X. Rodinná setkání 1/2

29. srpna 2013 v 13:34 | Alexis Dark |  Zemřít v plamenech

Takže po delší době jsem opět tu dámy a pánové!
Tuhle kapitolu mám v záloze už docela dlouho, ale mám celkem obavy jí zveřejnit. Důvod? Část této část a té příští je napsána z pohledu jednoho z kluků ZVP. Psala jsem sice ze třetí osoby, ale stejně si nemyslím, že takhle nějak by měl uvažovat, protože... no, myslím, že se mi to moc nepovedlo.
Druhou část mám napsanou jenom z části, ale celkem jsem si domyslela, co by se tam mělo dít. Musela jsem si pročíst některé části předchozích kapitol, abych jí byla schopná napsat. Konečně se vrhneme do něčeho v této povídce celkem důležitého. Bude to svědčit jménu této povídky.
Jinak tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Erin. Vím, že jednu postavu sis tu celkem oblíbila a ta se tu bude celkem dost vyskytovat, takže tahle kapitola je speciálně pro tebe.
A taky bych vás měla varovat... No, tahle část není až tak useknutá, ale otevře celkem dost otázek, na které nemám moc chuť odpovídat a tak je jasné, že mi chvíli potrvá než přidám další část. Navíc se blíží škola, takže... No, raději nic. A taky varování číslo dvě - trochu jsem upustila uzdu své fantazii co se týče Nathanina rodokmenu. Proto se prosím nedivte, že ho má tolik... rozmanitý.
A teď ke kapitole. Snad se vám bude líbit...

V minulé kapitole:
...A pak najednou prudce strhl volant do protisměru a zase zpátky - předjel černého kombíka před námi.
"Co se děje?" zeptala jsem se vykolejeně a vyhlížela našeho nepřítele.
Rian se díval do zpětného zrcátka a chvíli váhal než mi odpověděl. "Někdo nás sleduje. Už od tvého domu."
A sakra!



Dívala jsem se ve zpětném zrcátku na to černé, docela moderní auto. Srdce mi zběsile tlouklo v hrudi a cítila jsem, jak mi žilami protéká takové množství adrenalinu, že by to člověka zahubilo. Cítila jsem svou moc, která doutnala pod povrchem a špatné svědomí někoho, kdo se chystá zabíjet.
Rian se tvářil jako socha řeckého boha. Kameně zíral před sebe, ale na krku mu vystupovaly šlachy, což bylo znakem napětí. Pevně svíral volant až mu bělaly klouby a prohýbal plast. Byl bledý jako sníh a slyšela jsem zběsilý tlukot jeho dávno mrtvého srdce. Snažil se zůstat v klidu. Mysl mu běhala s větrem o závod, jak se snažila přijít na to, jak z této situace ven.
Mnohokrát jsme byli na lovu. Mnohokrát jsme se účelně stali obětmi, ale... ještě nikdy jsme nebyli sledováni bez toho, abychom měli plán, jak dotyčného dostat. Tohle bylo poprvé.
Musela jsem se uklidnit. Začínala jsem lehce panikařit a to jsem si ve své práci nemohla dovolit. Žádná čarodějka si nesměla dovolit ztratit nad sebou kontrolu. A já už vůbec ne. Musela jsem se hlídat.
Vzala jsem to popořadě. Někdo nás sledoval. Ten někdo věděl, co jsme zač. Ten někdo měl důvod nás sledovat a nejspíš měl i vybavení na naše sledování. Byl ve výhodě, neboť my jsme neměli nejmenší tušení, kdo nás sleduje...
Bylo na čase to změnit.
Měla jsem sestřenici. Byla to částeční čarodějka a dlouholetá přítelkyně holky, která mi předala své schopnosti. Učila mě s nimi zacházet. A ta sestřenice uměla jedno kouzlo, které mi docela podrobně vysvětlovala. Ale sama mě varovala, že žádná čarodějka si ho netroufne udělat samotná a ne před tím než vykouzlí jiné podobně silné kouzlo, které jsem ještě nikdy neudělala. Tvrdila, že vysává část duše a že je nebezpečné, protože je čarodějka v tu chvíli nejblíže mrtvým. Může se stát jednou z nich.
Ale já neměla moc času na to, abych udělala rovnou dvě tak mocná kouzla. Musela jsem jednat rychle a nezatěžovat se nepotřebnými kouzly.
Uvolnila jsem se a nechala plynout čas. Opadlo ze mě veškeré napětí a já cítila, jak se má moc i srdce uklidňují. Moc byla nyní poklidná jako hladina jezera a srdce se mi skoro zastavilo. Bylo zpomaleně. Už dlouho jsem z nikoho nepila.
Rian zaznamenal mou změnu, ale neptal se, co to vyvádím, jak by se zeptala většina starších bratrů. Věděl, že se soustředím na nějaké kouzlo a byl poučen, že když se některá kouzla nepodaří, tak může dotyčná čarodějka, která je vyvolala i zemřít. Nechtěl to riskovat. Přesto jsem cítila, jak na mě každou chvíli obrací svůj starostlivý pohled.
Pomalu jsem zavřela oči a opřela jsem se do měkké kůže sedačky. Slyšela jsem ujíždějící auta. Svým upířím sluchem jsem zamířila ven z auta a zastavila jsem se až u auta jedoucího několik dalších aut za námi. Nikdo tam nemluvil. Odfiltrovala jsem ostatní zvuky z okolí a soustředila jsem se jen na to auto. Slyšela jsem tlukot jeho srdce a jeho pomalý klidný dech.
Byl to upír.
Víc jsem nezjistila. Takže bylo na čase kouzlit.
Měla jsem pocit, že se zvedl vítr, ale neotevřela jsem oči, abych se v tom ujistila. Mravenčilo mě na rukou. Kolem mě visela ve vzduchu magie. Byla všude. Obklopovala mě jako lesklá průhledná bublina.
Jedna z nejúžasnějších věcí na tom, že jsem částeční čarodějkou byly ty pocity, které ve mně kouzlení způsobovalo. Bylo to jako... Nedá se to tak úplně popsat. Bylo to prostě úžasné. Jako bych tu magii měla v těle. Jako bych ležela na sluníčku a paprsky mě hřály na kůži (což už se mi stát nemůže, upíři necítí ani vedro ani chlad). Jako bych ležela na vodě a vlny se mi otíraly o kůži (nemožné). Jako bych si lehla do trávy a cítila ledovou rosu na kůži (nemůže mě studit). Jako by se všechny krásné vzpomínky vlily do toho okamžiku, kdy nechám svou moc, aby proudila okolo mě. Teda ze začátku je to krásné...
To kouzlo bylo složité. V duchu jsem si probírala, co vlastně chci udělat a šeptala jsem latinská slova, kterým jsem nerozuměla tak dobře, jak bych správně měla. Cítila jsem to mravenčení, které se stále stupňovalo. Ž to nebylo ani z daleka hezké. Cítila jsem se jako by se mi do kůže zarývaly miliony malých třísek z Olše a zraňovaly mě.
Cítila jsem energii, své myšlenky... A o vteřinu později jsem se se svou myslí vydala na průzkum.
Číst myšlenky umělo jen žalostně málo čarodějek. Ani ty nejzkušenější to neuměly. A nakonec to zvládne takový nešikovný začátečník jako jsem já.
Ale jak se říká, nekřič hop, dokud jsi neskočil.
Sotva jsem se dotkla jeho mysli a Rian prudce zatočil volantem až jsem málem narazila, ale díky mým bleskovým upířím reakcím jsem se včas zachytila sedačky. Rychle jsem otevřela oči a naštvaně jsem pozorovala, jak Rian troubí na nějakého blbečka, který nás předjel. Měla jsem chuť vraždit.
''Zajeď ke krajnici,'' rozkázala jsem. Tázavě se na mě zadíval a můj vztek stále vzrůstal. ''Ihned zajeď ke krajnici!''
Nakonec usoudil, že jsem dost naštvaná a s jeho řízením to nemá nic společného, tak mi vyhověl a zajeď do nejbližší štěrkové cesty. Zajel do lesa jako by tušil, že chci vraždit a nemít při tom nikoho, kdo by mě usvědčil. Chytrý bráška.
Vystoupila jsem z auta a hlasitě za sebou práskla dveřmi, které se s bouchnutím zavřely. Rian také vystoupil a sledoval cestu, kterou jsme přijeli. Čekal stejně jako já na toho debila, který si dovolil nás pronásledovat.
Černé auto zastavilo kousek za námi. Mělo začernalý skla, takže jsme nemohli vidět, kdo to je, ale to mi vůbec nevadilo, protože jsem věděla přesně, kdo to je. Štěrk zapraskal pod pneumatikami a poté zastavil motor. Otevřeli se dveře řidiče a z nich vystoupil vysoký chlap celý oděný v černém a se slunečními brýlemi na nose. Slunce sice nesvítilo, ale on samozřejmě musel vypadat jako frajer. Hodil po nás svůj sarkastický úšklebek.
''Co sis jako myslel, že děláš?'' nevydržela jsem to už a začala na něj řvát jako by to byl malý harant. Rozhodila jsem rukama. ''Máš vůbec tušení, jak jsi nás vyděsil?!''
Rian si odfrkl. ''Mluv laskavě za sebe,'' zamumlal sotva slyšitelně. Nebýt toho, že mám smysl predátora, tak bych ho neslyšela. Ale dělala jsem, že jsem ho neslyšela, protože kdybych to řešila, musela bych ho zabít, odtáhnout do lesa a nechat sežrat divou zvěří.
James si sundal své sluneční brýle a odhalil tak své hluboké modré oči. Jeho bledá pleť ostře kontrastovala právě s těma očima a černými vlasy. Tvářil se sarkasticky a samozřejmě i trochu pobaveně a nebezpečně. Byl vyšší než já a zřejmě mu to dělalo dobře.
''Dali jsme ti dost času na to, aby ses uklidnila a mohla nám dopovědět ten tvůj zajímavý příběh,'' pokrčil rameny jako by mu na tom ani moc nezáleželo. Rian se prudce nadechl a James k němu střelil pohledem. ''Takže teď chceme odpovědi.''
''Vidím tu jen tebe,'' poznamenala jsem chytře. Věděla jsem, že tím my myslí sebe a Erika, ale vážně jsem neměla chuť někomu z nich odpovídat na otázky týkající se mého života.
Když jsem jim začala vykládat o svém životě... bylo to zvláštní. Jako bych se znovu ocitla v těch situacích a to bylo to poslední, co jsem chtěla. Potřebovala jsem nyní být silná, abych mohla dokončit to, co jsem začala. Meriden nemohl být v bezpečí, dokud nebude proveden rituál a někdo z naší rodiny se neobětuje. Tím někým jsem měla být já.
James se zamračil. ''Myslím tím já a Erik chceme odpovědi,'' vysvětlil mi. ''Takže teď se hezky projedeme a -''
''To asi těžko,'' přerušila jsem ho ne zrovna vlídně. Lezl mi krkem a pořád jsem na něj byla naštvaná za to, že nás sledoval. Idiot. ''Musím jet na pohřeb.''
Zatvářil se udiveně. ''Pohřeb?''
Rian se do našeho rozhovoru nepletl, protože nevěděl, co jsem jim ve skutečnosti řekla a co ne. Nechtěl mi pokazit moje lži. Proto mě překvapilo, když promluvil. ''Jo, pohřeb. To ti musíme vysvětlovat, co to je?'' zeptal se ho naštvaně, ale jeho světle modré oči trochu podobné těm mým zesmutněly. Nepůsobil slabě ani zranitelně. Jen zraněně a naštvaně.
Tak jsem se koneckonců cítila i já. Bylo mi navíc špatně z toho, že jeho tělo budu muset zapálit zrovna já. Že budu muset mluvit před svými sourozenci a vzdálenými příbuznými. Bylo mi blbě z toho, že se to stalo a nenáviděla jsem toho, kdo to udělal.
James pokrčil rameny. Jemu to samozřejmě bylo jedno. ''My jsme ti řekli celý náš příběh, takže teď je řada na tobě,'' prohlásil sebejistě.
Ušklíbla jsem se. ''Silně pochybuju o tom, že jste mi řekli všechno,'' vyjádřila jsem se k jejich otevřenosti. Poté jsem zesmutněla, ale snažila jsem se to nedat najevo. ''A jak řekl, musíme na pohřeb.''
''Fajn, promluvíme si tam,'' prohodil a přeběhl za volant rychlostí, která je vlastní pouze dlouholetým upírům. Nestačila jsem mu top rozmluvit ani ho praštit a odtáhnout do lesa.
Bezmocně jsem rozhodila rukama a zamířila opět k sedadle spolujezdce. ''Co jsem komu udělala?!'' zeptala jsem se plačivě.
Rian se pousmál, když si sedl vedle mě. ''Myslím, že to patří k životu někoho jako jsi ty,'' poznamenal. ''S velkou silou přichází i velká zodpovědnost... bla, bla, bla...,'' prohlásil přesně, jak nám vtloukala do hlavy teta Amélie.
Kupodivu mě to rozesmálo. ''Samozřejmě,'' souhlasila jsem stále s úsměvem a přemítala nad tím, jak se teď ke mně bude chovat až zjistí, že se mi Původního podařilo zabít a že jsem získala moc Staré bílé čarodějky... ''Ti nejmocnější mají vždycky život na houby.''

Ten úsměv a dobrá nálada mě opustili jakmile jsme přijeli na místo. Byl to opuštěný hrad uprostřed lesa, takže nás nikdo nemohl rušit. U příjezdové cesty bylo postaveno mnoho aut. Možná i desítky aut, ale rozhodla jsem se, že bude lepší nevědět, kolik příbuzných přijelo. Cesta byla brázděná stromy a stejně tak jimi byl obklopen i hrad nyní ověšený liliemi a květy z akátu. Byli to jeho nejoblíbenější květiny.
Okolo hradu byli vážně desítky lidí. Stáli v hloučkách, tlumeně se bavili, někteří z nich popíjelo krev na lidech, které si přivezli sebou nebo ze skleniček a sáčků, které byly na stole vedle zříceniny. Většinou stáli v hloučcích podle ras. Upíři s upíry, vlkodlaci s vlkodlaky, čarodějky s čaroději a lidé se drželi u sebe v naději, že si jich nikdo nevšimne. Naše rodina byla celkem rozvětvená.
Rian zastavil a chvíli nechal běžet motor. ''Mám to obrátit?'' zeptal se, když si všiml mého pohřebního výrazu. Nesnášeli jsme se, ale stejně jsme na sebe dávali pozor. A vůbec jsem nepochybovala o tom, že se zeptal jen ze sobeckých důvodů. Ani on tu nechtěl být.
Zavrtěla jsem hlavou a vystoupila jsem z auta.
Naše rodina se moc často neviděla takhle pohromadě. Všichni zástupci jednotlivých ras pohromadě? To nikdy nevěstilo nic dobrého.
Kdysi jsem se trochu šťourala v naší historii a našla jsem rodokmen celé naší rozsáhlé rodiny a k tomu docela zajímavý příběh o první Samuelové (Rian nesnáší, když mu připomínám, že první v naší rodině byla žena).
První naše předkyně se jmenovala Deana a byla to velmi mocná čarodějka, silnější než jakákolik před ní. Ale brzy se zamilovala do obyčejného člověka. Až když otěhotněla, zjistila, že její děti díky jeho krvi nebudou mít žádné její schopnosti. V tomhle se zdroje rozcházejí. Některé tvrdí, že člověka zabila, jiné, že od něj jen utekla, ale shodují se v tom, že hledala, jak svým dětem poskytnout ochranu před Deaninými nepřáteli.
Po nějaký tý době našla kouzlo, kterým dokázala něčí schopnosti přenést na někoho jiného a použila ho na sebe a tím pádem i na své děti.
Později se jí narodili tři synové a jedna dcera. Ta dcera byla a je dodnes jediným narozeným upírem.
Z člověka se upír může stát jen dvěma způsoby. Buď - jak je to v případě naší rodinné linie - se může narodit s upířím kódem v DNA a poté stačí jen, když zemře a stane se z něj upír. Nebo je tu častěji používaný způsob, kterým je, že člověka zabije upír až poté, co mu do těla dá svou krev.
Každopádně se sourozenci rozešli do všech koutů světa, ale stále (i po Deanině smrti) zůstali v kontaktu. To oni vymysleli rodinné motto: ''V krvi spočívá síla.'' Brzy se jejich rodiny rozrostli, jak se rodili noví vlkodlaci, u kterých se spustila vlkodlačí kledba, která z nich každou noc dělala krvežíznivá monstra. Jak se rodili noví lidé, jak se rodily nové čarodějky a tak...
Stoupla jsem si vedle auta a úzkostlivě jsem se rozhlédla po okolí. Hodně lidí se na mě zadívalo. Já nepatřila ani do jedné rasy. Byla jsem výjimečná a strašně divná. Nesnášela jsem to.
Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem si Jamese všimla až když obdivně hvízdl vedle mě. Obdivně pozoroval všechny nadpřirozené a vypadal, že je nadšený. ''Kdo umřel, že je tu tolik nadpřirozených?'' zeptal se zvědavě.
Chvíli jsem mlčky přemýšlela o tom, jestli mu o tom mám říct nebo si to mám nechat pro sebe. Nakonec jsem usoudila, že nemá moc lidí, kterým by to mohl vyzvonit. ''Můj nejstarší bratr, upír,'' podala jsem mu zkrácenou verzi a ucítila jsem v krku podivný knedlík. Nevím, co to mělo znamenat, protože jsem ho skoro neznala. Samozřejmě mě to vyděsilo stejně jako ostatní, ale neměla jsem ho ráda. Tak proč bych kvůli němu měla brečet? Zahnala jsem veškeré slzy.
Nevím, co jsem od Jamese čekala, ale rozhodně mě překvapilo, když po mě vrhl soucitný pohled. Neřekl, že ho to mrzí, protože věděl, že vím, že by lhal. Prostě mi jen ukázal, že ví jaké to je. Byla jsem mu za to vděčná.
Rian po chvíli vypnul motor a také vystoupil z auta. On narozdíl ode mě byl jako doma. Zamířil rovnou k ostatní upíří slezině naší rodiny. Ke svým sourozencům, sestřenkám, bratrancům a... otci. Věděla jsem sice, že tu bude, ale stejně mě to překvapilo.
Náš otec, naprostý idiot se usmíval jako sluníčko a souhlasně kýval hlavou než se hlasitě rozesmál. Jako by mu nezemřel najstarší a nejoblíbenější syn. Naprostý nekončící sebestředný protivný ulhaný zákeřný nesnesitelný příšerný otec, idiot byl prostě úplně v pohodě. Občas závidím Carol, že naší rodinu z otcovi strany nezná. Sladký dar nevědomosti. Nevidí, jak je to příšerný lhář, kterému záleží jen na sobě. Debil, kretén. Ale všichni mu to žerou a mají ho rádi. Včetně mého bratra Riana.
Ve chvíli, kdy jsem se vydala ke stolu s ''pitím'' si mě všimla jedna z řad čarodějek. Dělala jsem, že jí nevnímám a vzala jsem si z přenosné ledničky sáček krve, který jsem roztrhla a nalila do skleničky.
James se někam vypařil, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno.
''No, to si děláš srandu,'' spustila vesele. S úsměvem jsem se k ní otočila. Malá čarodějka se snědou pletí, dlouhými bílými šaty a pronikavě zelenýma očima se na mě smála jedním koutkem úst, jak to měla ve zvyku. Některé prameny zrzavých vlasů si obarvila na černo, ale jinak byla pořád stejná. ''Nathani Samuelová. To jsou k nám hosti.''
Znovu jsem se usmála. ''Taky tě ráda vidím, Avo,'' přiznala jsem a objala jsem jí jednou rukou, protože v druhé jsem svírala sklenici a nechtěla jsem jí ušpinit bílé šaty. ''Mimochodem, proč sis vzala na pohřeb bílé šaty?'' zeptala jsem se jí se smíchem, když jsme se uvítaly. Všimla jsem si, že většina čarodějek na ní divně civí a má bílé šaty.
Ava zavrtěla hlavou. Tvářila se už vážně. ''Skutečně jsi strašně pozadu. Měla jsem tě nejdřív zasvětit do rituálů a až pak začít s kouzlením, jak se to správně dělá...''
''To by bylo stejně k ničemu,'' přerušila jsem jí vážně. ''Obě víme, že nezbývá moc času.''
Její oči se zaleskly. Nesnášela, když jsem vytahovala tohle téma, ale věděla moc dobře, že to je nezbytné. Nakonec se na mě zadívala trochu smutně. ''Vážně je to nezbytné? Může to udělat někdo jiný, vždyť... ty bys to dělat neměla. Pokud je pravda, co jsme zjistily, tak tě on může zabít,'' namítla.
Měla jsem ji ráda, ale štvalo mě, že mě považovala za slabou. Nepřítomně jsem se zahleděla směrem k hradu a usrkla jsem ze skleničky. Krev mi chutnala pořád stejně odporně, ale aspoň jsem cítila, že mi posilňuje tělo. K tomu rituálu jsem musela být silná. ''Nezabije mě to,'' popřela jsem jí to. ''Můžu tak maximálně uhořet.''
Avě moje slova nepřipadala nijak vtipná. Místo toho si sáhla do bílé kabelky a vytáhla z ní cigaretu. Na jednom prstě se jí na chvilku rozpálil plamínek ohně a ona si zapálila. Až poté oheň uhasila a znovu se zadívala na mě svým znuděným pohledem, který moc často nemívala. ''Černá symbolizuje noc, bílá smrt,'' vysvětlila mi. Chvilku mi trvalo než mi došlo, že mi odpovídá na mou první uvítací otázku.
''Jasně,'' souhlasila jsem ponuře a skoro jsem jí nevnímala.

*oOo*

Procházel se po celém areálu a hledal mezi lidmi, upíry, vlkodlaky a čaroději někoho, kdo by mohl být dost dobrý na to, aby Jamese neunudila jeho přítomnost. Moc takových lidí neznal a rád by někoho takového poznal.
Sledoval hrob toho chlapíka uvnitř jedné polorozbořené věže a pomyslel si, že by chtěl podobný pohřeb. Rakev toho chlápka byla černá a byla obložena kusy dřeva a byly do ní naházeny černé růže. Kousek vedle jeho rakve bylo několik kamenů navršených na sebe a o kus dál plál na malém klacku oheň. Všude okolo byla krev, kytky a nějaký ty svíčky. Vítr jemně ševelil ve větvích stromů a mezi stébly trávy. Nebe se trochu zatahovalo, ale zatím to nevypadalo, že by měla přijít bouřka.
''Znal jsi ho dobře?'' zeptal se ho nějaký hlas a James sebou málem trhl. Naštěstí byl upír a ti se dokáží udržet. Aspoň ti starší a lepší.
Otočil se pomalu k člověku stojícímu za ním. Nebyl to člověk, vypadal spíš na upíra nebo možná vlkodlaka. Dalo se to těžko poznat, protože byl strašně bledý a nebyla noc. Kdyby byla noc a on byl vlkodlak, tak Jamese nejspíš zabije. Krom toho měl podobné oči jako Nath a světlé vlasy. James se rozhodl, že nebude zkoumat, jak blízko je příbuzný s Nath do chvíle než ho bude chtít zabít. Možná mu to bude jedno i potom.
Rozhodl se pro vážný výraz. ''Vlastně ne. Jsem tu s jeho sestrou,'' vysvětlil a snažil se tvářit kameně, ačkoliv měl chuť se zasmát jeho překvapenému výrazu.
Chvíli se tvářil překvapeně a pak se zamračil. ''Jak se jmenuje?''
James chvíli váhal, co má odpovědět. Skoro nervózně se zadíval mimo. Litoval, že jsi nezjistil žádné informace, ale nedalo se nic dělat. Na vlkodlaky ani upíry jeho přesvědčovací metody neměly účinky. ''No... To mi sice neřekla, ale jsme si celkem blízcí...''
''Myslím tu sestru,'' přerušil ho nevrle. Vůbec nepůsobil mile. Na začátku jejich rozhovoru působil spíš vyjukaně, ale po chvilce začal znít tvrdě a razantně. ''Nemyslím toho mrtvýho.''
James se zamračil. Vycenil na něj své tesáky a měl chuť se proměnit. Upíří zuby by mohlo ukázat víc lidí. ''K mrtvým bys měl chovat větší úctu,'' pokáral ho pobaveným tónem. Byl zvědavý, jak zareaguje. Ruce si překřížil na hrudi a provokativně se usmál.
Ten muž chvíli váhal než se předvedl. Nic by nejspíš neudělal, kdyby ho James nevyprokoval tím, jak se ohlédl po jedné ženě procházející okolo nich. Měla krátkou sukni a bylo vidět z toho, jak se na toho kluka dívá, že s ním něco má. A jak se ukázalo, tak se James nemýlil, protože chlápek se přeměnil. Obličej mu téměř zpopelil a kůže zprůhledněla, takže mu skrz ní byly vidět kosti. oči mu zčervenaly a tesáky se protáhly do délky skoro pěti centimetrů. ''Nejsi tady jediný mrtvý,'' prohlásil syčivým hlasem. ''Tak, jak se jmenuje?''
James by čekal, že na takovém pohřbu se lidi budou snažil nepokoje potlačit, ale nikdo jim nevěnoval moc velkou pozornost. Pár lidí po nich střelilo pohledem, někteří se klidili z jejich dosahu, ale většina lidí jim věnovala nulovou pozornost.
''Když chceš tak moc znát odpovědi, proč se mě nezeptáš přímo?'' ozval se hlas z davu. Nathani k nim mířila s nepřiměřeně tvrdým pohledem a za ní pochodovala nějaká culící se čarodějka. Vlastně ne jenom tak nějaká...
James nevěděl, co přesně by měl udělat, ale rozhodně si byl jistý tím, co neudělá. Nebude vyšilovat. Musel se uklidnit a pokusit se nevšímat si té čarodějnice, ačkoliv pochyboval, že se mu to podaří... Ta ženská na něj měla vždycky divný účinky už od chvíle, co jí uviděl poprvé a to se mu líbilo. Nebylo moc ženských, který by s ním něco dělaly.
Zadíval se na toho upíra, který zatáhl své tesáky a zadíval se na Nathani docela dost vykuleně. James se schválně díval na něj, snažil se ignorovat pronikavou bolest ve špičácích a pohledy, který po něm vrhala ta čarodějka. V okolí si jich lidé začínali všímat. Většina z nich se zabodla pohledem do Jamese, poté do Nathani a poté si začala něco šuškat. Na toho upíra se ani nepodívali. Nevypadal zajímavě.
Upír se podíval nejdřív na Nathani a poté znovu na Jamese. Tvářil se jako myš, kterou obklíčili dvě kočky. V očích měl podivný strach, který Jamesovi dělal dobře. ''Ty tu jseš s ní?!'' vyjekl nepřiměřeně hlasitě. Vypadal šokovaně.
Nathani na něj vycenila tesáky v upířím úsměvu. Její jinak modré oči získaly načervenalý odstín. ''Jasná věc,'' odpověděla místo Jamese namyšleně s rukama překříženýma na hrudi a nebezpečným výrazem ve tváři. Tmavě hnědé vlasy jí vlály ve větru a James musel uznat, že vypadá trochu nebezpečně. Ale moc dobře věděl, že on sám je mnohem nebezpečnější. Byl upírem mnohem déle než ona a pil víc krve. Byl silnější a vůbec o tom nepochyboval.
Upír polkl. ''Tak to je něco...''
 


Komentáře

1 Erin Erin | Web | 2. září 2013 v 17:03 | Reagovat

Hej, připomenutí na začátku kapitoly bodlo, celkem už jsem stihla pozapomenout, co se dělo posledně. I když mi v hlavě něco zůstalo, páč si pamatuju, jak jsem byla naštvaná, žes to tak usekla... :-D
Jinak děkuji za věnování, vážím si toho, ačkoli teď váhám mezi Rianem a Jamese :-D Nevím, který z nich se mi líbí víc, který je takový ten... platonický hrdina. Rian je moc fajn, mám ráda postavy bratrů obecně, když to nejsou úchylní slizouni. Což on rozhodně není. Ale James--> jeho tajemnst a jakási bezcitnost v některých situacích mu prostě dává body navíc! Fakt nechápu, o co se snažil. To se jí nemohl zeptat prostě jindy? Sledovat v autě čarodějku a upíra, hmmm... to jsem ještě taky nezkoušela. Já tě navádím na drátky, já asi sednu do auta :-D Každopádně James je, hm. Nevím ani, jak to pořádně říct. Jednou na téhle straně, podruhé zase na jiné. Přijde mi, že je tam, kde se mu to hodí a kde nejvíc vytěží. Taková přelétává a extrémně nebezpečná vlaštovka.
Já bych asi neměla odvahu na to jít mezi takovou směs nadpřirozených bytostí, které ani pořádně neznám a ještě na pohřeb. Ale tak James je sexy silný upír, ten se nebojí ničeho. Teda, až na Nath :3 Ale to mu prosím neříkej, nemám zájem o to, aby mě přišel v noci zakousnout za živa :-D
Těch posledních pár řádků jsou maximálně super. Přilepila jsem se na mobil a když to skončilo tak... otevřeně a neurčitě, musela jsem si to přečíst znovu. Snažila jsem se přijít na to, co to má znamenat. Bylo by originální, kdyby se porvali na pohřbu, ale zase maximálně nedůstojné... každopádně ten dotyčný neznámý kluk má z Nath asi vítr. Nebo já nevím! Je to ukončené tak, že nemůžu odhadnout, jestli se bojí, nebo jimi pohrdá, nebo je v šoku--> dokonale si mě zmátla a já se jenom můžu těšit na další kapitolu :3
Takže kapitola mi přijde v pohodě, nevidím na ní nic nepovedeného. Je taková klidnější, když samozřejmě nepočítám pronásledovačku na začátku. Jenom se trochu bojím toho, co přijde dál, páč ty jsi schopná všeho... 3:D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama