebevraždu, skočil pod vlak... Říkala jsem si, že to není možný. Vždycky se usmíval, byl tak hodnej a bestrarostnej. Od někoho takovýho bych tohle nikdy nečekala. Ale pravda je taková, že někteří lidi dokážou strašně dobře skrývat, jak jim je. A jemu asi bylo hodně zle, když se rozhodl skončit se životem... Naposledy jsem ho viděla, když bral svého mladšího brášku na minigolf a já tam náhodou byla taky.
Je mi líto, že se to stalo. Vždycky je to jako rána do zad. Doufám, že co nejdřív ti bude lépe. Ono bude, věř mi, jenom je otázkou času kdy.
A to s blogem... mrzí mě to, i když já nejsem zrovna příkladem pravidelného návštěvníka. Ale mám blog a tvoje články ráda. Ale nikdo tě to ničeho nemůže nutit, takže kdyby ses rozhodla ještě jinak... za týden, za měsíc, za rok, dej vědět, prosím. Zatím se měj jak nejlépe to půjde.

5 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 3. května 2013 v 19:11 | Reagovat

[1]: Také doufám, že jí je teď líp...

[2]: Taky bych řekla, že sebevražda je děsná, ale já jen doufám, že tak nedopadne i její sestra...

[3]: Jasně. Pořád dokola říkám: "Není to moje věc... Vždyť jsem jí skoro ani neznala!", ale poté mi začnou téct slzy z očí a mě napadne: Proč ona? Nikdy jsem nepotkala někoho jako byla ona. Vždycky jednala jen podle sebe, nenechala se nikým ovlivnit a byla tak drzá až mi to občas přišlo trapný. Chovala se děsně, pořád se smála a oblíkala se jako by bylo třicet stupňů a to i v zimě, ale... mohla být sebevíc trapná, otravná nebo hnusná. I tak to byla holka, která se se životem uměla prát. A já stále nechápu, proč to vzdala... Měla to být výstraha? Mělo to být něco jako vzdor? Nevím, ale nemyslím si, že by mi pomohlo, kdybych to věděla...

[4]: Myslím, že máš pravdu. Lidé s tou největší bolestí ji umí nejlépe skrývat.
Vždycky jsem si přála vidět do lidí. Chtěla jsem vidět, jak myslí. Chtěla jsem jim pomoc. Časem jsem si udělala iluzi, že lidé se rádi se svou bolestí svěřují. Že jí řeknou nahlas, aby se jim aspoň trochu ulevilo. I ona jí řekla, ale ta osoba, které jí řekla to nebrala vážně. Nevěřila, že by byla schopná něco takového udělat a tak se to stalo.
Teď už tu iluzi nemám. Stovky lidí skrývají svou bolest. Nechtějí se o ní podělit, protože by se cítili slabší. Protože se bojí, aby se jim nevysmáli. A něco v tom smyslu se stalo i jí a já jen můžu doufat, že ve svém životě nic takového nezažiju.
Nikomu to nepřeju. Můžu si stokrát opakovat, že kdyby to byl někdo z vyšších ročníků, tak si té změny ani nevšimnu, ale stejně se té bolesti nedá zbavit, takže si myslím, že vím, jak ti bylo, ačkoliv jsem jí asi neznala tolik jako ty toho kluka, ale i tak jsem to zažila. Něco podobného. A znovu to zažít nechci...

6 Gaz Gaz | Web | 23. června 2013 v 11:22 | Reagovat

V pořádku. Víme, že jsi náš design měla dlouho, díky za přízeň. Jistě vždycky někdy přijde čas na změnu. Do volných ho nedáme, to prostě neděláme, jak jednou někdo design používal, tak už máme jen v galerii a můžou se od něj používat doplňky, ale celé designy nerecyklujeme..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama