6. Asi jsem se zbláznil/a... 3/3

9. července 2013 v 11:56 | Alexis Dark |  Moc úplňku - 1. Království bez stínu



Už se to blíží...
Ten poslední den.
Z podzemí k nám se blíží.
Touží zabíjet ten.

Blíží se chvíle posledního výdechu,
který v nás zanechá prázdno.
Pak už nebude možnost návratu.
Spadneme na úplné dno...

To zlo, jež nás zničí
je nejhorší, co kdy bylo.
Soucit mu je cizí.
Po jeho vládě nic by nezbylo...




Tak... Tohle je něco jako naladění k ZM, ale s MÚ to moc společného nemá... No, uvidíme. Každopádně je tu třetí část a zásadní zlom celého příběhu, kdy se setkávají dva naprosté protiklady. Bude to... bouřlivé setkání.
Ale je to docela nečekané že? Nechce se mi psát dál, ale tohle jsem měla napsené dýl, tak jsem se rozhodla to sem dát, aby se neřeklo... Fakt jsem to psala před dlouhou dobou, takže vlastně ani nevím moc, co se tu děje :DDD
Každopádně jsem chtěla mít uzavřenou šestou kapitolu. Třeba časem znovu začnu psát. Teda já píšu pořád, ale nevěnuju se blogu. Nevím proč.
Takže jinak plánuju další kapitolu k Zemřít v plamenech, kdy se dozvíme něco víc o Nath a její rodině... Možná i něco o Jamesovi a jeho ex. Také mám připravené takové útržky ze ZM, protože nějak teď upravuju všechny díly a hledám ty nejlepší (čti: přežitelné) části. A samozřejmě schrnutí k ostatním příběhům, na kterých pracuju...
Takže na shledanou!

P.S. Kapitola k Zemřít v plamenech by měla být delší...

"Cody Angelo"

Troufám si tvrdit, že jsem od nich čekal opravdu hodně - možná dokonce cokoliv jiného než tohle, ale tohle tedy skutečně ne. Ale kdo by své kámoše typoval na vrahy, že?
''Cože?" vyjekl jsem dost hlasitě, když mi řekli ten svůj střeštěný plán, který prostě nemohl vyjít! Vždyť to byl totální nesmysl! Nemyslitelný a neuskutečnitelný, naprosto na hlavu, střeštěný, děsný a prostě totálně mimo plán!
Adne i Rowan se culili nad mou podle nich nejspíš přehnanou reakcí. Adne seděla vedle Rowana na pohovce naproti televizi, ale byli k ní otečeni bokem, protože já stál za nimi u okna mého pokoje. Oni měli pokoj vedle, ale šli sem, aby mi oznámili ten svůj plán, který vymysleli. Fakt na sebe museli být pyšní, protože větší blbost jsem neslyšel už opravdu dlouho...
"No tak," chlácholil mě Rowan, ale úsměv nezakryl. "Všichni víme, že umíš vycházet s lidmi líp než my... A navíc jsi nenápadný. Nebudeš na sebe upozorňovat a tím by sis vysloužil její důvěru a ona by nám třeba i uvěřila..'' Pokrčil rameny jako by na tom zas až tolik nezáleželo.
Stejně mi nešlo do hlavy, proč tam posílají mě. Oni byli dvakrát tak kvalifikovaní. Uměli se bránit mnohem líp než já. Uměli vycházet s lidmi, když sami chtěli. Uměli být nenápadní a skrýt se v davu jako nic. Byla to jejich druhá přirozenost. Ale proč teda posílaj kluka, který je rád, když se ubrání lérnské hydře a neskolí ani toho zatracenýho kyklópa?! Co tohle jako má být?!
Ušklíbl jsem se a ruce si překřížil na hrudi. "Víš, že mě vyhodili zatím ze všech škol, na které jsem chodil?" zeptal jsem se pro jistotu.
Adne protočila oči. "Stačilo by pár měsíců. To zvládneš!"
Nelíbilo se mi, že o tom mluvili jako by to byla hotová věc. Nesnášel jsem, když mnou někdo takhle pitomě manipuloval. Nenáviděl jsem, když se někdo snažil ovládat můj život. A jak jsem v tu chvíli zjistil (protože nikdy dřív se mi to nestalo) tak nenávidím i to, když se mě moji takzvaní přátelé rozhodnout vhodit přímo do hnízda těch zatrecených vampírů a nechat mě tam, dokud mi ta pitomá holka neuvěří a já ji od tamtud nevytáhnu... Fakt super!

Během tří dní už vše měli zařízené. Nevím, jak se jim to podařilo, ale zfalšovali záznamy o mé předchozí škole, an kterou jsem samozřejmě nechodil; jména mých rodičů, kteří ve skutečnosti neexistují. Podali přihlášku, zadali falešnou adresu a všechny podobný blbosti. Na mě už zbylo jen to, abych si obstaral učebnice, zařídil si "audienci" u ředitele a podobný blbosti. Ale hlavně, abych si získal její důvěru.
Připadalo mi to až trapně promyšlené. Ten plán měl sice své díry, které se nedaj zazáplatovat, ale zase to byl jediný plán, který jsme měli a Adne se zamlouval. Možná až moc. Byla morbitně nadšená z toho, že je tu možnost, že mě vampíři rozcupují na kousky. Ta představa se mi líbila asi tak jako normální holce zdražení v jejím oblíbeném butiku (kdyby mě teď slyšela Adne nebo Xavierie, tak mě obě asi zabijou).
Teď už zbývalo jen jediné. Přežít školu a její překážky. Mohlo by být snad ještě něco horšího?

"Lioness Powerfull"

Sedím v lavici a strašně se nudím. Máme matiku a Shepart neustále mluví o těch svých milovaných zlomcích, desetinných číslech, trojúhelnících, kosodélnících, kosočtvercích a tak podobně.
Znuděně si dělám poznámky, protože v ten den jsem ho už dost vytočila, když jsem mu omylem donesla ze sborovny místo kávy, kakao. Opravdu to bylo omylem. Zapomněla jsem totiž, že naše školníková blbě slyší a že si často hodně domýšlí slova, takže se jí nějakým způsobem podařilo překroutit café na cacao a já měla u našeho třídního parádní průšvih. Zase. Takže nic moc novýho.
Nakonec jsem nezjistila, kdo byl ten kluk, který mi klepal na okno. Místo toho jsem se probudila. Věřili byste tomu, že to byl jenom sen? Dost reálný sen...
''Lioness!'' štěkne po mě vytočeně a já si uvědomím, že už nějakou dobu na mě mluví. Tak to dopadá, když já se snažím někoho nevytočit.
Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. Neubráním se sarkastickému úšklebku. ''Říkal jste něco?'' zeptám se co nejmírněji. Připadá mi to už trochu trapný ho takhle vatáčet. Ale když mě to tolik baví!
Shepart se obrátil k nebi jako by žádal boha o to, aby ho zbavil takovýho "rozmazelnýho fracka" (to o mě tvrdí on, ne já) jako jsem já. Ostatní okolo mě se začínají pochechtávat, ale nejspíš jim to stejně jako mě připadá trapný. Mett dnes nešel do školy - s rodiči jeli na lov někam hloub do lesů. Erika je doma, protože "onemocněla" a Annie sedí o pár lavic dál a propaluje mě varovným pohledem. Sama nejlíp ví, kdy se s urážením má přestat, ale já to nikdy nepoznám.
Shepart se trochu uklidnil a začal od začátku: "Říkal jsem vám, že k nám pozítří přijde nový žák a vaší povinností je ho tady seznámit s tím, jak to tu chodí. Prý pochází z vážené rodiny, která bude spolupracovat s Elas Smithovi," vrhl po mě vážný pohled a mě se vytratil úsměv ze tváře.
Tak to bylo vždycky. Nikdo nikdy neřekl, že Elas Smithovi jsou má rodina. Ne, já vždy byla v této rodině nevítaným členem. A já se jim ani moc nedivila. Já sama bych se taky nikde nevítala. A navíc jsem je nesnášela. Ale... i tak jsem si přála víc než cokoliv jiného někam patřit. Chtěla jsem být členem něčeho.
Byla bych něčeho součástí, kdyby máma s tátou nezamřeli... Ale ani jeden z nich tu teď nebyl a tak jsem byla jen JÁ. Osoba, která nikam nepatří.
"Fajn," odsekla jsem a vzápětí jsem vzteku každé slovo odsekávala jako kus ledu. Nevím, kde se ve mě ten vztek bral, ale v tu chvíli byl mnohem vítanější než lítost a bolest, které se mi hromadily v hrudi a já se bála, aby se neproměnily v slzy. To bych se potom šla zahrabat pod kytky. Já nemohla prostě jenom tak se rozbrečet! "Nechte mě hádat. Je to něco jako trest nebo tak něco, že jo?"
"Samozřejmě, že ne, slečno Power," oslovil mě najednou mírně, ale poté pozvedl koutky v sarkastickém úšklebku. "To bych si určitě vymyslel něco mnohem lepšího, kdybych vás chtěl naštvat.
Jde tu jen o to, že jeho rodiče se budou často zdržovat v přítomnosti vyšich a tak si sami vyžádali, aby jejich syn dostal třídu s Erikou Elas Smithovou, ale protože ona bude chybět přibližně celý měsíc, tak si myslím, že tohle je vhodná alternativa."
Zůstala jsem na něj civět. To bylo snad poprvé, co jsem neměla žádnou chytrou odpověď, která by mi zadělala na ještě větší trest. Okolo mě bylo ticho, takže jsem usoudila, že všichni ostatní jsou stejně překvapení jako já. Shepart se otočil ke svému stolu a dělal, že se nic nestalo.
"A teď si prosím rozdáme písemky z minulýho týdne..." Bla bla bla.
Kolem mě se toho dělo tolik divnýho... Erika se teď připravuje na svůj rituál. Měla měsíc na to, aby se připravila na proměnu a po ní jsem se měla nechat proměnit já, což se mi nelíbilo. Bylo to tak strašně brzo!
Tlačil mě čas a ten Stopař do mě pořád ryl. Už jsem z něj neměla strach, protože byl hodně věcí, ale určitě ne nebezpečný. Často jsem se s ním potkávala, když jsem šla ze školy a tak, ale nikomu jsem o tom raději neřekla. Často mi vyčítal, že toho rozhodnutí budu litovat, ale nikdy do toho nevkládal moc srdce. Věděl, že se nakonec stanu vampírkou.
Všechno pro mě bylo tak... divný! Lidi okolo mě se mi zdáli jako někdo úplně jiný. Chovali se ke mě víc jako k sobě vlastním než k holce, která je divnější než všichni ostatní. Byla jsem divná a to se mi líbilo. Ale teď jsem se stávala součástí kolektivu a to už tak bezva nebylo.
Přede mnou se objevil list papíru s testem. Znuděně jsem ho zvedla a vzápětí vykulila oči. Čekala jsem, že to bude blbá známka, když jsem se neučila. A na víc z matiky, kterámi vůbec nejde, ale... Jedničku jsem fakticky nečekala.
Obrátila jsem ten list několikrát a několikrát přepočítala výsledky.
To přece nemůže být pravda!
"Děje se něco, Lioness?" zeptal se učitel, který se nakláněl nad lavici a pozoroval můj zděšený výraz ve tváři skoro pobaveně.
"Asi... Asi jste si mě s nikým spletl," vykoktala jsem výjimečně zmateně. "Já přece nemůžu mít jedničku!"
Ve třídě bylo opět ticho. Tohle bylo opravdu divný. Dvě divný věci v jeden jediný den... Vlastněmiliony divných věcí poslední měsíc. Ta Elizina nabídka, rozhovor s Chrisem, to jak se ukázal ten stopař, výkon v běhu, který mi nikdy před tím nešel... To všechno bylo divný. Shepartovo prohlášení, že jsem "vhodná alternativa" bylo taky divný. A teď ještě tohle? Chce mě někdo zabít nebo mi změnit od základů celý život? Protože tolik divných věcí se mi nestalo za celý život!
Shepart pokývl hlavou jako by to i jemu samotnému přišlo nemožné. Co přišlo? Bylo to nemožné! "Také jsem nad tím strávil docela dost času. Mám pocit, že jsem tě podcenil. Zřejmě dokážeš dostávat i jiné známky než trojky."
Než jsem stihla něco říct, zazvonilo a já neměla možnost se vyjádřit. Stejně mi to celý zbytek dne vrtalo hlavou.

Když nadešel den, kdy do školy měl přijít ten nováček, byla jsem úplně vedle. Nic mi nedávalo smysl. Když jsem se doma ptala na někoho, kdo by s nimi měl spolupracovat, jen si vyměnili vyděšené pohledy a Chris ze mě začal páčit, co všechno si pamatuju z lakcí v karate, na který jsem chodila před dvěma roky. Doufám, že to byl jenom vtip, protože si nepamatuju absolutně nic.
Čekala jsem na něj před školou a byla jsem připravená asi na všechno. Ačkoliv jsem měla silný pocit, že ať už se připravím jakkoliv pečlivě, stejně mě zase něco překvapí. Zdůrazňuji, že ZASE překvapí.
Vál studený vítr, který mi cuchal mé uhlově černé vlasy, které jsem si nechala volně rozpuštěné. Vsadila jsem na svou přirozenost, takže jsem si vzala prostě jenom džíny a vytahanou barevnou mikinu se svou temně černou taškou pamalovanou bílým liháčem. Prostě jsem byla svá.
Mimořádně jsem vstávala ještě před Elizou, ale s Chrisem jsem se potkala ve dveřích a byla jsem nucena mu slíbit, že se nebudu bát bránit - ať už se mi ten kluk pokusí ublížit jakýmkoliv způsobem. Nelíbilo se mi to, co říkal. Ale konec konců, mě se nelíbilo nic z toho, co se děje v mém okolí. Nelíbilo se mi dostávat dobrý známky, podávat výborný výkony v těláku, potkávat Stopaře, kterej mě nechce zabít... Takhle záživný život nemá asi žádná vampírka. Ne, jenom já.
Měla jsem pocit, že umrznu a byla jsem odhodlaná odejít, pokud se neukáže do pěti minut.
Měl sakra velký štěstí! Během chvíle jsem ho uviděla jít po druhé straně chodníku a mířit ke škole. Nevypadal nadšeně, ale to nebyl nikdo, kdo jde sem do školy. Poznala jsem ho podle toho, že znám většinu lidí od nás ze školy. A všechny od vidění, takže bych si určitě pamatovala, kdybych viděla někoho jako je on.
Navíc... Byl to ten kluk z mýho snu!
Neříkám, že byl nějak extra hezký. Nebyl ani ošklivý, spíš... no dobře, byl hezký, ale takovým neutrálním způsobem. Nebyla to takový ta krása, že když blýskne svým oslnivým úsměvem, tak všechny holky okolo něj upadnou v mdlobách. Byl to prostě normální, čtrnáctiletý kluk s černými vlasy, bledou pletí a hnědýma očima, který vypadal jako by se mračil na celý svět. Oblečený byl... vyjádřím to dvěma slovy: jako já. Měl podobný styl. Skateovou bundu, vytahaný džíny a rozcuchaný vlasy (ale on je na rozdíl ode mě měl (asi) rozcuchaný schválně).
Když mě zahlédl, zamračil se ještě víc. Nevím, co čekal, ale urazilo mě to. Ani já sama nevím, proč.
"Takže... to ty jsi ta... emh... Lioness, která mi to tu má... ukázat?" zeptal se, když ke mě dorazil. Bez pozdravu.
Zamračila jsem se a poté jsem se uvolnila a rty zkroutila do sarkastického úšklebku. Rozhodila jsem rukama a přehnaně (a hlavně falešně) veselým hláskem jsem vyjekla: "Vítej na naší úžasné škole, mezi miliony skvělých lidí a učitelů! Bav se pěkně!" Poté mě ten úšklěbek opustil a já svěsila ruce podél těla.
On se na mě díval mírně šokovaně a hlavně vyjeveně. Možná čekal, že ho tu proveda nějaká přehnaně milá šprtka, ale mě určitě nečekal. A já se mu ani moc nedivila, alo nebývám soucitná s tím, kdo mě vytočí.
Odfrkla jsem si a protočila očima. "Užij si to," zavrčela jsem a vyrazila k budově. Naneštěstí jsem přesně trefila čas, kdy do školy chodíval Nick s tou svou partou neandrtálců.
Zamával na mě už z dálky. V jedné ruce svýral cigaretu a nejspíš mu bylo jedno, jestli ho někdo vidí, že kouří na školním pozemku. Jeho holku jsem nikde neviděla. "Hej, Lioness!" křikl na mě už z dálky s tím svým pokřiveným úšklebkem, rozloučil se s klukama a čekal na mě.
Zaúpěla jsem a nakrčila nos, když mě do něj udeřila štiplavá vůně kouře. Nechápala jsem, jak ho to kouření mohla nezabít. Upřímně, někdy jsem se divila i jak ho můžu já nezabít a to jsem docela klidný člověk... Dobře, jsem hodně věcí, jen ne milý člověk. Když se rozdávala přívětivost, mě zrovna implantovali můj nekonečný šarm a krásu.
Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že ten kluk, který mě dokázal vytočit mi je v těsném závěsu. Musela jsem se rozhodnout, jestli raději budu mučit jeho nebo se nechám mučit Nickem. Využila jsem třetí možnosti a zkusila je oba ignorovat.
Vchod byl docela úzký, ale ne tolik, aby ho Nick dokázal zatarasit celý.
"Ale no tak, kotě!" vyjekl, když jsem se protáhla okolo něj. Prudce, jak to dokáží jen vampíři mě chytil za zápěstí a obrátil čelem k sobě. Do nosu mě udeřil silný pach nejen kouře, ale i alkoholu.
Jistě, uvědomila jsem si vzápětí. Včera mu bylo patnáct.
Zuřivě jsem se mu dívala do očí, než jsem to už nevydržela a pokusila jsem se mu vymanit ze sevření. Ale ani veškeré bojové umění by mi nebylo nic platné proti vampírovi. Docela jsem zalitovala toho, že jsem se nenechala proměnit už před Erikou. Teď jsem mohla být... někde a za několik dní zmrzačit tohohle debila.
"Co po mě chceš?!" vyštěkla jsem prudce, ale stále dost tiše. Každý, kdo se na nás podíval si musel myslet, že se jen hádáme a ne, že mi láme pravou ruku. Nechtěla jsem, aby na to někdo přišel. Museli jsme udržet tajemství exoistence vampírů před smrtelníky za každou cenu. I svého života. Ne, že by tohle bylo tak vážné. Nick by mě nezabil. Tím jsem si byla naprosto jistá.
Přišlo mi, že i vzduch okolo nás zatajil dech. Periferním viděním jsem si všimla, že ten nováček stál několik metrů od nás a zaraženě na nás hleděl. Já a Nick jsme se měřili vyčítavými pohledy a čekali jsme, kdy ten druhý couvne. Bohužel jsem moc dobře věděla, jak moc jsme oba tvrdohlaví.
Nick nebyl hezký, ale byl... přijatelný, když se to tak vezme. Jenže jeho chování z něj pro některé holky dělalo nedosažitelný ideál a pro některé zase hrůzu, které se nechtěj ani dotknout - to se stalo i v mém případě. Byl až nechutně moc vysoký, vyšší než Mett se svými sto-osmdesáti centimetry, ale pořád menší než náš učitel přírodopisu pan Jemien. Měl divný oči, tmavě modré, ale spíš jakože kovově modré, ne jako já, když se mi zbarvily do modra. Měl tmavě hnědé vlasy, někdy mi přišlo, že je má skoro až černé, ale někdy je měl zase úplně světlé. Byl divný a plný protikladů. Byl nechutný a i v jeho věku působil jako totální děvkař, ale zase uměl být i milý. Ve vzácných chvílích, kdy byl střízlivý a nic nekouřil, byl docela příjemný a dalo se s ním normálně mluvit. To bylo ale ještě předtím než se z něj stal vampír.
A v tu chvíli byl víc vampírem než kdy jindy. Prostě rozzuřený debil, který mi ale může ublížit. To nebylo příjemné pomyšlení...
 


Komentáře

1 Erin Erin | Web | 11. července 2013 v 12:58 | Reagovat

Já- tak- nesnáším- useknuté- konce!
Dobře, dobře... zase tak useknuté to není, vlastně vůbec, ale no ták! Já chci vědět víc! :-D
Jsem ráda, že čtu příběh, kde je někdo výjimečný, divný a zvláštní a dotyčnému se to líbí :3 Je to změna oproti těm jiným příběhům, kdy hlavní hrdinky pořád brečí v koutě, že chtějí být normální lidi s nudným životem. I když o tom pochybuju, každý chce být něčím jiný, i když svým způsobem je.
Ta jednička z matiky mě zabila :D Fakt, tak dobře to vystihovalo mou situaci! Celý posraný školní rok jsem nejlepší známku z matiky dostala 2-. Úča na matiku mě moc nemusí a já byla odhodlaná dostat jedničku alespoň jednou za každou celu. Celej rok mě doprovázely známky jako 3-, 4 a pak přišel poslední test. Měli jsme dostávat dvě známky a moje výsledky: 4-, 1. Přísahám na Nemesis, štěstí jsem málem vyletěla ze třídy. K lepší známce na vysvědčení mi to sice nepomohlo, ale ten její výraz, když mi musela zapsat tu sladkou jedničku... :3 K nezaplacení, jsem odhodlaná dostávat jedničky z matiky častěji! :'D
Občas bych chtěla být jako Lioness. Nenechá si nic líbit a je drzá. Já se spíš držím zpátky. Má perfektní hlášky a setře prakticky každýho :-) Mám její postavu strašně ráda, zvláště ještě to jméno. Naprosto mi sedí k jejímu charakteru.
Kouďák je trochu jiná liga... jsem zvědavá, jak se k ní bude dostávat, pokud vůbec a doufám, že se to 'nezvrhne' v  nějakou až moc zakázanou lásku. Ne že bych nechtěla romantiku, ale asi by to bylo hodně zajímavý.
Jinak... ano, ano, ano! :-D Něco o Jamesovi by bylo totálně super! Ne, že by mě Nath nezajímala, ale James je James... O:)

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 17. července 2013 v 12:06 | Reagovat

[1]: Snažila jsem se to vyzkoušet :-D Nejsem moc dobrá v otevřených koncích, takže se nemusíš bát, že se to bude opakovat moc často :-)
No jo... Lioness je Lioness. Tak trochu jsem se snažila jí napsat jako správnou vampírku, protože... fakt, kdo má rád ufňukaný hrdinky? Lioness chce i nechce být obyčejná. Chce mít rodinu, ale líbí se jí být výjimečnou, což se mi do toho příběhu nějak nepovedlo vepsat...
No... Mě mají učitelé rádi, takže já jedničky dostávám celkem často... Nechci se chlubit, ale letos jsem měla na vysvědčení samý :-D Taky jsem z toho byla pořádně vykulená, protože jsem minulý rok měla i trojku, ale... no, moc lidí to nepřekvapilo :-D
No jo, zase jsme u Lioness :-) Člověk to s ní má těžký. Zatím je to dobrý, protože je drzá jenom na lidi, kterým se může (nemusí) ubránit. Ale jak jí později budou přibývat nepřátelé... No, bude pro ní těžší a těžší udržet si svou drzost a život zároveň. Prozradím jen, že by asi nebylo moudré podobné hlášky používat na bohy...
Myslím, že místo hodně 'zajímavý' jsi chtěla napsat hodně divný a já se ti nedivím. Taky jsem si ty dva nedokázala představit spolu. Dokonce ani v jedné místnosti. Ale uvidíš, že časem se ukáže, že toho mají společného mnohem víc než sami tuší...
James se brzo ukáže :-D Na něj jsem nezapomněla a v další kapitole toho o něm bude celkem dost... No, to sama uvidíš :D
Jinak díky za komentář. Skutečně potěšil a nabudil mě v dalším psaní :-D Díky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama